2.Kapitolka

28. července 2013 v 11:32 | Eliss |  Sukuba1- Trápení
Tak tady je ta slíbená kapitolka :) zejtra zase bude další :) Jinak sem dneska dám další kapitolku S.N. a možní i další u V.H. a D.P. Už nebudu prodlužovat přeju příjemný čtení a prosim o komentík děkuju. S pozdravem Eliss




RÁNO MĚ PROBUDIL telefon. Skrz tenké závěsy pronikalo do stemělé místnosti slabé světlo, takže se zdálo, že je hrozně brzy. Ale takové světlo ve zdejších končinách může znamenat cokoli od východu slunce až po poledne. Po čtvrtém zazvonění jsem se konečně uráčila telefon zvednout, při čemž jsem omylem skopla Subret z postele. Se zamňoukáním dopadla na zem a ihned se pustila do ičsty svého kožíšku.

"Haló?"

"Kincaidová?"

"Ne," odvětila jsem rychle a přesvědčeně. "Nejdu."

"Vždyť ani nevíš, že se tě na to chci zeptat."

"Samozřejmě, že vím. Nevím o jiném důvodu, proč bys mi volal takhle brzo ráno. Neudělám to. Dneska mám volno, Dougu."

Doug , druhý pomocný vedoucí v mojí práci přes den, je hezký a milý chlap, ale nedokáže udržel lhostejný výraz - ani hlas -, ani kdyby mu šlo o život. Jeho klidný tón rázem přešel v zoufalství. "Všichni volali, že je jim dneska špatně, a teď nemáme nikoho. Musíš to udělat."

"Tak to je mi taky špatně. Věř mi, že bys mě tam vlastně ani nechtěl."

Dobře, nebylo mi tak docela špatně, ale pořád jsem se snažila ze sebe setřást Martinovu energii. Smrtelníci to nevidí, jako to viděl třeba Duane, ale dokážou to vycítit a přitahuje je to - jak muže, tak ženy -, aniž by věděli proč. Když dneska zůstanu zalezlá doma, předejdu hloupým zamilovaným výpadům. To je ode mě vážně laskavé.

"Lhářko. Ty nikdy nejsi nemocná."

"Dougu, chtěla jsem jít večer na autogramiádu. Když budu v práci od rána, strávím tam celý den. To je zvrácené a ujeté."

"Vítej v mém světě, zlato. Nemáme jinou možnost, fakt ne, pokud ti leží na srdci osud našeho obchodu a spokojenost našich zákazníků..."

"Prohráváš, kovboji."

"Takže," pokračoval, "otázka zní: Přijdeš sem dobrovolně, nebo mám zajít k tobě, vytáhnout tě z postele a odvláčet sem? Zcela upřímně, ani by mi to nevadilo."

Obrátila jsem oči v sloup a v duchu si vynadala za to, že bydlím jen dva bloky od svého pracoviště. Dougovo vyhrožování, jak knihkupectví utrpí, se neminulo účinkem, což si dobře uvědomoval. Žila jsem totiž v mylném přesvědčení, že beze mě by obchod zkrachoval.

"Fajn. Než bych riskovala další tvoje pokusy o vtípky a sexuální narážky, asi mi nezbývá než přijít. Ale Dougu..." Promluvila jsem tvrdším tónem.

"Jo?"

"Nedávej mě na hlavní pokladny nebo tak."

Na druhé straně telefonu jsem slyšela zaváhání.

"Dougu? Myslím to vážně. Ne hlavní pokladny. Nechci mít kolem sebe plno zákazníků."

"Dobře," prohlásil nakonec. "Ne hlavní pokladny."

"Slibuješ?"

"Slibuju."

O půl hodiny později jsem vyšla z bytu a vydala se o dva bloky dál do knihkupectví. Nízko na nebi se vznášely temné mraky a vzduch byl mrazivý. Někteří lidé na ulici už vytáhli zimní kabáty, ale já si ho nevzala. Moje khaki kalhoty a svetr mi bohatě stačily. Oblečení a stejně tak lesk na rty a linky kolem očí, které jsem si ráno pečlivě nalíčila, byly opravdové - nejen výsledek proměny. Nezměnila jsem si podobu, abych byla nalíčená. Užívala jsem si rutinu každodenního make-upu a vybírání oblečení, přestože Hugh prohlašoval, že jsem divná.

Emerald City bylo knihkupectví s kavárnou a prostory se neustále rozšiřovaly. Zabíraly skoro celý blok v seattleské čtvrti Queen Anne. Obchod měl dvě podlaží a druhému dominovala kavárna v rohu s výhledem na věž Space Needle. Hlavní vchod zastřešovala vesele zelená markýza, která chránila před nepřízní počasí zákazníky čekající na otevření. Prošla jsem kolem nich a vešla dovnitř postranními dveřmi, které jsem si odemkla.

Doug se na mě vrhl, sotva jsem udělala dva kroky. "Už bylo načase. My..." Zarazil se a pozorně si mě prohlédl. "Páni. Tobě to dneska sluší. Vypadáš nějak jinak?"

Jen jsem po sexu se čtyřiatřicetiletým panicem, pomyslela jsem si.

"To ti jenom připadá, protože jsi štěstím bez sebe. Jsem tu, abych vyřešila tvůj problém s nedostatkem zaměstnanců. Co budu dělat? Ve skladu?"

"Já... ehm, ne." Doug se velmi snažil odtrhnout ode mě zrak, jenže na mě pořád zíral, až mi z toho bylo trapně. Nebylo žádným tajemstvím, že má zájem se mnou chodit, a taky blyo všeobecně známo, že ho neustále odmítám. "Tak pojď, ukážu ti to."

"Říkala jsem ti..."

"Nejsou to hlavní pokladny," ujistil mě.

Ukázalo se, že "to" je pult s espresem v naší kavárně nahoře. Personál z knihkupectví tam skoro nikdy nezaskakoval, ale nic nevídaného to taky nebylo.

Vedoucí kavárny Bruce ihned vyskočil zpoza pultu, za nímž klečel. Vždycky jsem si říkala, že Doug a Bruce působí tak trochu jako dvojčata, i když odlišných ras. Oba nosili vlasy stažené do dlouhých neupravených culíků a oba si libovali ve flanelových košilích ve stylu grunge, jako by v té éře zastydli. Hlavní rozdíl mezi nimi spočíval v barvě vlasů a kůže. Doug je japonský Američan s černými vlasy a dokonalou pletí, zatímco Bruce je typický árijec s blond vlasy a modrýma očima.

"Ahoj, Dougu a Georgíno," zvolal Bruce. Vykulil na mě oči. "Páni, ty dneska vypadáš skvěle."

"Dougu! Tohle je podraz. Říkala jsem ti, že nechci žádné zákazníky."

"Řeklas mi, ať tě nedávám na hlavní pokladny. O kavárně ses nezmínila."

Otevřela jsem pusu na protest, ale Bruce mě předběhl. "No tak, Georgíno, dneska mi volal Alex, že je nemocný. A Cindy dala výpověď." Když viděl můj kamenný výraz, rychle dodal: "Tady je obsluha skoro stejná jako u vás. Bude to snadné."

"Navíc," Doug zvýšil hlas a pokusil se napodobit tón našich nadřízených, "pomocný vedoucí by měl být schopen zaskočit za kohokoliv."

"Jo, ale kavárna..."

"Pořád je součástí obchodu. Hele, musím jít otevřít. Bruce ti ukáže, co máš dělat. Neboj, bude to v pohodě." Rychle se vzdálil, abych už nestihla znovu odmítnout.

"Zbabělče!" křikla jsem za ním.

"Vážně to nebude tak špatné," ujišťoval mě Bruce, který mému zděšení vůbec nerozuměl. "Jenom budeš brát peníze a já budu dělat espreso. Pojďme si to vyzkoušet na tobě. Chceš bílé čokoládové moka?"

"Jo," přisvědčila jsem. všichni moji kolegové vědí, že ho mám ráda. Většinou si nosím dolů tak tři za den. Kávy, ne kolegy.

Bruce mi ukázal všechno nezbytné, naučil mě označovat kelímky a zacházet s dotykovou obrazovkou kasy. Měl pravdu. Nebylo to tak špatné.

"Jsi přirozený talent," ujistil mě později a podal mi mou kávu.

Cosi jsem zavrčela v odpověď a pustila se do konzumace svého kofeinu. Pomyslela jsem si, že když budu moct nadále pít tyhle úžasné kávy, zvládnu cokoli. Navíc to tady vážně nemůže být tak špatné jako na hlavních pokladnách. Myslela jsem, že touhle dobou se stejně do kavárny zákazníci nepohrnou.

Mýlila jsem se. Pár minut po otevření jsem tam měli frontu pěti lidí.

"Velké laté," zopakovala jsem po své první zákaznici a pečlivě tu informaci vstřebávala.

"Tady je," oznámil Bruce a začal nápoj připravovat ještě dřív, než jsem stihla označit kelímek. Šťastně jsem přijala od ženy peníze a obrátila se na dalšího zákazníka.

"Velké hubené moka."

"Hubené znamená s nízkotučným mlékem, Georgíno."

Naškrábala jsem na kelímek NT. Bez obav. Tohle zvládneme.

Přiloudala se další zákaznice a chvíli na mě nepřítomně civěla. Když se vzpamatovala, potřásla hlavou a spustila proud objednávek.

"dala bych si jednu překapávanou kávu, velké vanilkové laté s nízkotučným mlékem, jedno malé dvojité kapučíno a jedno velké laté bez kofeinu."

Teď jsem zase zůstala civět já. jak si to všechno může pamatovat? A kdo si dnes ještě objednává překapávanou kávu?

Tak to pokračovalo celé dopoledne, a přestože jsem o sobě zpočátku pochybovala, nakonec mi práce šla a bavila mě. Nemůžu si pomoct. Takhle prostě funguju a proplouvám životem. Ráda zkouším nové věci - dokonce i tak banální jako prodávat espreso. Lidé občas bývají praštění, ale stejně ráda pracuju mezi nimi. Proto jsem ostatně skončila v zákaznických službách.

Jakmile jsem překonala ranní ospalost, projevilo se moje přirozené charisma sukuby. Stala jsem se hvězdou svého vlastního představení, s lehkostí jsem si s každým povídala a flirtovala. K tomu ze mě ještě vyzařoval půvab, který ve mně vyvolal Martin, takže jsem byla přímo neodolatelná. Výsledkem bylo, že jsem dostala několik pozvání na rande, a taky mi to pomáhalo v tom, že mi každý prominul nějakou tu chybu. Moji zákazníci na mně nespatřovali ni špatného.

"To je v pořádku, drahá," ujišťovala mě starší paní, když zjistila, že jsem jí namísto velkého skořicového moka objednala nízkotučné laté bez kofeinu. "Stejně jsem chtěla vyzkoušet něco nového."

Vítězoslavně jsem se na ni usmála a doufala, že není diabetička.

Později se objevil muž s knihou Setha Mortensena Glasgowská dohoda. To byla první známka denšní večerní události.

"Jdete na autogramiádu?" zeptala jsem se, když jsem mu objednala čaj. Fuj! Bez kofeinu.

Dlouze se na mě zahleděl a já už si myslela, že mě nějak odbude.

Místo toho se ale přívětivě usmál. "Jo, budu tam."

"Tak na něj vymyslete nějaké dobré otázky. Neptejte se na to, na co se ptá každý."

"Co tím myslíte?"

"No znáte to - 'Kde berete nápady?' a 'Dají se Cadyová s O´Neillem někdy dohromady?"

Ten muž se nad tím zamyslel. Byl hezký, takovým ležérním způsobem. Měl hnědé vlasy, které mu na světle hrály do zlatorezavého odstínu. Nejnápadnější ten odstín byl na jeho tvářích. Netušila jsem, jestli si nechává růst vousy schválně, nebo jestli se jen zapomněl oholit. Každopádně byl zarostlý pořádným strništěm a na sobě měl tričko Pink Floyd, což mu dodávalo vizáž Holíka-dřevorubce.

"Myslím, že 'obvyklé otázky' mají pro toho, kdo je pokládá, sůvj význam," prohlásil nakonec. Působil, jako by se styděl, že mi oponuje. "Pro fanoušky je každá otázka nová a jedinečná."

Ustoupil stranou, abych mohla obsloužit dalšího zákazníka. Vyřídila jsem objednávku a přitom pokračovala v rozhovoru s ním. Nechtěla jsem se připravit o příležitost s někým si inteligentně popovídat o Sethu Mortensenovi.

"Zapomeňte na fanoušky. Co chudák Seth Mortensen? Ten by se asi nejradši probodl, kdykoli mu někdo položí nějaký takový dotaz."

"Probodnout se je trochu silný výraz, nemyslíte?"

"Rozhodně ne. je mimořádně inteligentní. Když neustále slýchá jen idiotské otázky, musí ho to dohánět k pláči."

Ve tváři toho muže se objevil pobavený úsměv a pozorně se na mě zahleděl svýma hnědýma očima. Jakmile si uvědomil, že na mě tak otevřené zírá, rychle zahanbeně sklopil zrak. "Ne. Když má autogramiády, záleží mu na fanoušcích. Nevadí mu opakující se otázky."

"Přece nejezdí takhle na turné z čirého altruismu. Dělá autogramiády proto, že mu je reklamní agenti z jeho nakladatelství zorganizují," namítla jsem. "Což je mimochodem ztráta času."

Odvážil se na mě zase podívat. "Autogramiády? Copak vy se s ním nechcete sektak?"

"Já... no ano, samozřejmě. Jenomže... Nechápejte mě špatně. Zbožňuju zemi, po které kráčí. Jsem nadšená, že se s ním večer sektám. Umírám touhou ho poznat. Kdyby mě chtěl unést a udělat si ze mě svou otrokyni lásky, kývla bych na to, samozřejmě kdyby mi dával číst svoje knihy dřív, než vyjdou. Ale takovéhle turné... zabere spoustu času. A ten čas by mohl strávit mnohem líp psaním další knihy. všiml jste si, jak dlouho vždycky trvá, než mu vyjde nová?"

"Jo, všiml."

Vtom se vrátil předchozí zákazník a stěžoval si, že místo karamelové omáčky dostal karamelový sirup. Párkrát jsem se na něj usmála, sladce se omluvila a po chvilce už se o žádnou karamelovou omáčku nestaral. Než odešel od pultu, ten Mortensenův fanoušek byl už taky pryč.

Když mi kolem páté skončila směna, přišel za mnou Doug.

"Doslechl jsem se jisté zajímavosti o tvých zdejších výkonech."

"Já slýchám zajímavosti o tvých neustálých výkonech neustále, Dougu, ale neutahuju si z tebe kvůli tomu."

Ještě jsme si chvilku povídali a pak mě pustil, abych se nachystala na autogramiádu. Předtím jsem mu neopomněla zdůraznit, kolik mi toho dluží za to, že jsem mu dnes s prací vyhověla. S ním a Hugem si neustále oplácíme nějaké laskavosti.

Dva bloky domů jsem prakticky běžela. Už jsem se nemohla dočkat, až se najím a pak budu vymýšlet, co si vezmu na sebe. Moje radost vzrůstala. Za hodinu se setkám se svým nejoblíbenějším spisovatelem všech dob. Co lepšího by mi mohl život nabídnout? Brala jsem schody po dvou pro sebe si broukala a pak jsem radostně vytáhla klíče.

Když jsem otevírala dveře, náhle mě popadla čísi ruka a neurvale mě strčila do bytu, kde panovala naprostá tma. Překvapeně jsem vyjekla a zděsila se. někdo mě přitiskl na dveře, až se za mnou zabouchly. Náhle a nečekaně kolem vzplála jasná světla a ve vzduchu jsem ucítila síru. V té oslepující záři jsem jen mžourala, ale přesto jsem viděla natolik dobře, aby mi bylo jasné, co se děje.

V pekle není nic zuřivějšího než namíchnutý démon.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama