Červenec 2013

5. Kapitolka

31. července 2013 v 19:23 | Eliss |  Sukuba1- Trápení
Tak tady je další kapča :) Sou možný překlepy a nebo chyby tak se předem omlouvám... Jinak sem chtěla oznámit že zejtra tady konečně bude jedna ze slibovanejch kapitolek...ještě ale nevim z jaky povidky... jestli DP nebo VH... S pozdravem Elis


"NA NĚKOHO, kdo právě zosnoval vraždu, to docela přeháníš."

Přeháním? Za posledních čtyřiadvacet hodin jsem si musela poradit s panici, děsivými vampýry, nařčením z vraždy a ponížením před svým oblíbeným spisovatelem. Skutečně jsem nemyslela, že chci příliš, když jsem si představovala, e se vrátím do svého klidného bytu. Jenže jsem v něm objevila tři nezvané návštěvníky. Byli to sice moji přátelé, ale to na věci nic neměnilo.

Pochopitelně ani jeden z nich netušil, proč jsem tak naštvaná.

"Narušujete mi soukromí! A nikoho jsem nezavraždila. Proč si to všichni pořád myslíte?"

"Protože jsi sama řekla, že to uděláš," objasnil Hugh. Rozvaloval se v mém oblíbeném křesle, jako by byl doma. "Slyšel jsem to od Jeroma."

Naproti němu seděl náš kamarád Cody a usmíval se na mě. Na vampýra byl výjimečně mladý a brala jsem ho spíš jako svého mladšího bratra, kterého jsem nikdy neměla. "Bez obav. Zasloužil si to. všichni za tebou stojíme."

"Ale já jsem ne..."

"To je naše báječná hostitelka?" ozval se z koupelny Peter. Po chvilce se vynořil v chodbě. "Vypadáš božsky na to, že organizuješ zločiny."

"Já ne..." Jakmile jsem ho spatřila, slova se mi zadrhla na jazyku. Na okamžik mě opustily myšlenky na vraždu a vniknutí nezvaných hostů do mého bytu. "Proboha, Perete! Co to máš s vlasy?"

Sebevědomě si prohrábl centimetrové bodliny pokrývající jeho hlavu. Nedokázala jsem si ani představit, kolik gelu muselo padnout na takové překonání zákonů fyziky. A co bylo ještě horší - hroty těch bodlin měl odbarvené na světle blond, což ostře kontrastovalo s jeho přirozeně tmavými vlasy. "Pomohl mi s tím jeden kolega."

"Kolega, který tě nenávidí?"

Peter se zamračil. "Ty jsi ta nejnepříjemnější sukuba, jakou jsem kdy viděl."

"Myslím, že ty bodliny opravdu zajímavě, ehm, zdůrazňují tvar tvého obočí," prohlásil Cody diplomaticky. "Jenom si na to zvyknout."

Zavrtěla jsem hlavou. Petera i Codyho jsem měla ráda. Byli to jediní vampýři, se kterými jsem se kdy skamarádila, ale stejně mi občas lezli na nervy. Mezi Peterovými nejrůznějšími neurózami a Codyho neutuchajícím otravným optimismem jsem si často připadala jako jediná normální postava v nějakém sitcomu.

"To si tedy budeme muset hodně zvykat," zabrblala jsem a vzala si z kuchyně barovou stoličku.

"Tak povídej," vybídl mě Peter. "Co ten tvůj výstup s křídly a bičem?"

Otevřela jsem pusu a nevěřícně pohlédla na Hugha. Rychle zaklapl katalog Victoria´s Secret, který si dosud prohlížel.

"Georgíno..."

"Slíbils mi, že to nikomu neřekneš! Že si dáš pusu na zámek a tak."

"Já... No, nějak mi to vyklouzlo."

"Vážně jsi měla rohy?" dotázal se Peter.

"Dobře, to by stačilo. Koukejte vypadnout." Ukázala jsem ke dveřím. "Dneska už jsem si užila dost i bez vás tří."

"Ještě jsi nám ani neřekla o smlouvě s Duanem." Cody na mě prosebně upíral svoje štěněčí oči. "Umíráme touhou se to dozvědět."

"Umírání se už zhostil Duane," upozornil tiše Peter.

"Nech si sarkastické poznámky," zavrčel Hugh. "Můžeš být další v pořadí."

Zuřila jsem natolik, že jsem čekala, kdy se mi začne kouřit z uší. "Naposled říkám, že jsem Duanea nezabila! Jerome mi věří. Stačí?"

Cody se zatvářil zamyšleně. "Ale vyhrožovalas mu..."

"Ano. A pokud si dobře vybavuju, každý z vás už mu někdy vyhrožoval. Tohle je jen shoda náhod. Já s tím nemám nic společného a..." Najednou mě něco napadlo. "Proč všichni říkají věci jako 'zosnování vraždy' a 'dala jsi ho zabít'? Proč neříkáte, že jsem to udělala sama?"

"Počkej..., před chvílí jsi přece řekla, žes to neudělala."

Peter obrátil nad Podym oči v sloup, načež se otočil ke mně a zvážněl. V kombinaci s tím jeho účesem se ovšem pod pojmem zvážnět dá představit cokoli. "Nikdo neříká, žes to udělala, protože jsi to udělat nemohla."

"Hlavně ne v těchhle botách." Hugh kývl hlavou směrem k mým vysokým podpatkům.

"Oceňuju váš nedostatek důvěry v mé schopnosti, ale proč bych nemohla? Proč bych ho nemohla třeba, já nevím, zaskočit nepřipraveného? Jen hypoteticky, samozřejmě."

Peter se usmál. "Na tom by stejně nezáleželo. Níže postavení nesmrtelní se nemůžou navzájem zabít." Když viděl můj ohromený výraz, ještě dodal: "Jak to, žes to nevěděla? Žiješ už dost dlouho."

Trochu si ze mě utahoval. Mezi mnou a Peterem visela odjakživa ve vzduchu nevyřčená záhada, kdo z nás je vlastně starší. Ani jeden z nás svůj věk nikdy otevřeně nepřiznal, takže jsme se nikdy nedobrali toho, kdo má na krku víc staletí. Jednou v noci po lahvi tequilly jsme začali hrát jakousi hru. "Pamatuješ, když..." Ale než jsme odpadli, dostali jsme se jen k období průmyslové revoluce.

"Protože se mě ještě nikdo nepokusil zabít. Takže co? Tvrdíte, že ty územní třenice mezi vampýry jsou vlastně neškodné?"

"Ne, že by byly neškodné," řekl. "Dokážeme si pořádně ublížit, to mi věř. Ale nikdy nikdo neumřel. Se všemi těmi hádkami o území by nás na světě moc nezůstalo, kdybychom se dokázali vzájemně zabíjet."

Mlčela jsem a uvažovala o tom, co řekl. "Tak jak..." Najednou jsem si vzpomněla, co mi pověděl Jerome. "Zabíjejí je lovci vampýrů."

Peter přikývl.

"Jak to s nimi vlastně je?" zeptala jsem se. "Jerome to nijak nerozváděl."

Hugh se tvářil, že ho to taky zajímá. "Myslíš takové, jako je ta holka z televize? Ta sexy blondýna Buffy?"

"Tohle bude dlouhá noc." Peter nás oba zpražil pohledem. "Všichni se potřebujete něco dozvědět o vampýrech. Georgíno, asi nám nenabídneš něco k pití?"

Netrpělivě jsem mávla rukou směrem ke kuchyni. "Vezměte si tam, co chcete. Chci se něco dozvědět o lovcích vampýrů."

Peter v obýváku málem zakopl o hromadu knih, kterou jsem měla na zemi, a vyjekl. V duchu jsem si připomněla, že bych si měla koupit novou knihovnu.v kuchyni se zamračil, když se mu naskytl pohled do mé téměř prázdné ledničky.

"Vážně bys měla zapracovat na svých hostitelských dovednostech."

"Petere..."

"Pořád teď slýchám o té další sukubě... z Missouly. Jak že se jmenuje?"

"Donna," řekl Hugh.

"Jasně, Rodea. Slyšel jsem, že pořádá skvělé večírky. Je tam plno jídal i pití pro všechny. Zve každého."

"Kluci, jestli chcete patřit se všemi deseti obyvateli Montany, tak se tam odstěhujte. A teď už přestaňte marnit čas."

Peter mě ignoroval a prohlížel si rudé Karafiáty, které jsem si koupila včera večer. Dala jsem je do vázy ke dřezu v kuchyni. "Kdo ti poslal kytky?"

"Nikdo."

"Ty sis je poslala sama?" zeptal se Cody hlasem rozechvělým soucitem.

"Ne, prostě jsem si je koupila. To není totéž. Hleďte, proč se bavíme o tomhle, když venku údajně pobíhá lovec vampýrů? Jste vy dva v ohrožení?"

Peter se konečně rozhodl pro sklenici vody a Hugovi s Codym hodil každému jedno pivo. "Ne."

"Nejsme?" podivil se tomu Cody. Nebyl vampýrem příliš dlouho, takže ve srovnání s námi byl jako mimino. Peter ho takříkajíc "učil řemeslu".

"Lovci vampýrů jsou výjimečně nadaní smrtelníci, kteří se už rodí se schopností vampýrům ublížit. Jiní smrtelníci to nedokážou. Neptej se mě, jak nebo proč to funguje - pokud vím, žádný systém v tom není. Většina takzvaných lovců vampýrů prožije svůj život, aniž by tenhle svůj talent vůbec objevili. Ti, kteří to v sobě odhalí, se někdy rozhodnou postavit si na tom kariéru. Čas od času se některý z nich objeví, vybere si nějakého vampýra a zneškodní ho a ostatní otravuje tak dlouho, dokud ho nějaký nebojácný vampýr nebo démon nezlikviduje."

"Otravuje?" zeptal se Cody nevěřícně. "Tak říkáš tomu, co se stalo Duaneovi? To se ani trochu nebojíš člověka, co po tobě jde? Co jde po nás?"

"Ne," odvětil Peter. "Nebojím."

Byla jsem z toho zmatená stejně jako Cody. "Proč ne?"

"Protože ta osoba, ať už je to muž nebo žena, je naprostý amatér." Peter se podíval na Hugha a na mě. "Co řekl Jerome o Duaneově smrti?"

Usnesla jsem se, že potřebuju drink, a tak jsem projela bar v kuchyni a nalila si panáka vodky. "Chtěl vědět, jestli jsem to udělala já."

Peter to odmávl. "Ne, myslím, co řekl o tom, jak umřel."

Hugh se zamračil, zjevně se pokoušel poskládat si logicky dohromady jednotlivé dílky. "Řekl, že Duanea našli mrtvého se srdcem probodnutým kůlem."

"A je to tu. Vidíte?"

Peter nás sledoval s očekáváním. My všichni jsme na něj koukali překvapeně a nechápavě.

"Já to nechápu," přiznala jsem nakonec.

Peter si povzdechl a opět se zatvářil otráveně. "Kdybys byla smrtelník, který má polobožskou schopnost zabíjet vampýry, ani v nejmenším by nezáleželo na tom, jak bys to prováděla. Mohla bys použít pistoli, nůž, svíce, cokoli.kůl vražený do srdce je jen pověra. Když ho vampýrovi vrazí do srdce obyčejný smrtelník, nestane se nic víc, než že se ten vampýr naštve. Dozvíme se o tom, jen když to udělá lovec vampýrů, a z toho vznikla ta pověra, ale ve skutečnosti je to stejné jako s vejcem o rovnodennosti."

"Cože?" Hugh vypadal naprosto nechápavě.

Promnula jsem si oči. "Já vím, o čem mluví, i když mě děsí, že by to tak bylo. Existuje takové městská legenda o tom, že během rovnodennosti se dá vejce postavit na špičku. Někdy to funguje, jindy ne, ale pravdou je, že téhož výsledku dosáhnete jakýkoli jiný den v roce. Lidi to ale zkoušejí jen o rovnodennosti, takže si toho každý všímá." Podívala jsem se na Petera. "Ty se nám pokoušíš sdělit, že lovec může vampýry zabíjet jakýmkoli způsobem, ale protože se nejvíc mluví o kůlech, stala se z toho obecně přijímaná metoda... zrušení nesmrtelnosti."

"Jen v představách lidí," opravil mě. "Ve skutečnosti je dost těžké probodnout někomu srdce. zastřelit ho je mnohem jednodušší."

"A proto si myslíš, že tenhle lovec je amatér. Protože..." Cody skončil do ztracena, neboť mu evidentně nešla z hlavy ta analogie s vejcem.

"Protože každý lovec vampýrů, který ví, oč kráčí, by nikdy kůl nepoužil. Tahle osoba je naprostý nováček."

"Za prvé: neříkej 'kdo ví, oč kráčí'," poradila jsem Peterovi. "Zní to strašně staromódně a ty pak působíš dost letitě. Za druhé: možná se tenhle lovec snaží působit jako ze staré školy. A i když je nováček, záleží na tom, když se mu podařilo Duanea zabít?"

Peter pokrčil rameny. "Byl to arogantní kretén. Vampýři dokážou vycítit, když je nablízku lovec. Jelikož tenhle byl navíc nezkušený, měl z toho Duane vyváznout. Byl hloupý."

Otevřela jsem pusu na protest. Byla bych první, kdo by souhlasil, že Duane opravdu byl arogantní kretén, ale hloupý nebyl. nesmrtelní by nepřečkali tak dlouho, jak se jim to daří, kdyby si nevypěstovali pořádně know-how a pohotový rozum. Učíme se rychle.

Na mysl se mi drala další otázka. "Můžou tihle lovci ublížit i jiným nesmrtelným? Nebo jenom vampýrům?"

"Pokud vím, tak jenom vampýrům."

Něco mi ale na Peterových a Jeromových poznámkách nesedělo. Nevěděla jsem přesně co, a tak jsem si radši nechala svoje pochybnosti pro sebe, zatímco ostatní si dál povídali. Lovec vampýrů přestal být nejžhavějším tématem, jakmile se všichni zklamaně usnesli, že jsem si nikoho nenajala. Cody s Hughem se spokojili s Peterovou teorií, že lovec amatér nepředstavuje žádnou hrozbu.

"Vy dva si dávejte pozor," varovala jsem vampýry, když se chystali k odchodu. "Nováček nebo ne, Duane je mrtvý."

"Ano, mami," ušklíbl se Peter s nezájmem a oblékl si kabát.

Příkře jsem pohlédla na Lodyho a ten se trochu přikrčil. S ním bylo lehčí manipulovat než s jeho učitelem. "Budu si dávat pozor, Georgíno."

"Kdyby se dělo něco divného, zavolej mi."

přikývl, čímž si od Petera vysloužil další obrácení očí v sloup. "Jdeme," prohlásil starší vampýr. "Seženeme si nějakou večeři."

Musela jsem se tomu usmát. Většinu lidí by představa vampýrů shánějících si večeři vyděsila, ale já jsem věděla svoje. Peter i Cody nesnášeli lov lidských obětí. Občas to sice dělali, ale jen málokdy u toho zabíjeli. Většinou si obstarávali obživu u zvláštních řezníků. Stejně jako já na svou pekelnou práci dost kašlali.

"Hughu," oslovila jsem příkře skřeta, když se chystal následovat oba vampýry ven. "Na slovíčko, prosím."

Vampýři ho obdařili soucitnými pohledy, načež odešli. Skřet se ušklíbl, zavřel za nimi dveře a podíval se na mě.

"Hughu, ten klíč jsem ti dala pro případ nouze."

"Vražda vampýra by se nedala nazvat případem nouze?"

"Myslím to vážně! Už tak je dost zlé, že se sem Jerome s Carterem můžou kdykoli teleportovat, a ty se ještě ke všemu rozhodneš otevřít můj byl Bohu a celému světu."

"Nemyslím, že Bůh byl dnes večer pozván."

"A ještě ke všemu jsi jim musel vykládat o tom mém převleku za démonku."

"Ale no tak," protestoval. "Bylo to příliš dobré, abych si to nechal jen pro sebe. Navíc jsou to naši kamarádi. Copak na tom tak záleží?"

"Záleží, protože jsi mi slíbil, že to nikomu neřekneš," zavrčela jsem. "Co jsi to za kamaráda? To mám za to, že jsem ti včera v noci pomohla?"

"Ježíši, Georgíno. Promiň. Netušil jsem, že si to budeš brát tak osobně."

Prohrábla jsem si rukou vlasy. "Nejde jenom o tohle. Já nevím..., celá ta záležitost s Duanem. Přemýšlela jsme nad tím, co mi řekl Jerome..."

Hugh vyčkával, než si v hlavě srovnám myšlenky. Vycítil, že se chystám něco odhalit. Uvažovala jsem o té noci a prohlížela si urostlého skřeta vedle sebe. Občas se projevoval stejně hloupě jako vampýři, takže jsem nevěděla, jestli s ním teď můžu mluvit vážně.

"Hughu..., jak poznáš, že démon lže?"

Nastala pauza a pak se tiše rozesmál, když poznal starý vtip. "Když pohybuje rty." Opírali jsme se o kuchyňskou linku a on na mě shlížel ze své výšky. "Proč? Myslíš, že nám Jerome lže?"

"Ano, myslím." Následovala další odmlka.

"Řekni mi o tom."

"Jerome mi radil, abych si dávala pozor, že by mě ten lovec mohl omylem považovat za vampýra."

"Mně řekl totéž."

"Ale Peter povídal, že lovec upírů nás zabít nemůže."

"Už jsi někdy měla srdce probodnuté kůlem? Možná by tě to nezabilo, ale vsadím se, že by se ti to nelíbilo."

"To asi ne. Jenže Jerome tvrdí, že lovci vampýrů - nespolčují se s ostatními svého druhu. Kdyby lovci stopovali jednoho vampýra, k dalšímu by je to nedovedlo."

"Jo, ale říkal, že tenhle je nováček."

"To Jerome neřekl. To je Peterova teorie, která vychází z toho probodnutí kůlem."

Hugh zamyšleně zabručel. "Dobře. tak co si myslíš, že se děje?"

"To nevím. Vím jenom, že tyhle historky si vzájemně odporují. A zdá se mi, že je do toho nějak zapletený Carter, jako by měli s Jeromem nějaké tajemství. Proč by se o to jinak Carter vůbec staral? Jeho strana by technicky vzato klidně schvalovala, že někdo likviduje naše lidi."

"Je to anděl. Neměl by všechny milovat? Dokonce i ty prokleté? Hlavně když s některými chodí popíjet."

"Netuším. Neřekli nám úplně všechno... A Jerome mě pořád tak neústupně přesvědčoval, abych si dávala pozor. A tebe zjevně taky."

Chvilku mlčel a nakonec řekl: "Jsi hezká holka, Georgíno."

Podivila jsem se. Vážné řeči asi skončily. "Vypil jsi ještě něco kromě toho piva?"

"A ještě jsem zapomněl," pokračoval a mou otázku vůbec nebral na vědomí, "že jsi taky chytrá. V práci se často setkávám s jednoduššími ženami - paničkami z předměstí, co touží po hladší pleti a větších ňadrech a nezajímá je nic jiného než to, jak vypadají. Je snadné zapadnout do stereotypu a zapomenout, že za krásnou tvářičkou máš i mozek. Díváš se na věci jinak než my ostatní - jasněji, řekl bych. Máš takové uvažování, při kterém vidíš celkový obraz. Možná je to tvým věkem - bez urážky."

"Moc jsi pil. Navíc nejsem dost chytrá na to, abych zjistila, co nám Jerome tají. Ledaže... nejsou někde kolem lovci sukub nebo démonů, že ne?"

"Tys někdy o někom takovém slyšela?"

"Ne."

"Já taky ne. ale o lovcích vampýrů ano a nezávisle na moderní kultuře." Hugh se natáhl pro svoje cigarety, ale pak si to rozmyslel. Asi si vzpomněl, že nejsem nadšená, když se u mě v bytě kouří. "Nemyslím, že by nás někdo v dohledné době probodl kůlem, pokud tě tohle trápí."

"Ale souhlasíš se mnou, že nám Jerome neřekl všechno?"

"A co jiného bys od něj čekala?"

"Asi... Asi půjdu za Erikem."

"On ještě žije?"

"Pokud vím, tak ano."

"To je skvělý nápad. Ten toho o nás ví víc než my sami."

"Dám ti pak vědět, co jsem se dozvěděla."

"Ne. myslím, že se bez toho obejdu."

"Fajn. Kam teď vyrážíš,"

"Musím si nadělat přesčas s jednou novou sekretářkou, jestli chápeš, co tím myslím." Hugh se usmál - odvažuju se říct až démonsky. "Dvacítka s ňadry, co vzdorují gravitaci. To bych měl vědět, protože jsem je pomáhal dělat."

Nemohla jsem si pomoct a rozesmála se, přestože tu vládla vážná atmosféra. Stejně jako my ostatní měl i Hugh svou denní práci, když zrovna neřešil záležitosti zla a chaosu. V tomto případě to ale spolu souviselo. Hugh je totiž plastický chirurg.

"Tak s tím nemůžu soupeřit."

"To není pravda. Věda nedokáže duplikovat tvoje prsa."

"Pochvala od opravdového znalce. Užij si to."

"Užiju. Opatruj se, zlato."

"Ty taky."

Políbil mě na čelo a odešel. Stála jsem tam konečně sama, nepřítomně zírala na dveře a uvažovala, co to celé znamená. Uvědomila jsem si, že to Jerome nejspíš s tím varování přeháněl. Jak řekl Hugh, o lovci démonů nebo sukub nikdo jaktěživ neslyšel.

Přesto jsem zamkla bezpečností zámek a zastrčila na dveřích řetízek a až pak si šla lehnout. Jsem sice nesmrtelná, ale ne bezstarostná. Aspoň ne u věcí, na kterých záleží.

Kadis & Sean - I'm So Fly

31. července 2013 v 16:07 | Eliss |  Hudba

4.Kapitolka

30. července 2013 v 15:04 | Eliss |  Sukuba1- Trápení
Tak tady dávám další kapču snad je to dobre. Jinakpokusim se dneska pokusim dat alespon jednu kapitolku z těch dvou slíbených...vůbec nestíhám :( S pozdravem Eliss


"ZABIJ MĚ, Dougu. Radši mě hned na místě zabij. Vysvoboď mě z mojí bídy."

Nesmrtelnost stranou, tohle moje sentimentální přání bylo zcela upřímné.

"Kristepane, Kincaidová! Cos mu řekla?" zabrblal Doug.

Stáli jsme na kraji publika Setha Mortensena spolu s mnoha dalšími lidmi. Všechny židle už byly obsazené. Měla jsem štěstí, že jsem byla v sekci pro personál, odkud jsme měli perfektní výhled na Setha předčítajícího z Glasgowské dohody. Ne že bych stála o to, aby mě viděl. Vlastně by mi bylo milejší, kdybych se s ním už víckrát nesetkala.

"No," zašeptala jsem Doušovi a neustále přitom sledovala Pakte, aby si nevšimla, že si tam šeptáme. "Pomluvila jsem jeho fanoušky a nadávala na to, jak dlouho trvá, než mu vyjde nová kniha."

Doug na mě zíral s očekáváním.

"Pak jsem mu řekla - ale to jsem ještě nevěděla, kdo to je -, že bych se ráda stala Mortensenovou otrokyní lásky, kdyby mi dával číst svoje knihy předem."

O svém flirtování jsem raději pomlčela. Jak jsem si jen mohla myslet, že posiluju ego plachého muže?! Dobrý bože! seth Mortensen by se pravděpodobně mohl vyspat každou noc s jinou svou fanynkou, kdyby chtěl.

Ne že by působil jako takový typ. Před publikem se projevoval stejně nervózně jako prve přede mnou. Když začal číst, trochu se uklidnil a nechával svůj hlas stoupat a klesat, bylo to napínavé a byl v tom ironický humor.

"Co jsi to za fanynku?" podivil se Doug. "tys nevěděla, jak vypadá?"

"Nikdy nemá ve své knize fotku! Navíc jsem myslela, že je starší." Když jsem teď Setha viděla, odhadovala jsem ho tak na pětatřicet, což je jen o málo víc, než na kolik vypadá moje tělo. Rozhodně byl ale mladší než spisovatel čtyřicátník, jak jsem si ho vždycky představovala.

"Ber to z té lepší stránky, Kincaidová. Uspěla jsi v tom, co sis předsevzala. Všiml si tě."

Potlačila jsem zaúpění a pateticky nechala klesnout hlavu na Dougovo rameno.

Pakte se ohlédla a zpražila nás opovržlivým pohledem. Naše vedoucí vypadala jako vždy nádherně. Měla na sobě červený kostýmek, který zdůrazňoval její čokoládově hnědou barvu pleti. Pod sakem jí trošku vystupovalo těhotenské bříško a já si nemohla pomoct a trochu jsem jí záviděla.

Když nám oznámila svoje neplánované těhotenství, se smíchem řekla: "Vždyť víte, že takové věci se prostě přihodí."

Já ale nikdy nepoznala, jak se to "prostě přihodí". Jako smrtelnice jsem se marně snažila přijít do jiného stavu a namísto toho jsem se stala objektem soucitu a skrývaných žertů. Když jsem se pak stala sukubou, přišla jsem o šanci být matkou, ale to jsem v té době ještě nevěděla. Obětovala jsem schopnost svého těla stvořit nový život výměnou za věčné mládí a krásu. Jeden typ nesmrtelnosti jsem vyměnila za jiný. Dlouhá staletí vám dají soustu času, abyste se smířili s tím, co můžete mít a co už ne. někdy taková připomínka ovšem zabolí.

Usmála jsem se na Pakte, jako že už se budu chovat slušně, a upřela svou pozornost opět na Setha. Zrovna dočetl a přesunul se k dotazům. Jak jsem očekávala, první otázky byly: "Kde čerpáte nápady?" a "Budeou někdy Cadyová s O´Neilem spolu chodit?"

Než odpověděl, krátce po mně střelil pohledem. Přikrčila jsem se, neboť jsem si vybavila sovu poznámku o tom, že by se asi radši probodl, než by na takové dotazy odpovídal. Obrátil se zase k fanouškům, s vážností odpověděl na první otázku a druhé se vyhnul.

Na všechno ostatní odpovídal lehce humorným stylem. Nikdy nemluvil víc, než musel, jen tolik, aby uspokojil tazatele. Publikum ho evidentně znervózňovalo, což mě docela zklamalo.

Vzhledem k tomu, jak jsou jeho knihy trefné a chytré, jsem předpokládala, že bude mluvit stejně, jako píše. Chtěla jsem, aby se z něj sebejistě linula slova a vtip, aby měl charisma, které by mohlo soupeřit s tím mým.

Samozřejmě je nefér takhle nás srovnávat. On neměl žádný nadpřirozený dar všechny okouzlit, neměl za sebou celá staletí, kdy se v tom mohl zdokonalovat. Stejně jsem si ale nikdy nepředstavovala, že moje oblíbené knihy píše trochu nevyrovnaný introvert. Bylo to ode mě nespravedlivé, ale bylo to tak.

"Všechno v pořádku?" ozval se za námi hlas.

Ohlédla jsem se a uviděla Warrena, což je majitel obchodu a můj občasný milenec.

"Jde to výborně," odpověděla mu Pakte svým škrobeným stylem. "Asi tak za čtvrt hodiny začne podepisování."

"Dobře."

pohledem přejel nás ostatní zaměstnance a zastavil se na mně. Nic neřekl, ale byl to takový ten pohled, kdy jsem na sobě skoro cítila jeho ruce, jak mě svlékají. Postupem doby ode mě začal očekávat pravidelný sex a já se většinou nebránila, protože pro mě představoval rychlou a spolehlivou dodávku energie a života. Jelikož byl dost nemorální, nikdy jsme si to příliš nevyčítala.

Když skončily otázky, snažili jsme se nějak usměrnit dav, který se hrnul vpřed. Každý chtěl podepsat knihu. Nabídla jsem se, že taky pomůžu, ale Doug mi řekl, že už mají všechno pod kontrolou. Tak jsem si radši stoupla stranou a snažila se vyhnout očnímu kontaktu se Sethem.

"Až to skončí, přijď za mnou do kanceláře," pošeptal mi Warren, který stál vedle mě.

Dnes večer měl na sobě šedý oblek a vypadal jako kultivovaný literární magnát. Přestože jsme ho odsuzovala za to ,že po třiceti letech podvádí svou manželku s mnohem mladší ženou a navíc svou podřízenou, musela jsem uznat, že je šarmantní a přitažlivý. Nicméně po tom všem, co se dneska stalo, jsem neměla náladu si po zavírací době lehnout na jeho pracovní stůl.

"Nemůžu," odpověděla jsem mu tiše a nespouštěla pohled z podepisování. "Pak něco mám."

"Ne, nemáš. Dneska večer se netančí."

"To ne," připustila jsem. "Ale mám na programu něco jiného."

"Jako co?"

"Mám rande." Ta lež mi snadno sklouzla ze rtů.

"Nemáš."

"Mám."

"Nikdy nechodíš na rande, tak se mi to nepokoušej namluvit ani teď. Jediné schůzky máš se mnou v kanceláři a nejradši u nich klečíš." Přistoupil ke mně o krok blíž a naklonil se mi k uchu, až jsem ucítila jeho teplý dech. "Ježíši, Georgíno. Dneska jsi tak zatraceně sexy, že bych si tě nejradši vzal hned teď. Máš vůbec ponětí, co se mnou v těchhle šatech děláš?"

"Co s tebou dělám? Já nedělám nic. Tenhle přístup vede k tomu, že se ženy po celém světa zahalují. Svádíš vinu na oběť."

Zasmál se. "Ty mě zničíš, víš to? máš pod tím vůbec kalhotky?"

"Kincaidová? Můžeš nám sem jít pomoct?"

Otočila jsem se a spatřila Douga, jak se na nás mračí. Bylo mi jasné, že mě žádá o pomoc proto, že vidí, že mě Warren balí. Kdo tvrdí, že už všichni kavalíři vymřeli? Doug byl jedním z mála lidí, kteří věděli, co se mezi mnou a Warrenenm děje, a rozhodně to neschvaloval. Teď jsem ale ocenila možnost úniku, díky níž se Warrenovu chtíči načas vyhnu. Odešla jsem tedy pomáhat s knihami.

Trvalo skoro dvě hodiny, než se dostali na řadu všichni z dlouhé fronty na autogram. Pak už zbývalo do zavírací hodiny jen patnáct minut. Seth Mortensen působil trochu unaveně, ale zdálo se, že je v dobrém rozpoložení. Když Paige pozvala zaměstnance, kteří neměli práci se zavíráním obchodu, aby si šli také popovídat se spisovatelem, želudek se mi sevřel.

Věcně nás představila. "Warren Lloyd, majitel obchodu. Doug Sato, pomocný vedoucí. Bruce Newton, vedoucí kavárny. Andy Kraus, prodej. A naši další pomocnou vedoucí Georginu Kincaidovou už znáte."

Seth zdvořile pokýval hlavou a každému potřásl rukou. Když došel ke mně, odvrátila jsem zrak a čekala, až něco řekne. On ale mlčel a já zž se připravovala na nějakou narážku na náš předchozí rozhovor. Jenže řekl jen: "G. K."

Zamrkala jsem. "Co?"

"G. K.," zopakoval, jako by ta písmena dávala dokonalý smysl. Jelikož jsem se dál tvářila jako idiot, trhl hlavou směrem k reklamnímu plakátu na dnešní večer. Stálo tam:



Pokud jste ještě neslyšeli o Sethu Mortensenovi, pak jste zjevně posledních osm let nežili na této planetě. Patří k nejznámějším autorům mystery románů ze současnosti a jeho dílům se jiná nemohou rovnat. Vynikající pan Mortensen má na kontě mnoho bestsellerů a píše jak samostatné romány, tak populární sérii o Cadyové a O´Neillovi. Glasgowská dohoda líčí další dobrodružství těchto dvou neohrožených vyšetřovatelů, kteří se tentokrát vydávají za hranice, kde odhalují archeologické záhady. Můžeme se těšit na další vtipné dialogy plné sexuálních narážek, díky nimž tyto hrdiny tolik milujeme. Pánové, pokud dnes večer nemůžete majít svou přítelkyni, pravděpodobně bude tady s Glasgowskou dohodou a přeje si, abyste byli stejně něžní jako O´Neill.

G. K.

"Vy jste G. K. To vy jste napsala ten text."

Podíval se na mě, abych mu to potvrdila, ale já se nezmohla na slovo. Nemohla jsem přijít na žádnou chytrou odpověď. Hrozně jsem se bála. Po tom, co všechno jsem před ním dneska plácla, jsem se bála, abych zas neřekla něco nemístného.

Moje mlčení ho mátlo, a tak se po chvíli zeptal: "Jste spisovatelka? Je to vážně dobré."

"Ne."

"Aha." Nastalo další ticho. "Myslím, že někteří lidé příběhy píšou a jiní je prožívají."

To znělo trochu jako rýpnutí, ale skousla jsem si ret, abych mu na to nic neřekla. Pořád jsem hrála novou roli protivné studené ženské, abych odvedla pozornost od svého předchozího flirtování.

Paige to napětí mezi Sethem a mnou nechápala, ale přesto ho vycítila a snažila se ho o trochu zmírnit. "Georgina je vaší velikou obdivovatelkou. Když se dozvěděla, že sem přijedete, byla úplně u vytržení."

"Jo," dodal škodolibě Doug. "Je prakticky otrokyní vašich knih. Jen se jí zeptejte, kolikrát četla Galsgowskou dohodu."

Střelila jsem po něm vražedným pohledem. Seth mě pozoroval s upřímnou zvědavostí. Snaží se k našemu předchozímu flirtování vrátit, uvědomila jsem si se smutkem. To jsem teď nemohla dopustit.

"Kolikrát?"

polkla jsem a nechtěla odpovědět, ale všichni se na mě dívali a čekali, co řeknu. "Ani jednou. Ještě jsem ji nedočetla." Trénink v sebeovládání mi dovolil pronést ta slova s klidem a nedat na sobě znát, jak je mi to nepříjemné.

Seth se zatvářil nechápavě a stejně tak všichni ostatní. Jen na mě ohromeně zírali. Jenom Doug znal pointu toho vtipu.

"Ani jednou?" zamračil se Warren. "Vždyť vyšla už před měsícem a něco."

Ten bastard Doug se zazubil. "Řekni jim i ten zbytek. Kolik toho denně přečteš."

V tu chvíli jsem zatoužila, aby se otevřela zem a pohltila mě a já abych tak unikla téhle noční můře. Jako by nestačilo, že jsem na Setha Mortensena zapůsobila jako arogantní coura, Doug mě teď musel ještě znemožnit přiznáním mého trapného zvyku.

"Čtu jenom pět stránek denně," přiznala jsem nakonec."

"Proč?" podivila se Paige. O tomhle zjevně ještě nikdy neslyšela.

Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Paige s Warrenem na mě zírali jako bych byla z jiné planety, zatímco Seth dál mlčel a tvářil se zamyšleně. Zhluboka jsem se nadechla a vyhrkla: "Protože... Protože vaše knihy jsou tak dobré a protože poprvé může člověk knihu přečíst jen jednou, a tak si to šetřím. Ten zážitek. Jinak bych je zhltla za den a to by bylo jako... sníst na posezení celý kartón zmrzliny. Příliš dobrého naráz. Takhle si to můžu protahovat a kniha mi vydrží déle. Vychutnám si ji. Musím, protože tak často vám knihy nevycházejí."

Radši jsem rychle zmlkla, neboť jsem si uvědomila, že jsem právě zpochybnila Sethovy spisovatelské schopnost... už zase. Moji poznámku nijak nekomentoval a já z jeho výrazu nedokázala nic vyčíst. Možná o tom uvažoval. Opět jsem se zatoužila propadnout do země a vysvobodit se tak ze svého ponížení. Podlaha se ovšem dál odmítala otevřít.

Doug se na mě usmál. Můj zvyk se čtením mu připadal roztomilý. Paige jeho názor evidentně nesdílela a tvářila se, že by i ona nejradši byla někde úplně jinde. Zdvořile si odkašlala a začala rozhovor na úplně jiné téma. Pak už jsem jen stěží věnovala pozornost tomu, co kdo povídá. Jen jedno jsem věděla jistě - Seth Mortensen si o mně pravděpodobně myslí, že jsem totální šílenec. Už jsem se nemohla dočkat, až tenhle večer skončí.

"...Kincaidová to udělá."

Když jsem se po několika minutách konverzace zaslechla svoje jméno, vrátila jsem se myšlenkami zpět do reality.

"Co?" zeptala jsem se Douga, který to řekl.

"Nebo snad ne?" podivil se.

"Co bych měla udělat?"

"Ukázat zítra Sethovi město." Doug mluvil trpělivým tónem, jako bych byla dítě. "Provedeš ho tady."

"Můj bratr má moc práce," objasnil Seth.

Co s tím vším má společného jeho bratr? A proč potřebuje poznat naše město?

Zaváhala jsem, jelikož jsem nechtěla přiznat, že jsem chvíli nevnímala, co kdo říká, a namísto toho se utápěla v sebelítosti.

"Já..."

"Jestli nechcete...," začal Seth váhavě.

"Samozřejmě, že chce." Doug do mě šťouchl. "No tak, vylez z té své nory."

Vyměnili jsme si významné pohledy, za které by se nemuseli stydět Jerome s Carterem. "Jo, fajn. Proč ne."

Domluvili jsme se, kdy a kde se se Sethem sejdu, a já jsem uvažovala, do čeho jsem se to nechala zatáhnout. Už jsem nechtěla vybočovat z řady. Byla bych radši, kdyby si mě Seth navždy vymazal z paměti. Ale to těžko, když se spolu zítra budeme procházet po Seattlu. Výsledkem nejspíš bude, že se ještě víc znemožním.

Rozhovor konečně dospěl ke konci. Když už jsme se chystali sešlost rozpustit, náhle mě něco napadlo. "Počkejte, pane Mortensene-Sethe."

Otočil se ke mně. "Ano?"

Zoufale jsem se snažila říct něco, co by napravilo ty zmatené signály a rozpaky, do nichž jsme zabředli. Bohužel mě nenapadlo nic než otázky typu Kde berete nápady? a Dají se Cadyová s O´Neillem někdy dohromady? Takovou hloupost jsem ale okamžitě odmávla a namísto toho jsem mu strčila do ruky knihu.

"Můžete mi ji podepsat?"

Vzal si ji. "Aha, jistě." Nastala pauza. "Přinesu vám ji zítra."

Připraví mě na noc o moji knihu? Cožpak jsem si už nevytrpěla dost?

"Nemůžete ji podepsat hned?"

Bezradně pokrčil rameny, jako by se jednalo o něco, co nemůže ovlivnit. "Nenapadá mě nic, co bych vám tam napsal."

"Stačí jen vaše jméno."

"Vrátím vám ji zítra," zopakoval a odkráčel s mým výtiskem Glasgowské dohody, jako bych nic neřekla. Zděsila jsem se a vážně uvažovala nad tím, že se za ním rozběhnu a vyrvu mu ji násilím, ale náhle mě zatahal za ruku Warren.

"Georgíno," pravil medově, zatímco jsem zoufale zírala za Sethem odcházejícím s mou knihou. "Potřebujeme probrat tu záležitost u mě v kanceláři."

Ne. Ani náhodou. Po tom všem, co se dnes večer seběhlo, jsem na něj opravdu neměla náladu. Pomalu jsem se k němu otočila a zavrtěla hlavou. "Říkala jsem ti, že teď nemůžu."

"Jo, to už vím. To tvoje smyšlené rande."

"Není smyšlené. Je..."

zatímco jsem mluvila, očima sem pátrala po nějaké možnosti úniku. Když se v sekci kuchařek neobjevil žádný zázračný portál do jiné dimenze, spočinula jsem pohledem na muži, kteří si prohlížel cizojazyčnou literaturu. Zachytil můj pohled a usmál se na mě. Okamžitě mě napadla šílená myšlenka.

"S ním. Mám rande s ním."

Mávla jsem rukou směrem k tomu cizímu chlápkovi a prstem mu naznačila, aby přišel. Pochopitelně ho to překvapilo, ale odložil knihu, kterou měl právě v ruce, a došel k nám. Sotva k nám přistoupil, jednou rukou jsem ho důvěrně objala a obdařilo ho pohledem, který by posadil na zadek i krále.

"Můžeme vyrazit?"

V jeho očích - které byly mimochodem krásné a zelenomodré - se objevilo ohromení. K mojí úlevě pochopil a mistrně se ujal své role.

"To si piš." Taky mě jednou rukou objal a spočinul dlaní na mém boku. "Dorazil bych dřív, ale zdržela mě dopravní zácpa."

Milé. Pohlédla jsem na Warrena. "Náš rozhovor skončil, že?"

Warren se koukal střídavě na mě a na toho muže. "Jistě. Ano. Samozřejmě." Warren vůči mně choval majetnické sklony, ale nebyly zase natolik silné, aby soupeřil s mladším konkurentem.

Několik mých kolegů také sledovalo tohle dění se zájmem. Stejně jako Warren, ani oni mě nikdy neviděli jít s někým na rande. Seth Mortensen si podál balil věci do kufříku a ani se na mě nepodíval. Jako bych vůbec neexistovala. Dokonce mi ani neodpověděl, když jsem řekla na shledanou. To bylo nejspíš dobře.

Můj "partner" a já jsme vyšli z obchodu do chladného večerního vzduchu. Už sice nepršelo, ale pořád bylo zataženo a kvůli světlům velkoměsta stejně nebyly vidět hvězdy. Prohlížela jsem si toho muže a zatoužila jsem s ním opravdu jít na rande.

Byl vysoký - opravdu hodně vysoký. Tak o čtvrt metru vyšší než já, ale já měřím jen sto šedesát. Vlasy měl černé a vlnité, sčesané z opáleného obličeje, v němž mu vynikaly oči barvy moře. Na sobě měl dlouhý černý vlněný kabát a vzorkovanou šálu v odstínech černé, vínové a zelené.

"Díky," řekla jsem mu, když jsme se zastavili na rohu ulice. "Zachránil jste mě před... nepříjemnou situací."

"Bylo mi potěšením." Napřáhl ke mně ruku. "Já jsem Roman."

"Hezké jméno."

"Asi jo. připomíná mi romantické knihy."

"Cože?"

"Normální lidé se tak většinou jmenují. Ale v romantických příbězích je Romanů milión. Třeba Roman, pátý vévoda z Wellingtonu. Nebo Roman, strašlivý a neodolatelný pirát z dálných moří."

"Hele, myslím, že o tom posledním jsem četla. Já jsem Georgina."

"To vidím." Kývl směrem ke jmenovce, kterou jsem měla z práce pořád pověšenou na krku. Pravděpodobně to použil jako výmluvu, aby mi mohl civět do výstřihu. "Takhle chodí pomocné vedoucí oblečené běžně?"

"To oblečení už mě vážně začíná štvát," poznamenala jsem, když jsem si vybavila všemožné reakce, které dnes vyvolalo.

"Můžeš si vzít můj kabát. Kam chceš vyrazit?"

"Kam chci...? My nikam nejdeme. Řekla jsem ti, žes mě pouze zachránil z trochu zašmodrchané situace, a to je vše."

"Ale stejně bys mě za to měla odměnit," opáčil. "Dát mi kapesníček? Pusu na tvář? Telefonní číslo?"

"Ne!"

"Ale no tak. nevidělas, jak jsem byl dobrý? Ani na chvilku jsem nezaváhal a nevypadl z role, když ses na mě tak koukala."

To jsem nemohla popřít. "Dobře. 555 1200."

"To je číslo do knihkupectví."

"Jak to víš?"

Ukázal na reklamní ceduli za mnou. Byly na ní veškeré kontaktní informace našeho obchodu. "Protože nejsem negramotný."

"Teda! V tom případě si stojíš o moc líp než většina chlapů, co mě balí."

Zatvářil se nadějně. "Takže to znamená, že někdy můžeme spolu někam zajít?"

"Ne. moc si cením, žes mi dneska večer pomohl, ale nechodím na rande s nikým."

"Tak to nepovažuj za rande. Považuj to za... setkání myslí."

Z toho, jak se na mě díval, jsem usoudila, že by se rád setkal i s něčím jiným než s mou myslí. Nechtěně jsem se zachvěla, ale zima mi nebyla. Vlastně mi začínalo být docela teplo.

Rozepnul si kabát. "Na, vem si ho. Je ti zima. Hodím tě domů. Auto mám za rohem."

"bydlím jen kousek odtud." Jeho kabát byl pořád vyhřátý od jeho těla a hezky voněl. Byla to kombinace cK One a mužné vůně. Mňam.

"Tak mě nech, abych tě doprovodil."

Ta jeho vytrvalost byla okouzlující, což byl další důvod hned to ukončit. Tohle byl přesně takový kvalitní muž, jimž se musím vyhýbat.

"No tak," naléhal dál Roman, když jsem neodpověděla. "Přece toho po tobě nechci tolik. Nebudu tě pronásledovat. Chci tě jenom doprovodit domů. Pak už mě nikdy nemusíš vidět."

"Podívej, vždyť mě sotva znáš..." Odmlčela jsem se a rozmyslela si to. "Dobře."

"Dobře, co?"

"Dobře, jako že mě můžeš doprovodit domů."

"Vážně?" Celý se rozzářil.

"Jo."

O tři minuty později jsme dorazili k domu, kde bydlím. Roman zklamaně rozhodil rukama. "To vůbec nebylo fér. Vždyť bydlíš prakticky hned vedle."

"Doprovodit mě domů - to bylo všechno, cos chtěl."

Zavrtěl hlavou. "Není to fér. Ani v nejmenším." S nadějí pohlédl na dům. "Ale teď aspoň vím, kde bydlíš."

"Hele, říkal jsi, že mě nebudeš pronásledovat."

Usmál se a v opáleném obličeji vynikly jeho krásné bílé zuby. "Nikdy není pozdě změnit názor." Sklonil se, políbil mi ruku a mrkl na mě. "Ještě se setkáme, Georgíno."

Otočil se a odešel do noci. Sledovala jsem ho, jak mizí, a na kůži jsem stále cítila jeho rty. Večer se vyvinul vskutku nečekaně a překvapivě.

Když mi Roman zmizel z dohledu, otočila jsem se a vešla do domu. V půli schodiště jsem si uvědomila, že mám na sobě pořád jeho kabát. Jak mu ho mám vrátit? Udělal to schválně, došlo mi. Neupozornil mě, abych mu ho vrátila.

Vtom jsem si uvědomila, že prohnaného vévodu Romana ještě uvidím. Pravděpodobně spíš dříve než později.

Se smíchem jsem pokračovala v cestě k bytu a po několika dalších schodech jsem se zastavila.

"Už ne," zamumlala jsem rozhořčeně.

Zpoza mých dveří se linuly známé vjemy. Cosi jako jiskřivá bouře. Jako by ve vzduchu hučely včely.

Mám v bytě skupinu nesmrtelných bytostí.

Co se sakra děje? Musím si opravdu začít svůj domov líp hlídat? Proč si všichni najednou myslí, že ke mně můžou jen tak vpadnout, když nejsem doma?

Vtom mi došlo, že předtím jsem přítomnost Jeroma a Cartera nevycítila. Zastihli mě naprosto nepřipravenou. Bylo to zvláštní, ale jejich novinky mě zaujaly natolik, že jsem ničemu jinému nevěnovala pozornost.

A ani teď mi můj vztek nedovolil dál o té drobnosti uvažovat. Byla jsem příliš naštvaná. Hodila jsem si kabelku přes rameno a vtrhla do svého bytu.

3Kapitolka

29. července 2013 v 19:29 | Eliss |  Sukuba1- Trápení
Tak tady je další...zejtra bude zase dalš atd.... jinak jestli to čtete tak dávejte komenty pls :) jinak nevim kdy budou další kapitoli z těch dvou povídek :( .... s pozdravem Eliss :)



V TUTO CHVÍLI bych samozřejmě měla zdůraznit, že Jerome nevypadá jako démon, nebo přinejmenším nemá rudou kůži a rohy. Možná, že v jiné formě existence ano, ale tady na zemi Jerome vypadá jako člověk, stejně jako Hugh, já a všichni ostatní nesmrtelní.

Jerome vypadá jako John Cusack.

Vážně. Nežertuju. Sice neustále prohlašuje, že toho herce vůbec nezná, ale nikdo mu to nevěří.

"Pusť mě," prohlásila jsem rozčíleně.

Jerome uvolnil sevření, ale tmavé oči se mu pořád zlověstně blýskaly. "Vypadáš dobře," řekl po chvíli a tvářil se, že ho to přiznání samotného překvapilo.

Narovnala jsem si svetr, jak mi ho pomačkal. "Zajímavě projevuješ obdiv."

"Vážně dobře," pokračoval zamyšleně. "Kdybych nevěděl svoje, řekl bych, že..."

"...záříš," zamumlal hlas za démonem. "Záříš, dcero Lilithina, jako hvězda na nočním nebi, jako diamant v bezútěšné věčnosti."

Překvapeně jsem nadskočila. Jerome se příkře ohlédl po dotyčném, který promluvil, a vůbec se mu nelíbilo, že mu někdo skočil do řeči. Mně se taky nelíbilo, že mám v bytě nezvaného anděla. Ale Carter se usmíval na nás na oba.

"Jak jsem říkal," vyštěkl Jerome. "Vypadáš, jako že jsi byla s dobrým smrtelníkem."

"Jen jsem udělala laskavost Hughovi."

"Takže to není první krok k novým a lepším zvyklostem?"

"Ne za ten plat, co mi dáváš."

Jerome zavrčel, ale to už mezi námi byla součást rutiny. Vždycky mi nadává, že neberu svou práci vážně, a já ho zase oblažuju vtipnými poznámkami a pak je vše zase při starém. Jsem zkrátka ten domácí mazlíček pana učitele.

Ale když jsem se na něj teď dívala, bylo mi jasné, že žádné legrácky následovat nebudou. Můj šarm, který dnes tolik působil na zákazníky, na tyhle dva neměl žádný účinek. Jerome se tvářil vážně a stejně tak i Carter, což bylo neobvyklé, protože anděl se většinou polovičatě a sardonicky usmíval.

Jerome a Carter se spolu často scházeli, zejména, když u toho byl alkohol. To mě udivovalo, protože podle všeho by proti sobě měli bojovat v jakési ohromné bitvě kosmických rozměrů. Jednou jsem se Jeroma ptala, jestli je Carter padlý anděl, čímž jsem si vysloužila řehot. Když se z toho veselí vzpamatoval, řekl mi, že ne, že Carter není padlý anděl. Kdyby totiž ano, technicky vzato už by andělem nebyl. ta odpověď mě příliš neuspokojila, takže jsem se rozhodla pro vlastní názor, a sice, že ti dva to spolu táhnou proto, že tady zkrátka není nikdo jiný, kdo by se přátelil s tvory, kteří existují od počátku věků a stvoření. My ostatní, níže postavení nesmrtelní, jsme kdysi byli lidmi. Výše postavení nesmrtelní, jako je Jerome a Carter, nebyli lidmi nikdy. Moje prožitá staletí jsou pro ně jen okamžikem.

Nemám Cartera ráda a nevěděla jsem, proč sem vůbec přišel. Není sice tak nepříjemný jako Duane, ale chová se samolibě a povzneseně. Možá to je vlastní všem andělům. Navíc má ten nejbizarnější smysl pro humor, jaký jsem kdy u koho viděla. Nikdy nepoznám, jestli si ze mě dělá legraci, nebo ne.

"Tak co pro vás můžu udělat, kluci?" zeptala jsem se a hodila kabelku na linku. "Dnes večer někam jdu."

Jerome mě pozoroval přimhouřenýma očima. "Chci, abys mi pověděla o Duaneovi."

"Cože? Už jsem ti to řekla. Je to pitomec."

"Proto jsi ho dala zabít?"

"Já... Co?"

Strnula jsem při probírání kredence a otočila se k těm dvěma. Tak napůl jsem čekala, že to má být vtip. Oba se na mě ale dívali s naprostou vážností.

"Zabít? Jak... jak se to dělá?"

"To mi pověz ty, Georgie."

Zamrkala jsem, když jsem si uvědomila, kam tím míří. "Obviňuješ mě, že jsem zabila Duanea? Počkej... To je přece hloupost. Duane není mrtvý. Nemůže umřít."

Jerome začal přecházet sem a tam a jeho hlas zněl až přehnaně všedně. "Ujišťuju tě, že je dočista mrtvý. Našli jsme ho ráno, těsně před svítáním."

"No a co? Umřel na sluneční paprsky?" To byl jediný způsob, o němž jsem kdy slyšela, jak může vampýr zemřít.

"Ne. Umřel proto, že mu někdo vrazil kůl do srdce."

"Aha."

"Georgíno, tak řekneš mi, koho jsi přemluvila, aby to udělal?"

"Nikoho jsem nepřemluvila! Ani nevím... Nechápu, o co tady jde. Duane nemůže být mrtvý."

"V noci jsi mi přiznala, že jste se pohádali."

"Ano..."

"A vyhrožovalas mu."

"Jo, ale z legrace..."

"Myslím, že mi řekl, žes mu pověděla, aby se k tobě už nikdy nepřibližoval."

"Byla jsem naštvaná! Děsil mě. Tohle je šílené. Navíc Duane nemůže být mrtvý."

To byla jediná příčetná myšlenka, na kterou jsem se upínala, a tak jsem to opakovala pořád dokola. Nesmrtelní jsou už podle významu toho slova nesmrtelní. Tečka.

"Ty nevíš nic o vampýrech?" dotázal se zvědavě arcidémon.

"Jako že nemůžou umřít?"

Carterovy šedé oči zajiskřily pobavením. Jeromovi to tak zábavné nepřipadalo.

"Ptám se tě naposled, Georgíno. Dala jsi Duanea zabít, nebo ne? jenom mi odpověz na otázku. Ano, nebo ne?"

"Ne," odpověděla jsem zpříma.

Jerome pohlédl na Cartera. Anděl si mě prohlížel, až mu spadly do obličeje jeho dlouhé blond vlasy. vtom mi došlo, proč tady Carter je. andělé vždycky poznají, jestli někdo lže, nebo říká pravdu. Nakonec na Jeroma stroze kývl.

"Jsem ráda, že jsem prošla testem," zabrblala jsem.

Oni už mi ale nevěnovali pozornost.

"No," poznamenal pochmurně Jerome, "asi tušíme, co to znamená. Nevíme to sice jistě..."

"Já ano." Carter na něj významně pohlédl a nastalo několik vteřin ticha. Vždycky jsem ty dva podezírala, že spolu v takových chvílích komunikují telepaticky. To my níže postavení nesmrtelní bez pomoci neumíme.

"Takže Duane je opravdu mrtvý?" zeptal jsem se.

"Ano," přitakal Jerome. Právě si vzpomněl, že jsem tam taky. "Velice mrtvý."

"Tak kdo ho zabil? Když jsme se tedy shodli, že jsem to nebyla já."

ti dva se na sebe podívali a pokrčili rameny. Ani jeden z nich neodpověděl. Carter vytáhl balíček cigaret a jednu si zapálil. Bože, jak to nesnáším.

Jerome nakonec řekl: "Lovec vampýrů."

Vykulila jsem oči. "Vážně? Jako ta holka Buffy v televizi?"

"Ne tak docela."

"Kampak dneska večer jdeš?" dotázla se Carter vlídně.

"Na autogramiádu Setha Mortensena. A nesnaž se odvést řeč jinam. Chci se něco dozvědět o tom lovci vampýrů."

"Vyspíš se s ním?"

"Co-cože?" Na okamžik jsem myslela, že se mě anděl ptá na lovce vampýrů. "Ty myslíš se Sethem Mortensenem?"

Carter vydechl oblak kouře. "Jistě. Kdybych já byl sukuba posedlá smrtelným spisovatelem, udělal bych to. copak netoužíš mít víc celebrit?"

"Máme celebrit dost," zahučel tiše Jerome.

Vyspat se se Sethem Mortensenem? Bože! to byl ten největší nesmysl, o jakém jsem kdy slyšela. hrozná představa. Kdybych absorbovala jeho životní sílu, těžko říct, jak dlouho by trvalo, než by pak vydal další knihu.

"Ne! Jistěže ne."

"Tak co teda uděláš, aby si tě všiml?"

"Aby si mě všiml?"

"Jistě. Ten chlap se pravděpodobně denně setkává se zástupy svých fanoušků. Nechceš nějaký způsobem vybočit z řady?"

překvapilo mě to. vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Měla jsem snad? Kvůli mé netečné povaze je pro mě v téhle době těžké nacházet potěšení. Knihy Setha Mortensena pro mě představují jeden z mála úniků. Měla bych mu to říct a pokusit se spojit se svým oblíbeným spisovatelem? Zrovna dneska jsem se posmívala jeho fanouškům. Mám se snad stát jedním z nich?

"No..., Pakte mu nejspíš představí všechny zaměstnance v soukromí. Tam pro mě nebude problém vybočit z řady."

"Ano, samozřejmě." Carter odhodil nedopalek do mého dřezu. "Jsem si jistý, že nikdy neměl příležitost seznámit se s vedením knihkupectví."

Otevřela jsem ústa na protest, ale Jerome mě umlčel. "To stačí." Obdařil Cartera dalším ze svých významných pohledů. "Musíme už jít."

"Počkej chvilku!" Carterovi se nakonec přece jen povedlo mě vykolejit a odvést mě od tématu. Nemohla jsem tomu uvěřit. "Chci vědět víc o tom lovci vampýrů."

"Jediné, co musíš vědět, je, že si máš dávat pozor, Georgie. Moc velký pozor. A nedělám si legraci."

Polkla jsem, když jsem slyšela pevný démonův hlas. "Ale já přece nejsem vampýr."

"To je jedno. Tihle lovci někdy vampýry sledují a doufají, že objeví další. Mohli by si tě s nimi splést. Kdyby něco, tak se schovej. Nebuď nikde sama. Drž se ve společnosti ostatních - ať už smrtelných nebo nesmrtelných, na tom nezáleží. Možná bys při tom mohla pokračovat ve svých laskavostech pro Hugha a získávat další duše, když už jsi v tom."

Obrátila jsem oči v sloup a ti dva se vydali ke dveřím.

"Myslím to vážně. Buď opatrná. Nedávej o sobě moc vědět. Nezapleť se do toho," zdůraznil Jerome.

"A pozdravuj ode mě Setha Mortensena," dodal Carter a mrkl na mě.

Oba odešli a tiše za sebou zavřeli dveře. To byla vážně jen formalita, protože se klidně mohli teleportovat. Nebo mi vyhodit dveře do vzduchu.

Otočila jsem se k Subret. Všechno to, co se tu událo, pozorovala z pohovky a divoce mrskala ocasem.

"Tak," oznámila jsem jí a přemýšlela. "Jak tomu všemu mám rozumět?"

Opravdu je Duane mrtvý? Byl to bastard a v noci jsem se na něj pěkně naštvala a vyhrožovala mu, ale nikdy jsem nechtěla, aby umřel. A co ta záležitost s lovcem vampýrů? Proč bych si měla dávat pozor, když...

"Sakra!"

Pohled mi zabloudil na hodiny na mikrovlnce. Chladně mě informovaly, že se musím vrátit do knihkupectví, a to hned. Vyhnala jsem si Duanea z hlavy, rozběhla se do ložnice a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Aubrey mě následovala o něco pomaleji.

Co si mám vzít na sebe? Mohla bych si nechat to, co mám na sobě teď. Kombinace khaki svetru a kalhot vypadá ctnostně a skromně, ale ta barva trochu splývá s mými světle hnědými vlasy tohle je oblečení jako pro knihovnici. Chci vypadat skromně? Možná. Jak jsem řekla Carterovi, nechci udělat nic, co by mohlo v mém nejoblíbenějším spisovateli na světě vznítit romantický zájem.

Ale stejně...

Vzpomněla jsem si, co mi anděl řekl o tom, jestli si mě spisovatel všimne. Nechci být jen další tváří v davu obdivovatelů Setha Mortensena. Tohle je poslední zastávka na jeho nejnovějším turné. Za minulý měsíc bezpochyby viděl tisíce svých fanoušků, kteří se mu už v paměti slili v jednolitou masu nezřetelných obličejů pokládajících stupidní dotazy. Tomu muži v kavárně jsem radila, aby přišel s nějakou inovací v otázkách. A já měla v úmyslu přijít s inovací svého vzhledu.

O pět minut později už jsem zase stála před zrcadlem, ale tentokrát v tmavofialovém obepnutém hedvábném tílku a šifónové sukni s květovaným potiskem. Sukně mi zakrývala skoro celá stehna, a když jsem se otočila, krásně se kolem mě zatočila. To by bylo dobré oblečení na tanec. Obula jsem si hnědé páskové boty na podpatku a pohlédla na Aubrey, jestli mi to schvaluje.

"Tak co myslíš? Není to moc sexy?"

Začala si olizovat ocas.

"Je to sexy," ujistila jsem se. "Ale prvotřídně sexy. Ten účes tomu taky dost pomáhá."

Dlouhé vlasy jsem si spletla do jakéhosi romantického drdolu, z něhož jsem vpředu vytáhla pár vlnitých pramenů, které mi rámovaly obličej a zdůrazňovaly oči. nejdřív jsem si je trošku pozměnila, abych je měla o něco zelenější než obvykle. Pak jsem si to ale rozmyslela a vrátila se k původní zlatavě zelenohnědé barvě.

Když Aubrey stále odmítala uznat, jak úchvatně vypadám, popadla jsem svůj kabát z hadí kůže a obořila se na ni. "Je mi fuk, co si myslíš. Tohle oblečení je dobré."

Byt jsem opustila s knihou Glasgowská dohoda v ruce a vydala se zpátky do práce a ani jsem nevnímala, že mrholí. Další výhoda toho, že umím měnit podobu. V prodejně už se shromáždilo množství fanoušků, kteří se nemohli dočkat, až uvidí muže, jehož poslední romá se i po pěti týdnech drží na špici bestsellerů. Protáhla jsem se kolem té skupiny a mířila po schodech do patra.

"Knihy pro mládež jsou támhle u zdi," ozval se Dougův přátelský hlas. "Kdybyste potřeboval něco dalšího, obraťte se mě."

Otočil se od zákazníka, kterému radil, a jakmile mě spatřil, upustil hromadu výtisků, kterou držel v rukou.

Zákazníci ustoupili a pozorovali ho, jak si kleká a sbírá rozházené knihy. jejich obálky jsem poznala okamžitě. Byla to paperbacková vydání starších titulů Setha Mortensena.

"Svatokrádež," poznamenala jsem. "Takové skvosty nechat spadnout na zem. Teď je budeš muset zapálit jako vatru."

Doug mě nebral na vědomí. Posbíral knihy a pak mě odvedl stranou. "Je od tebe hezké, že ses vrátila domů a převlékla se do pohodlnějšího. Kristepane, můžeš se v tom vůbec předklonit?"

"Myslíš, že dneska večer budu muset?"

"Záleží na okolnostech. Koneckonců je tady Warren."

"To je od tebe kruté, Dougu."

"Koleduješ si o to, Kincaidová." Váhavě si mě prohlédl, načež se se souhlasným výrazem obrátil ke schodům. "Ale vypadáš moc dobře."

"Díky. Chci, aby si mě Seth Mortensen všiml."

"Věř mi, že pokud není gay, určitě si tě všimne. A pokud je, nejspíš si tě všimne stejně."

"Nevypadám moc vyzývavě, že ne?"

"Ne."

"Ani lacině?"

"Ne."

"Chtěla jsem působit sexy, ale na úrovni. Co myslíš?"

"Myslím, že ego už jsem ti posílil dostatečně. Víš moc dobře, jak vypadáš."

Zastavili jsme se nad schodištěm. Místo v kavárně, kde se obvykle sedí, bylo plné židlí navíc a další řady židlí se táhly i k regálům s literaturou o zahrádkářství a mapami. Vedoucí prodejny a naše nadřízená Pakte zběsile rovnala dráty u mikrofonu a ozvučení. Netušila jsem, co bylo v téhle budově předtím, než se tu otevřelo knihkupectví Emerald City, ale rozhodně to nebyl ideální prostor pro velká shromáždění lidí a akustiku.

"Jdu jí pomoct," prohlásil Doug kavalírsky. Pakte je ve třetím měsíci těhotenství. "Radím ti, nedělej nic, při čem by ses musela ohnout o víc než dvacet stupňů libovolným směrem. A kdyby po tobě někdo chtěl, aby ses za zády dotkla lokty, neskoč mu na to."

dloubla jsem ho do žeber, až mu málem knihy upadly znovu.

Bruce, který stále ještě obsluhoval v kavárně, mi udělal dnes už čtvrté bílé čokoládové moka. Poodešlaj sme si vypít kávu do sekce zeměpisné literatury, kde jsem chtěla počkat na začátek akce. Vedle sebe jsem náhle zaznamenala toho muže, s nímž jsem se dnes bavila o Sethu Mortensenovi. Pořád měl v ruce Glasgowskou dohodu.

"Zdravím," řekla jsem.

Nadskočil leknutím, jelikož byl pohroužen do cestopisné knihy o Texasu.

"Promiňte," rychle jsem se omluvila. "Nechtěla jsem vás vylekat."

"Ne-ne, kdepak. Ne-nevylekala jste mě," vykoktal. Spěšně mě přejel pohledem od hlavy k patě, krátce jím spočinul na mých bocích a ňadrech a nakonec se mi zadíval na obličej. "Převlékla jste se." Zjevně si uvědomil, co všechno může takový postřeh naznačovat, a tak rychle dodal: "Ne že by to bylo špatné. Teda je to dobré. No, je to..."

Byl čím dál víc v rozpacích, a tak se ode mě odvrátil a neohrabaně se snažil vrátit knížku o Texasu zpět do regálu. Dal jí tam vzhůru nohama. Skryla jsem svůj úsměv. ten muž je rozkošný. Na takové plaché typy už moc často nenarážím. Moderní doba vyžaduje, aby se muži co nejvíc předváděli, a ženy jim na to bohužel vždycky naletí. No dobře, i já na to někdy naletím. Ale plaší muži si taky zaslouží pozornost. Usnesla jsem se, že menší flirt nikomu neuškodí, a navíc tím ještě posílím jeho ego, zatímco budu čekat na začátek autogramiády. Nejspíš má se ženami hroznou smůlu.

"Já to udělám," nabídla jsem se a naklonila se přes něj. Když jsem mu brala knihu, naše ruce se na okamžik dotkly. Pečlivě jsem knihu vrátila na místo, správnou stranou dolů. "Tady."

O krok jsem ustoupila, jako bych chtěla obdivovat, jak hezky jsem ji zařadila. Schválně jsem si stoupla těsně k němu, až se naše ramena téměř dotýkala. "Je důležité, aby knihy dobře vypadaly," objasnila jsem mu. "Vizuální dojem v téhle branži dělá hodně."

Odvážil se na mě znovu podívat. Pořád byl nervózní, ale už to nedával tak najevo. "Pro mě je důležitější obsah."

"Opravdu?" Trochu jsem přešlápla, ale dál jsme se dotýkali. Jeho flanelová košile se mi otřela o holou kůži. "Protože ještě před chviličkou mi připadalo, že hodně dáte na zevnějšek."

Opět sklopil zrak, ale přesto jsem si všimla, že zvlnil rty do úsměvu. "některé věji jsou natolik ohromující, že k sobě zkrátka přitáhnou pozornost."

"A nevzbuzuje to ve vás zvědavost dozvědět se, co je uvnitř?"

"Spíš to ve mně vyvolává touhu dávat vám číst knihy předtím, než vyjdou."

Dávat číst knihy předtím, než vyjdou? Co to povídá?

"Sethe? Sethe, kde - ah, tady jsi."

Pakte spěchala uličkou k nám a za ní se hrnul Doug. Jakmile mě uviděla, celá se rozzářila. Žaludek mi poklesl až na zem, když jsem si dala dvě a dvě dohromady. Ne. ne. to nemůže být pravda.

"Á, Georgina. Vidím, že už ses seznámila se Sethem Mortensenem."


7.Citát

29. července 2013 v 16:19 | Dagi |  CITÁTY
KDYŽ TI NĚKDO BUDE HÁZET KLACEK POD NOHY, TAK HO SEBER A DEJ NASTRANU,ABY TEN DALŠÍ PŘEZ NĚJ NEZAKOPL.A TY PAK BUDEŠ VĚDĚT,ŽE JSI NEUDĚLAL TO SAMÉ.....

6.Citát

28. července 2013 v 19:19 | Eliss |  CITÁTY
"Falešný přítel je horší, než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš."

5. Kapitola

28. července 2013 v 19:11 | Eliss |  Kapitoly
Tak tady dávám slíbenou kapitolku :) Snad se bude líbyt...je tak kten očekávanej zvrat...sice jen malej, ale to nevadí... Tak přeju pěkné čtení a budu ráda za komentík :) as pozdravem Eliss


Bylo mi svysvětleno že přjede jejich babička(pry je něco jako šamanka) a nějaky bratranec. Dostala sem šaty které sem si na sebe musela vzít. Byli červeno černy na úzká ramínaka s červou minisukní. Musela sem uznat že mi ty šaty slušili. Nechala sem si Rozpuštěný vlasi, byla sem moc líná na to abych vytvořila nějaký ůčes. Byla sem nervoznía cejtila sem že se dnes něco stane. Netušila sem jem sice jestli to je dobrý nebo ne ale byls sem si jistá že něco určitě stane. Měla sem už jen hodinu než vše začne a tak sem se začala malovat v tom někdo zaklepal na dveře. "Dále." Dveře se otevřeli s velkou rychlostí a zastavili se pár centimetrů od stěny. Ve dveřích stál nějaký kluk a rovnou šel k mé židli u zrcadla, ale samozřejmě se ještě otočil ke dveřím a zavřel dveře abychom měli soukromí. Nejdřív sem si ho moc nevšímala alel jakmile se postavil zamě tak sem musela uznat že jestli to zrcadlo neklamalo vypadal opravdu sexy. Najednou sem si ale připadala příšerně jelikož bych neměla myslet nato jak sou ostatní kluci hezcí. Mám přítele, sice spolu deme do toho vztahu hodně narychlo, ale asi to tak má byt. "Ahoj, sem Felixův bratranec. Jmenuju se Brian." Podával mi rukua tak sem se zvedla a zahleděla sem se mu do očí který byli průhledně modrý. "Ahoj, já sem jeho přítelkině Diana. To ale asi víš." Pevně sem mu stiskla ruku. Měl blonďatý vlasy v krádký patce. Jeho tělo bylo opravdu hodně namakaný. Měl na sobě bílí tílko a černý tříčtvrťáky. "Přišel sem ti říct že se ta dnešní akce přesouvá a bude se konat až za dva dny. Babička totiž nemůže přijet." Docela sem byla i ráda že se to odkládá. "Aha, no to nevadí. Myslim že bych to stejnak asi neustála. Takže děkuju." celou dobu sem se mu dívala do očí a on mi ten pohled oplácel. "Není zač. Můžu se na něco zeptat?"ostatně lidi se potnávaj tím že se ptaj tak proč by ne? "Jasný jen se ptej." a lehce se na něj usmála. "Co ovládáš za živel? Je to sice jiná otázka na který si byla zviklá ale na to si zvikneš určitě." no to sned není možný jaot že ví že nejsem vychovavaná ve stejnym světě jako on? Je tu asi jen hodinu a už mu to bůhvíkdo řekl. Najednou sem si ale spoměla co mi říkal brácha. Dokážu ovládat všechny živly. Oheň, voda, země, vzduch a eter neboli duch. Netušila sem co všechno dokážu, ale doufám že to brzi zjistim. Asi sem dlouho neodpovídala jelikož tam začal přešlapovat z nohy na nohu. "Promiň jen sem nad něčim přemejšla. Ovládám všech pět živlů. Teda měla bych je umět ovládat, ale vůbec nic neumim." Byla sem sklamaná že mi nikdo nikdy ani nic nenaznačil, nežto ostatní v tom byli vychovávaný. Dokonce to věděla i babička. Bezradně sem si sedla na židli a pozorovala Toho kluka....sakra jak se jmenuje!....B...B...B....jo Brian. Asi po pěti minutách přecházení sem a tam se nakonec zastavil a hravě mu zajiskřilo v očích."Pujdeš semnou do lesa já ovládám Taky ducha teda eter. Naučim tě pár kouskům jestli chceš?" nepůsobil sice jako někdo kdo bi mi chtěl ublížit, ale i tak sem chtěla dnešek strávit s Felixem. "Nemůžu, s tebou jít. Je tu Felix a ten mě asi s tebou nikam nepustí." Najednou se jeho tvář neusmívala, naopak ztvrdla. Všimla sem si že zatíná pěsti. Vůbec sem netušila co se s ním děje. "Ty si necháváš zrovna od něj poroučet? Copak ti to nedochází? Proč myslíš že tě do všeho tlačí tak rychle. Dokáže ostatní lidi přimět aby dělali to co chce on a ne ta osoba. Doufá že si tě u sebe udrží jelokož seš ta co ovládá všech pět živlů. Snad si brzi uvědomíš že on nepatří k dobrejm." byla sem ráda za to že sedim jinak by to semnou asi seklo. Když sem začala přemejšlet nad tím co se stalo včera tak sem najednou někde uvnitř sebe oběvila jakoby zamknutou mou část a když sem jí osvobodila tak sem najednou uslišela hlásek mího svědomí jak mi říká: "Neměla si s ním spát. Není správné že si s ním." Zrovna sem se nadechoval abych mu řekla že má pravdu a poděkovala mu ale otevírajcí dveře mě umlčely. "Konečně sem tě našel zlato. Pujdeš..." Ztichl jakmile si všiml že pár centimetrů odemě stojí Brian. "Promiň zrovna sem chtěla jít s tvim bratrancem do lesa. Budu se učit používat eter. Snad ti to nevadí." všimla sem si jak provrtává svího příbuznýho nenávistným pohledem. Nakonec mi odpověděl. "Jistě, jen se vrať co nejdřív. Doufám že se ti nic nestane." políbil mě a naštvaný odešel. Podívala sem se na něj s tázavím obličejem. "De vidět že si uvědomuješ věci docela dobře když tě na ně někdo upozorní. Pujdem do jedné chatky tady v lese. Teda jestli chceš rači sedět venku na kmenech stromů tak klidně." S pobavením sem ho pozorovala. " Sem pro tu chatičku a upozorňuju tě že jestli tam budou pavouci tak tě vlastnoručně zabiju." Z baráku jsme vyšli s uměvem na tváři. Cesta trvala asi dvacet minut a nikdo z nás nepromluvil. Moje noční vidění se den odedne zlepšovalo a já stále nechtěla uvěřit že sem nikdo jiný než za koho sem se považovala. Ani nevim jak, ale stála sem u dveří nějaký chatičky. Mezitím co sem si prohlížela okolí tak muj doprovod vytáhl klíče a odemkl. Jakmile sem vstoupila dovnitř tak sem musela zalapat po dechu. Z venčí chatička vypadá křehce a že je malinká, ale todle byl opak zdi byli asi zabetonovaný a natřený na bílo. Byli tu základní věci jako je postel, malá kuchyňka a malej stůl se dvěma židlema. Na stropě visel lustr a byl opravdu víkoný. "Líbí se ti tu?" byla sem uchvácená jak někdo dokáže vylepšit chatičku vylepšit. "Je to tu nádherný. Z venku je to maskovaný jako nějaká kadibudka...nic proti. Ale vevnnitř? Je to nádherný." pořád sem se dívala kolem dokola až se mi z toho začala motat hlava. Málem sem vám zapoměla říct že ta postel byla dvoulůžková s nebesi. "Poť na postel než to s tebou sekne. Vidim na tobě že se ti z toho motá hlava." poslušně sem si sedla na postel a čekala co má v plánu. Odběhl do tý malý kuchyně a pak přinesl zvadlou kitku. Bylo vidět že ta je zcela bez života. "Na co nám bude zvadlá kitka?" "Zachvilku uvidíš. Jen ještě chvilku vydrž dojdu nám pro pití. Každej sme vipili sklenišku vody a pak se pustili do díla. "Něco ti ukážu a ty to pak topakuješ jo?" chytil list a na malou chvilku zavřel oči. Když je zase otevřel tak mu lístek kterej držel v ruce zezelenal. Vyvalila sem na něj oči. Vždyť to nejde! Msim mít asi halucinace. "Díky eteru můžeme uzdravovat,vidět aury donucovat ostatní k různym věcem,chodit ostatnim do snů atd... Dneska tě naučim obnovit kitku teda jestli chceš" příkývla sem tak moc že sem se praštila o stěnu.

2.Kapitolka

28. července 2013 v 11:32 | Eliss |  Sukuba1- Trápení
Tak tady je ta slíbená kapitolka :) zejtra zase bude další :) Jinak sem dneska dám další kapitolku S.N. a možní i další u V.H. a D.P. Už nebudu prodlužovat přeju příjemný čtení a prosim o komentík děkuju. S pozdravem Eliss




RÁNO MĚ PROBUDIL telefon. Skrz tenké závěsy pronikalo do stemělé místnosti slabé světlo, takže se zdálo, že je hrozně brzy. Ale takové světlo ve zdejších končinách může znamenat cokoli od východu slunce až po poledne. Po čtvrtém zazvonění jsem se konečně uráčila telefon zvednout, při čemž jsem omylem skopla Subret z postele. Se zamňoukáním dopadla na zem a ihned se pustila do ičsty svého kožíšku.

"Haló?"

"Kincaidová?"

"Ne," odvětila jsem rychle a přesvědčeně. "Nejdu."

"Vždyť ani nevíš, že se tě na to chci zeptat."

"Samozřejmě, že vím. Nevím o jiném důvodu, proč bys mi volal takhle brzo ráno. Neudělám to. Dneska mám volno, Dougu."

Doug , druhý pomocný vedoucí v mojí práci přes den, je hezký a milý chlap, ale nedokáže udržel lhostejný výraz - ani hlas -, ani kdyby mu šlo o život. Jeho klidný tón rázem přešel v zoufalství. "Všichni volali, že je jim dneska špatně, a teď nemáme nikoho. Musíš to udělat."

"Tak to je mi taky špatně. Věř mi, že bys mě tam vlastně ani nechtěl."

Dobře, nebylo mi tak docela špatně, ale pořád jsem se snažila ze sebe setřást Martinovu energii. Smrtelníci to nevidí, jako to viděl třeba Duane, ale dokážou to vycítit a přitahuje je to - jak muže, tak ženy -, aniž by věděli proč. Když dneska zůstanu zalezlá doma, předejdu hloupým zamilovaným výpadům. To je ode mě vážně laskavé.

"Lhářko. Ty nikdy nejsi nemocná."

"Dougu, chtěla jsem jít večer na autogramiádu. Když budu v práci od rána, strávím tam celý den. To je zvrácené a ujeté."

"Vítej v mém světě, zlato. Nemáme jinou možnost, fakt ne, pokud ti leží na srdci osud našeho obchodu a spokojenost našich zákazníků..."

"Prohráváš, kovboji."

"Takže," pokračoval, "otázka zní: Přijdeš sem dobrovolně, nebo mám zajít k tobě, vytáhnout tě z postele a odvláčet sem? Zcela upřímně, ani by mi to nevadilo."

Obrátila jsem oči v sloup a v duchu si vynadala za to, že bydlím jen dva bloky od svého pracoviště. Dougovo vyhrožování, jak knihkupectví utrpí, se neminulo účinkem, což si dobře uvědomoval. Žila jsem totiž v mylném přesvědčení, že beze mě by obchod zkrachoval.

"Fajn. Než bych riskovala další tvoje pokusy o vtípky a sexuální narážky, asi mi nezbývá než přijít. Ale Dougu..." Promluvila jsem tvrdším tónem.

"Jo?"

"Nedávej mě na hlavní pokladny nebo tak."

Na druhé straně telefonu jsem slyšela zaváhání.

"Dougu? Myslím to vážně. Ne hlavní pokladny. Nechci mít kolem sebe plno zákazníků."

"Dobře," prohlásil nakonec. "Ne hlavní pokladny."

"Slibuješ?"

"Slibuju."

O půl hodiny později jsem vyšla z bytu a vydala se o dva bloky dál do knihkupectví. Nízko na nebi se vznášely temné mraky a vzduch byl mrazivý. Někteří lidé na ulici už vytáhli zimní kabáty, ale já si ho nevzala. Moje khaki kalhoty a svetr mi bohatě stačily. Oblečení a stejně tak lesk na rty a linky kolem očí, které jsem si ráno pečlivě nalíčila, byly opravdové - nejen výsledek proměny. Nezměnila jsem si podobu, abych byla nalíčená. Užívala jsem si rutinu každodenního make-upu a vybírání oblečení, přestože Hugh prohlašoval, že jsem divná.

Emerald City bylo knihkupectví s kavárnou a prostory se neustále rozšiřovaly. Zabíraly skoro celý blok v seattleské čtvrti Queen Anne. Obchod měl dvě podlaží a druhému dominovala kavárna v rohu s výhledem na věž Space Needle. Hlavní vchod zastřešovala vesele zelená markýza, která chránila před nepřízní počasí zákazníky čekající na otevření. Prošla jsem kolem nich a vešla dovnitř postranními dveřmi, které jsem si odemkla.

Doug se na mě vrhl, sotva jsem udělala dva kroky. "Už bylo načase. My..." Zarazil se a pozorně si mě prohlédl. "Páni. Tobě to dneska sluší. Vypadáš nějak jinak?"

Jen jsem po sexu se čtyřiatřicetiletým panicem, pomyslela jsem si.

"To ti jenom připadá, protože jsi štěstím bez sebe. Jsem tu, abych vyřešila tvůj problém s nedostatkem zaměstnanců. Co budu dělat? Ve skladu?"

"Já... ehm, ne." Doug se velmi snažil odtrhnout ode mě zrak, jenže na mě pořád zíral, až mi z toho bylo trapně. Nebylo žádným tajemstvím, že má zájem se mnou chodit, a taky blyo všeobecně známo, že ho neustále odmítám. "Tak pojď, ukážu ti to."

"Říkala jsem ti..."

"Nejsou to hlavní pokladny," ujistil mě.

Ukázalo se, že "to" je pult s espresem v naší kavárně nahoře. Personál z knihkupectví tam skoro nikdy nezaskakoval, ale nic nevídaného to taky nebylo.

Vedoucí kavárny Bruce ihned vyskočil zpoza pultu, za nímž klečel. Vždycky jsem si říkala, že Doug a Bruce působí tak trochu jako dvojčata, i když odlišných ras. Oba nosili vlasy stažené do dlouhých neupravených culíků a oba si libovali ve flanelových košilích ve stylu grunge, jako by v té éře zastydli. Hlavní rozdíl mezi nimi spočíval v barvě vlasů a kůže. Doug je japonský Američan s černými vlasy a dokonalou pletí, zatímco Bruce je typický árijec s blond vlasy a modrýma očima.

"Ahoj, Dougu a Georgíno," zvolal Bruce. Vykulil na mě oči. "Páni, ty dneska vypadáš skvěle."

"Dougu! Tohle je podraz. Říkala jsem ti, že nechci žádné zákazníky."

"Řeklas mi, ať tě nedávám na hlavní pokladny. O kavárně ses nezmínila."

Otevřela jsem pusu na protest, ale Bruce mě předběhl. "No tak, Georgíno, dneska mi volal Alex, že je nemocný. A Cindy dala výpověď." Když viděl můj kamenný výraz, rychle dodal: "Tady je obsluha skoro stejná jako u vás. Bude to snadné."

"Navíc," Doug zvýšil hlas a pokusil se napodobit tón našich nadřízených, "pomocný vedoucí by měl být schopen zaskočit za kohokoliv."

"Jo, ale kavárna..."

"Pořád je součástí obchodu. Hele, musím jít otevřít. Bruce ti ukáže, co máš dělat. Neboj, bude to v pohodě." Rychle se vzdálil, abych už nestihla znovu odmítnout.

"Zbabělče!" křikla jsem za ním.

"Vážně to nebude tak špatné," ujišťoval mě Bruce, který mému zděšení vůbec nerozuměl. "Jenom budeš brát peníze a já budu dělat espreso. Pojďme si to vyzkoušet na tobě. Chceš bílé čokoládové moka?"

"Jo," přisvědčila jsem. všichni moji kolegové vědí, že ho mám ráda. Většinou si nosím dolů tak tři za den. Kávy, ne kolegy.

Bruce mi ukázal všechno nezbytné, naučil mě označovat kelímky a zacházet s dotykovou obrazovkou kasy. Měl pravdu. Nebylo to tak špatné.

"Jsi přirozený talent," ujistil mě později a podal mi mou kávu.

Cosi jsem zavrčela v odpověď a pustila se do konzumace svého kofeinu. Pomyslela jsem si, že když budu moct nadále pít tyhle úžasné kávy, zvládnu cokoli. Navíc to tady vážně nemůže být tak špatné jako na hlavních pokladnách. Myslela jsem, že touhle dobou se stejně do kavárny zákazníci nepohrnou.

Mýlila jsem se. Pár minut po otevření jsem tam měli frontu pěti lidí.

"Velké laté," zopakovala jsem po své první zákaznici a pečlivě tu informaci vstřebávala.

"Tady je," oznámil Bruce a začal nápoj připravovat ještě dřív, než jsem stihla označit kelímek. Šťastně jsem přijala od ženy peníze a obrátila se na dalšího zákazníka.

"Velké hubené moka."

"Hubené znamená s nízkotučným mlékem, Georgíno."

Naškrábala jsem na kelímek NT. Bez obav. Tohle zvládneme.

Přiloudala se další zákaznice a chvíli na mě nepřítomně civěla. Když se vzpamatovala, potřásla hlavou a spustila proud objednávek.

"dala bych si jednu překapávanou kávu, velké vanilkové laté s nízkotučným mlékem, jedno malé dvojité kapučíno a jedno velké laté bez kofeinu."

Teď jsem zase zůstala civět já. jak si to všechno může pamatovat? A kdo si dnes ještě objednává překapávanou kávu?

Tak to pokračovalo celé dopoledne, a přestože jsem o sobě zpočátku pochybovala, nakonec mi práce šla a bavila mě. Nemůžu si pomoct. Takhle prostě funguju a proplouvám životem. Ráda zkouším nové věci - dokonce i tak banální jako prodávat espreso. Lidé občas bývají praštění, ale stejně ráda pracuju mezi nimi. Proto jsem ostatně skončila v zákaznických službách.

Jakmile jsem překonala ranní ospalost, projevilo se moje přirozené charisma sukuby. Stala jsem se hvězdou svého vlastního představení, s lehkostí jsem si s každým povídala a flirtovala. K tomu ze mě ještě vyzařoval půvab, který ve mně vyvolal Martin, takže jsem byla přímo neodolatelná. Výsledkem bylo, že jsem dostala několik pozvání na rande, a taky mi to pomáhalo v tom, že mi každý prominul nějakou tu chybu. Moji zákazníci na mně nespatřovali ni špatného.

"To je v pořádku, drahá," ujišťovala mě starší paní, když zjistila, že jsem jí namísto velkého skořicového moka objednala nízkotučné laté bez kofeinu. "Stejně jsem chtěla vyzkoušet něco nového."

Vítězoslavně jsem se na ni usmála a doufala, že není diabetička.

Později se objevil muž s knihou Setha Mortensena Glasgowská dohoda. To byla první známka denšní večerní události.

"Jdete na autogramiádu?" zeptala jsem se, když jsem mu objednala čaj. Fuj! Bez kofeinu.

Dlouze se na mě zahleděl a já už si myslela, že mě nějak odbude.

Místo toho se ale přívětivě usmál. "Jo, budu tam."

"Tak na něj vymyslete nějaké dobré otázky. Neptejte se na to, na co se ptá každý."

"Co tím myslíte?"

"No znáte to - 'Kde berete nápady?' a 'Dají se Cadyová s O´Neillem někdy dohromady?"

Ten muž se nad tím zamyslel. Byl hezký, takovým ležérním způsobem. Měl hnědé vlasy, které mu na světle hrály do zlatorezavého odstínu. Nejnápadnější ten odstín byl na jeho tvářích. Netušila jsem, jestli si nechává růst vousy schválně, nebo jestli se jen zapomněl oholit. Každopádně byl zarostlý pořádným strništěm a na sobě měl tričko Pink Floyd, což mu dodávalo vizáž Holíka-dřevorubce.

"Myslím, že 'obvyklé otázky' mají pro toho, kdo je pokládá, sůvj význam," prohlásil nakonec. Působil, jako by se styděl, že mi oponuje. "Pro fanoušky je každá otázka nová a jedinečná."

Ustoupil stranou, abych mohla obsloužit dalšího zákazníka. Vyřídila jsem objednávku a přitom pokračovala v rozhovoru s ním. Nechtěla jsem se připravit o příležitost s někým si inteligentně popovídat o Sethu Mortensenovi.

"Zapomeňte na fanoušky. Co chudák Seth Mortensen? Ten by se asi nejradši probodl, kdykoli mu někdo položí nějaký takový dotaz."

"Probodnout se je trochu silný výraz, nemyslíte?"

"Rozhodně ne. je mimořádně inteligentní. Když neustále slýchá jen idiotské otázky, musí ho to dohánět k pláči."

Ve tváři toho muže se objevil pobavený úsměv a pozorně se na mě zahleděl svýma hnědýma očima. Jakmile si uvědomil, že na mě tak otevřené zírá, rychle zahanbeně sklopil zrak. "Ne. Když má autogramiády, záleží mu na fanoušcích. Nevadí mu opakující se otázky."

"Přece nejezdí takhle na turné z čirého altruismu. Dělá autogramiády proto, že mu je reklamní agenti z jeho nakladatelství zorganizují," namítla jsem. "Což je mimochodem ztráta času."

Odvážil se na mě zase podívat. "Autogramiády? Copak vy se s ním nechcete sektak?"

"Já... no ano, samozřejmě. Jenomže... Nechápejte mě špatně. Zbožňuju zemi, po které kráčí. Jsem nadšená, že se s ním večer sektám. Umírám touhou ho poznat. Kdyby mě chtěl unést a udělat si ze mě svou otrokyni lásky, kývla bych na to, samozřejmě kdyby mi dával číst svoje knihy dřív, než vyjdou. Ale takovéhle turné... zabere spoustu času. A ten čas by mohl strávit mnohem líp psaním další knihy. všiml jste si, jak dlouho vždycky trvá, než mu vyjde nová?"

"Jo, všiml."

Vtom se vrátil předchozí zákazník a stěžoval si, že místo karamelové omáčky dostal karamelový sirup. Párkrát jsem se na něj usmála, sladce se omluvila a po chvilce už se o žádnou karamelovou omáčku nestaral. Než odešel od pultu, ten Mortensenův fanoušek byl už taky pryč.

Když mi kolem páté skončila směna, přišel za mnou Doug.

"Doslechl jsem se jisté zajímavosti o tvých zdejších výkonech."

"Já slýchám zajímavosti o tvých neustálých výkonech neustále, Dougu, ale neutahuju si z tebe kvůli tomu."

Ještě jsme si chvilku povídali a pak mě pustil, abych se nachystala na autogramiádu. Předtím jsem mu neopomněla zdůraznit, kolik mi toho dluží za to, že jsem mu dnes s prací vyhověla. S ním a Hugem si neustále oplácíme nějaké laskavosti.

Dva bloky domů jsem prakticky běžela. Už jsem se nemohla dočkat, až se najím a pak budu vymýšlet, co si vezmu na sebe. Moje radost vzrůstala. Za hodinu se setkám se svým nejoblíbenějším spisovatelem všech dob. Co lepšího by mi mohl život nabídnout? Brala jsem schody po dvou pro sebe si broukala a pak jsem radostně vytáhla klíče.

Když jsem otevírala dveře, náhle mě popadla čísi ruka a neurvale mě strčila do bytu, kde panovala naprostá tma. Překvapeně jsem vyjekla a zděsila se. někdo mě přitiskl na dveře, až se za mnou zabouchly. Náhle a nečekaně kolem vzplála jasná světla a ve vzduchu jsem ucítila síru. V té oslepující záři jsem jen mžourala, ale přesto jsem viděla natolik dobře, aby mi bylo jasné, co se děje.

V pekle není nic zuřivějšího než namíchnutý démon.

Trailer DP

28. července 2013 v 11:23 | Eliss |  Trailer DP

Trailer VH

27. července 2013 v 21:33 | Eliss |  Trailer VH