4.Kapitolka

30. července 2013 v 15:04 | Eliss |  Sukuba1- Trápení
Tak tady dávám další kapču snad je to dobre. Jinakpokusim se dneska pokusim dat alespon jednu kapitolku z těch dvou slíbených...vůbec nestíhám :( S pozdravem Eliss


"ZABIJ MĚ, Dougu. Radši mě hned na místě zabij. Vysvoboď mě z mojí bídy."

Nesmrtelnost stranou, tohle moje sentimentální přání bylo zcela upřímné.

"Kristepane, Kincaidová! Cos mu řekla?" zabrblal Doug.

Stáli jsme na kraji publika Setha Mortensena spolu s mnoha dalšími lidmi. Všechny židle už byly obsazené. Měla jsem štěstí, že jsem byla v sekci pro personál, odkud jsme měli perfektní výhled na Setha předčítajícího z Glasgowské dohody. Ne že bych stála o to, aby mě viděl. Vlastně by mi bylo milejší, kdybych se s ním už víckrát nesetkala.

"No," zašeptala jsem Doušovi a neustále přitom sledovala Pakte, aby si nevšimla, že si tam šeptáme. "Pomluvila jsem jeho fanoušky a nadávala na to, jak dlouho trvá, než mu vyjde nová kniha."

Doug na mě zíral s očekáváním.

"Pak jsem mu řekla - ale to jsem ještě nevěděla, kdo to je -, že bych se ráda stala Mortensenovou otrokyní lásky, kdyby mi dával číst svoje knihy předem."

O svém flirtování jsem raději pomlčela. Jak jsem si jen mohla myslet, že posiluju ego plachého muže?! Dobrý bože! seth Mortensen by se pravděpodobně mohl vyspat každou noc s jinou svou fanynkou, kdyby chtěl.

Ne že by působil jako takový typ. Před publikem se projevoval stejně nervózně jako prve přede mnou. Když začal číst, trochu se uklidnil a nechával svůj hlas stoupat a klesat, bylo to napínavé a byl v tom ironický humor.

"Co jsi to za fanynku?" podivil se Doug. "tys nevěděla, jak vypadá?"

"Nikdy nemá ve své knize fotku! Navíc jsem myslela, že je starší." Když jsem teď Setha viděla, odhadovala jsem ho tak na pětatřicet, což je jen o málo víc, než na kolik vypadá moje tělo. Rozhodně byl ale mladší než spisovatel čtyřicátník, jak jsem si ho vždycky představovala.

"Ber to z té lepší stránky, Kincaidová. Uspěla jsi v tom, co sis předsevzala. Všiml si tě."

Potlačila jsem zaúpění a pateticky nechala klesnout hlavu na Dougovo rameno.

Pakte se ohlédla a zpražila nás opovržlivým pohledem. Naše vedoucí vypadala jako vždy nádherně. Měla na sobě červený kostýmek, který zdůrazňoval její čokoládově hnědou barvu pleti. Pod sakem jí trošku vystupovalo těhotenské bříško a já si nemohla pomoct a trochu jsem jí záviděla.

Když nám oznámila svoje neplánované těhotenství, se smíchem řekla: "Vždyť víte, že takové věci se prostě přihodí."

Já ale nikdy nepoznala, jak se to "prostě přihodí". Jako smrtelnice jsem se marně snažila přijít do jiného stavu a namísto toho jsem se stala objektem soucitu a skrývaných žertů. Když jsem se pak stala sukubou, přišla jsem o šanci být matkou, ale to jsem v té době ještě nevěděla. Obětovala jsem schopnost svého těla stvořit nový život výměnou za věčné mládí a krásu. Jeden typ nesmrtelnosti jsem vyměnila za jiný. Dlouhá staletí vám dají soustu času, abyste se smířili s tím, co můžete mít a co už ne. někdy taková připomínka ovšem zabolí.

Usmála jsem se na Pakte, jako že už se budu chovat slušně, a upřela svou pozornost opět na Setha. Zrovna dočetl a přesunul se k dotazům. Jak jsem očekávala, první otázky byly: "Kde čerpáte nápady?" a "Budeou někdy Cadyová s O´Neilem spolu chodit?"

Než odpověděl, krátce po mně střelil pohledem. Přikrčila jsem se, neboť jsem si vybavila sovu poznámku o tom, že by se asi radši probodl, než by na takové dotazy odpovídal. Obrátil se zase k fanouškům, s vážností odpověděl na první otázku a druhé se vyhnul.

Na všechno ostatní odpovídal lehce humorným stylem. Nikdy nemluvil víc, než musel, jen tolik, aby uspokojil tazatele. Publikum ho evidentně znervózňovalo, což mě docela zklamalo.

Vzhledem k tomu, jak jsou jeho knihy trefné a chytré, jsem předpokládala, že bude mluvit stejně, jako píše. Chtěla jsem, aby se z něj sebejistě linula slova a vtip, aby měl charisma, které by mohlo soupeřit s tím mým.

Samozřejmě je nefér takhle nás srovnávat. On neměl žádný nadpřirozený dar všechny okouzlit, neměl za sebou celá staletí, kdy se v tom mohl zdokonalovat. Stejně jsem si ale nikdy nepředstavovala, že moje oblíbené knihy píše trochu nevyrovnaný introvert. Bylo to ode mě nespravedlivé, ale bylo to tak.

"Všechno v pořádku?" ozval se za námi hlas.

Ohlédla jsem se a uviděla Warrena, což je majitel obchodu a můj občasný milenec.

"Jde to výborně," odpověděla mu Pakte svým škrobeným stylem. "Asi tak za čtvrt hodiny začne podepisování."

"Dobře."

pohledem přejel nás ostatní zaměstnance a zastavil se na mně. Nic neřekl, ale byl to takový ten pohled, kdy jsem na sobě skoro cítila jeho ruce, jak mě svlékají. Postupem doby ode mě začal očekávat pravidelný sex a já se většinou nebránila, protože pro mě představoval rychlou a spolehlivou dodávku energie a života. Jelikož byl dost nemorální, nikdy jsme si to příliš nevyčítala.

Když skončily otázky, snažili jsme se nějak usměrnit dav, který se hrnul vpřed. Každý chtěl podepsat knihu. Nabídla jsem se, že taky pomůžu, ale Doug mi řekl, že už mají všechno pod kontrolou. Tak jsem si radši stoupla stranou a snažila se vyhnout očnímu kontaktu se Sethem.

"Až to skončí, přijď za mnou do kanceláře," pošeptal mi Warren, který stál vedle mě.

Dnes večer měl na sobě šedý oblek a vypadal jako kultivovaný literární magnát. Přestože jsme ho odsuzovala za to ,že po třiceti letech podvádí svou manželku s mnohem mladší ženou a navíc svou podřízenou, musela jsem uznat, že je šarmantní a přitažlivý. Nicméně po tom všem, co se dneska stalo, jsem neměla náladu si po zavírací době lehnout na jeho pracovní stůl.

"Nemůžu," odpověděla jsem mu tiše a nespouštěla pohled z podepisování. "Pak něco mám."

"Ne, nemáš. Dneska večer se netančí."

"To ne," připustila jsem. "Ale mám na programu něco jiného."

"Jako co?"

"Mám rande." Ta lež mi snadno sklouzla ze rtů.

"Nemáš."

"Mám."

"Nikdy nechodíš na rande, tak se mi to nepokoušej namluvit ani teď. Jediné schůzky máš se mnou v kanceláři a nejradši u nich klečíš." Přistoupil ke mně o krok blíž a naklonil se mi k uchu, až jsem ucítila jeho teplý dech. "Ježíši, Georgíno. Dneska jsi tak zatraceně sexy, že bych si tě nejradši vzal hned teď. Máš vůbec ponětí, co se mnou v těchhle šatech děláš?"

"Co s tebou dělám? Já nedělám nic. Tenhle přístup vede k tomu, že se ženy po celém světa zahalují. Svádíš vinu na oběť."

Zasmál se. "Ty mě zničíš, víš to? máš pod tím vůbec kalhotky?"

"Kincaidová? Můžeš nám sem jít pomoct?"

Otočila jsem se a spatřila Douga, jak se na nás mračí. Bylo mi jasné, že mě žádá o pomoc proto, že vidí, že mě Warren balí. Kdo tvrdí, že už všichni kavalíři vymřeli? Doug byl jedním z mála lidí, kteří věděli, co se mezi mnou a Warrenenm děje, a rozhodně to neschvaloval. Teď jsem ale ocenila možnost úniku, díky níž se Warrenovu chtíči načas vyhnu. Odešla jsem tedy pomáhat s knihami.

Trvalo skoro dvě hodiny, než se dostali na řadu všichni z dlouhé fronty na autogram. Pak už zbývalo do zavírací hodiny jen patnáct minut. Seth Mortensen působil trochu unaveně, ale zdálo se, že je v dobrém rozpoložení. Když Paige pozvala zaměstnance, kteří neměli práci se zavíráním obchodu, aby si šli také popovídat se spisovatelem, želudek se mi sevřel.

Věcně nás představila. "Warren Lloyd, majitel obchodu. Doug Sato, pomocný vedoucí. Bruce Newton, vedoucí kavárny. Andy Kraus, prodej. A naši další pomocnou vedoucí Georginu Kincaidovou už znáte."

Seth zdvořile pokýval hlavou a každému potřásl rukou. Když došel ke mně, odvrátila jsem zrak a čekala, až něco řekne. On ale mlčel a já zž se připravovala na nějakou narážku na náš předchozí rozhovor. Jenže řekl jen: "G. K."

Zamrkala jsem. "Co?"

"G. K.," zopakoval, jako by ta písmena dávala dokonalý smysl. Jelikož jsem se dál tvářila jako idiot, trhl hlavou směrem k reklamnímu plakátu na dnešní večer. Stálo tam:



Pokud jste ještě neslyšeli o Sethu Mortensenovi, pak jste zjevně posledních osm let nežili na této planetě. Patří k nejznámějším autorům mystery románů ze současnosti a jeho dílům se jiná nemohou rovnat. Vynikající pan Mortensen má na kontě mnoho bestsellerů a píše jak samostatné romány, tak populární sérii o Cadyové a O´Neillovi. Glasgowská dohoda líčí další dobrodružství těchto dvou neohrožených vyšetřovatelů, kteří se tentokrát vydávají za hranice, kde odhalují archeologické záhady. Můžeme se těšit na další vtipné dialogy plné sexuálních narážek, díky nimž tyto hrdiny tolik milujeme. Pánové, pokud dnes večer nemůžete majít svou přítelkyni, pravděpodobně bude tady s Glasgowskou dohodou a přeje si, abyste byli stejně něžní jako O´Neill.

G. K.

"Vy jste G. K. To vy jste napsala ten text."

Podíval se na mě, abych mu to potvrdila, ale já se nezmohla na slovo. Nemohla jsem přijít na žádnou chytrou odpověď. Hrozně jsem se bála. Po tom, co všechno jsem před ním dneska plácla, jsem se bála, abych zas neřekla něco nemístného.

Moje mlčení ho mátlo, a tak se po chvíli zeptal: "Jste spisovatelka? Je to vážně dobré."

"Ne."

"Aha." Nastalo další ticho. "Myslím, že někteří lidé příběhy píšou a jiní je prožívají."

To znělo trochu jako rýpnutí, ale skousla jsem si ret, abych mu na to nic neřekla. Pořád jsem hrála novou roli protivné studené ženské, abych odvedla pozornost od svého předchozího flirtování.

Paige to napětí mezi Sethem a mnou nechápala, ale přesto ho vycítila a snažila se ho o trochu zmírnit. "Georgina je vaší velikou obdivovatelkou. Když se dozvěděla, že sem přijedete, byla úplně u vytržení."

"Jo," dodal škodolibě Doug. "Je prakticky otrokyní vašich knih. Jen se jí zeptejte, kolikrát četla Galsgowskou dohodu."

Střelila jsem po něm vražedným pohledem. Seth mě pozoroval s upřímnou zvědavostí. Snaží se k našemu předchozímu flirtování vrátit, uvědomila jsem si se smutkem. To jsem teď nemohla dopustit.

"Kolikrát?"

polkla jsem a nechtěla odpovědět, ale všichni se na mě dívali a čekali, co řeknu. "Ani jednou. Ještě jsem ji nedočetla." Trénink v sebeovládání mi dovolil pronést ta slova s klidem a nedat na sobě znát, jak je mi to nepříjemné.

Seth se zatvářil nechápavě a stejně tak všichni ostatní. Jen na mě ohromeně zírali. Jenom Doug znal pointu toho vtipu.

"Ani jednou?" zamračil se Warren. "Vždyť vyšla už před měsícem a něco."

Ten bastard Doug se zazubil. "Řekni jim i ten zbytek. Kolik toho denně přečteš."

V tu chvíli jsem zatoužila, aby se otevřela zem a pohltila mě a já abych tak unikla téhle noční můře. Jako by nestačilo, že jsem na Setha Mortensena zapůsobila jako arogantní coura, Doug mě teď musel ještě znemožnit přiznáním mého trapného zvyku.

"Čtu jenom pět stránek denně," přiznala jsem nakonec."

"Proč?" podivila se Paige. O tomhle zjevně ještě nikdy neslyšela.

Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Paige s Warrenem na mě zírali jako bych byla z jiné planety, zatímco Seth dál mlčel a tvářil se zamyšleně. Zhluboka jsem se nadechla a vyhrkla: "Protože... Protože vaše knihy jsou tak dobré a protože poprvé může člověk knihu přečíst jen jednou, a tak si to šetřím. Ten zážitek. Jinak bych je zhltla za den a to by bylo jako... sníst na posezení celý kartón zmrzliny. Příliš dobrého naráz. Takhle si to můžu protahovat a kniha mi vydrží déle. Vychutnám si ji. Musím, protože tak často vám knihy nevycházejí."

Radši jsem rychle zmlkla, neboť jsem si uvědomila, že jsem právě zpochybnila Sethovy spisovatelské schopnost... už zase. Moji poznámku nijak nekomentoval a já z jeho výrazu nedokázala nic vyčíst. Možná o tom uvažoval. Opět jsem se zatoužila propadnout do země a vysvobodit se tak ze svého ponížení. Podlaha se ovšem dál odmítala otevřít.

Doug se na mě usmál. Můj zvyk se čtením mu připadal roztomilý. Paige jeho názor evidentně nesdílela a tvářila se, že by i ona nejradši byla někde úplně jinde. Zdvořile si odkašlala a začala rozhovor na úplně jiné téma. Pak už jsem jen stěží věnovala pozornost tomu, co kdo povídá. Jen jedno jsem věděla jistě - Seth Mortensen si o mně pravděpodobně myslí, že jsem totální šílenec. Už jsem se nemohla dočkat, až tenhle večer skončí.

"...Kincaidová to udělá."

Když jsem se po několika minutách konverzace zaslechla svoje jméno, vrátila jsem se myšlenkami zpět do reality.

"Co?" zeptala jsem se Douga, který to řekl.

"Nebo snad ne?" podivil se.

"Co bych měla udělat?"

"Ukázat zítra Sethovi město." Doug mluvil trpělivým tónem, jako bych byla dítě. "Provedeš ho tady."

"Můj bratr má moc práce," objasnil Seth.

Co s tím vším má společného jeho bratr? A proč potřebuje poznat naše město?

Zaváhala jsem, jelikož jsem nechtěla přiznat, že jsem chvíli nevnímala, co kdo říká, a namísto toho se utápěla v sebelítosti.

"Já..."

"Jestli nechcete...," začal Seth váhavě.

"Samozřejmě, že chce." Doug do mě šťouchl. "No tak, vylez z té své nory."

Vyměnili jsme si významné pohledy, za které by se nemuseli stydět Jerome s Carterem. "Jo, fajn. Proč ne."

Domluvili jsme se, kdy a kde se se Sethem sejdu, a já jsem uvažovala, do čeho jsem se to nechala zatáhnout. Už jsem nechtěla vybočovat z řady. Byla bych radši, kdyby si mě Seth navždy vymazal z paměti. Ale to těžko, když se spolu zítra budeme procházet po Seattlu. Výsledkem nejspíš bude, že se ještě víc znemožním.

Rozhovor konečně dospěl ke konci. Když už jsme se chystali sešlost rozpustit, náhle mě něco napadlo. "Počkejte, pane Mortensene-Sethe."

Otočil se ke mně. "Ano?"

Zoufale jsem se snažila říct něco, co by napravilo ty zmatené signály a rozpaky, do nichž jsme zabředli. Bohužel mě nenapadlo nic než otázky typu Kde berete nápady? a Dají se Cadyová s O´Neillem někdy dohromady? Takovou hloupost jsem ale okamžitě odmávla a namísto toho jsem mu strčila do ruky knihu.

"Můžete mi ji podepsat?"

Vzal si ji. "Aha, jistě." Nastala pauza. "Přinesu vám ji zítra."

Připraví mě na noc o moji knihu? Cožpak jsem si už nevytrpěla dost?

"Nemůžete ji podepsat hned?"

Bezradně pokrčil rameny, jako by se jednalo o něco, co nemůže ovlivnit. "Nenapadá mě nic, co bych vám tam napsal."

"Stačí jen vaše jméno."

"Vrátím vám ji zítra," zopakoval a odkráčel s mým výtiskem Glasgowské dohody, jako bych nic neřekla. Zděsila jsem se a vážně uvažovala nad tím, že se za ním rozběhnu a vyrvu mu ji násilím, ale náhle mě zatahal za ruku Warren.

"Georgíno," pravil medově, zatímco jsem zoufale zírala za Sethem odcházejícím s mou knihou. "Potřebujeme probrat tu záležitost u mě v kanceláři."

Ne. Ani náhodou. Po tom všem, co se dnes večer seběhlo, jsem na něj opravdu neměla náladu. Pomalu jsem se k němu otočila a zavrtěla hlavou. "Říkala jsem ti, že teď nemůžu."

"Jo, to už vím. To tvoje smyšlené rande."

"Není smyšlené. Je..."

zatímco jsem mluvila, očima sem pátrala po nějaké možnosti úniku. Když se v sekci kuchařek neobjevil žádný zázračný portál do jiné dimenze, spočinula jsem pohledem na muži, kteří si prohlížel cizojazyčnou literaturu. Zachytil můj pohled a usmál se na mě. Okamžitě mě napadla šílená myšlenka.

"S ním. Mám rande s ním."

Mávla jsem rukou směrem k tomu cizímu chlápkovi a prstem mu naznačila, aby přišel. Pochopitelně ho to překvapilo, ale odložil knihu, kterou měl právě v ruce, a došel k nám. Sotva k nám přistoupil, jednou rukou jsem ho důvěrně objala a obdařilo ho pohledem, který by posadil na zadek i krále.

"Můžeme vyrazit?"

V jeho očích - které byly mimochodem krásné a zelenomodré - se objevilo ohromení. K mojí úlevě pochopil a mistrně se ujal své role.

"To si piš." Taky mě jednou rukou objal a spočinul dlaní na mém boku. "Dorazil bych dřív, ale zdržela mě dopravní zácpa."

Milé. Pohlédla jsem na Warrena. "Náš rozhovor skončil, že?"

Warren se koukal střídavě na mě a na toho muže. "Jistě. Ano. Samozřejmě." Warren vůči mně choval majetnické sklony, ale nebyly zase natolik silné, aby soupeřil s mladším konkurentem.

Několik mých kolegů také sledovalo tohle dění se zájmem. Stejně jako Warren, ani oni mě nikdy neviděli jít s někým na rande. Seth Mortensen si podál balil věci do kufříku a ani se na mě nepodíval. Jako bych vůbec neexistovala. Dokonce mi ani neodpověděl, když jsem řekla na shledanou. To bylo nejspíš dobře.

Můj "partner" a já jsme vyšli z obchodu do chladného večerního vzduchu. Už sice nepršelo, ale pořád bylo zataženo a kvůli světlům velkoměsta stejně nebyly vidět hvězdy. Prohlížela jsem si toho muže a zatoužila jsem s ním opravdu jít na rande.

Byl vysoký - opravdu hodně vysoký. Tak o čtvrt metru vyšší než já, ale já měřím jen sto šedesát. Vlasy měl černé a vlnité, sčesané z opáleného obličeje, v němž mu vynikaly oči barvy moře. Na sobě měl dlouhý černý vlněný kabát a vzorkovanou šálu v odstínech černé, vínové a zelené.

"Díky," řekla jsem mu, když jsme se zastavili na rohu ulice. "Zachránil jste mě před... nepříjemnou situací."

"Bylo mi potěšením." Napřáhl ke mně ruku. "Já jsem Roman."

"Hezké jméno."

"Asi jo. připomíná mi romantické knihy."

"Cože?"

"Normální lidé se tak většinou jmenují. Ale v romantických příbězích je Romanů milión. Třeba Roman, pátý vévoda z Wellingtonu. Nebo Roman, strašlivý a neodolatelný pirát z dálných moří."

"Hele, myslím, že o tom posledním jsem četla. Já jsem Georgina."

"To vidím." Kývl směrem ke jmenovce, kterou jsem měla z práce pořád pověšenou na krku. Pravděpodobně to použil jako výmluvu, aby mi mohl civět do výstřihu. "Takhle chodí pomocné vedoucí oblečené běžně?"

"To oblečení už mě vážně začíná štvát," poznamenala jsem, když jsem si vybavila všemožné reakce, které dnes vyvolalo.

"Můžeš si vzít můj kabát. Kam chceš vyrazit?"

"Kam chci...? My nikam nejdeme. Řekla jsem ti, žes mě pouze zachránil z trochu zašmodrchané situace, a to je vše."

"Ale stejně bys mě za to měla odměnit," opáčil. "Dát mi kapesníček? Pusu na tvář? Telefonní číslo?"

"Ne!"

"Ale no tak. nevidělas, jak jsem byl dobrý? Ani na chvilku jsem nezaváhal a nevypadl z role, když ses na mě tak koukala."

To jsem nemohla popřít. "Dobře. 555 1200."

"To je číslo do knihkupectví."

"Jak to víš?"

Ukázal na reklamní ceduli za mnou. Byly na ní veškeré kontaktní informace našeho obchodu. "Protože nejsem negramotný."

"Teda! V tom případě si stojíš o moc líp než většina chlapů, co mě balí."

Zatvářil se nadějně. "Takže to znamená, že někdy můžeme spolu někam zajít?"

"Ne. moc si cením, žes mi dneska večer pomohl, ale nechodím na rande s nikým."

"Tak to nepovažuj za rande. Považuj to za... setkání myslí."

Z toho, jak se na mě díval, jsem usoudila, že by se rád setkal i s něčím jiným než s mou myslí. Nechtěně jsem se zachvěla, ale zima mi nebyla. Vlastně mi začínalo být docela teplo.

Rozepnul si kabát. "Na, vem si ho. Je ti zima. Hodím tě domů. Auto mám za rohem."

"bydlím jen kousek odtud." Jeho kabát byl pořád vyhřátý od jeho těla a hezky voněl. Byla to kombinace cK One a mužné vůně. Mňam.

"Tak mě nech, abych tě doprovodil."

Ta jeho vytrvalost byla okouzlující, což byl další důvod hned to ukončit. Tohle byl přesně takový kvalitní muž, jimž se musím vyhýbat.

"No tak," naléhal dál Roman, když jsem neodpověděla. "Přece toho po tobě nechci tolik. Nebudu tě pronásledovat. Chci tě jenom doprovodit domů. Pak už mě nikdy nemusíš vidět."

"Podívej, vždyť mě sotva znáš..." Odmlčela jsem se a rozmyslela si to. "Dobře."

"Dobře, co?"

"Dobře, jako že mě můžeš doprovodit domů."

"Vážně?" Celý se rozzářil.

"Jo."

O tři minuty později jsme dorazili k domu, kde bydlím. Roman zklamaně rozhodil rukama. "To vůbec nebylo fér. Vždyť bydlíš prakticky hned vedle."

"Doprovodit mě domů - to bylo všechno, cos chtěl."

Zavrtěl hlavou. "Není to fér. Ani v nejmenším." S nadějí pohlédl na dům. "Ale teď aspoň vím, kde bydlíš."

"Hele, říkal jsi, že mě nebudeš pronásledovat."

Usmál se a v opáleném obličeji vynikly jeho krásné bílé zuby. "Nikdy není pozdě změnit názor." Sklonil se, políbil mi ruku a mrkl na mě. "Ještě se setkáme, Georgíno."

Otočil se a odešel do noci. Sledovala jsem ho, jak mizí, a na kůži jsem stále cítila jeho rty. Večer se vyvinul vskutku nečekaně a překvapivě.

Když mi Roman zmizel z dohledu, otočila jsem se a vešla do domu. V půli schodiště jsem si uvědomila, že mám na sobě pořád jeho kabát. Jak mu ho mám vrátit? Udělal to schválně, došlo mi. Neupozornil mě, abych mu ho vrátila.

Vtom jsem si uvědomila, že prohnaného vévodu Romana ještě uvidím. Pravděpodobně spíš dříve než později.

Se smíchem jsem pokračovala v cestě k bytu a po několika dalších schodech jsem se zastavila.

"Už ne," zamumlala jsem rozhořčeně.

Zpoza mých dveří se linuly známé vjemy. Cosi jako jiskřivá bouře. Jako by ve vzduchu hučely včely.

Mám v bytě skupinu nesmrtelných bytostí.

Co se sakra děje? Musím si opravdu začít svůj domov líp hlídat? Proč si všichni najednou myslí, že ke mně můžou jen tak vpadnout, když nejsem doma?

Vtom mi došlo, že předtím jsem přítomnost Jeroma a Cartera nevycítila. Zastihli mě naprosto nepřipravenou. Bylo to zvláštní, ale jejich novinky mě zaujaly natolik, že jsem ničemu jinému nevěnovala pozornost.

A ani teď mi můj vztek nedovolil dál o té drobnosti uvažovat. Byla jsem příliš naštvaná. Hodila jsem si kabelku přes rameno a vtrhla do svého bytu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama