5. Kapitolka

31. července 2013 v 19:23 | Eliss |  Sukuba1- Trápení
Tak tady je další kapča :) Sou možný překlepy a nebo chyby tak se předem omlouvám... Jinak sem chtěla oznámit že zejtra tady konečně bude jedna ze slibovanejch kapitolek...ještě ale nevim z jaky povidky... jestli DP nebo VH... S pozdravem Elis


"NA NĚKOHO, kdo právě zosnoval vraždu, to docela přeháníš."

Přeháním? Za posledních čtyřiadvacet hodin jsem si musela poradit s panici, děsivými vampýry, nařčením z vraždy a ponížením před svým oblíbeným spisovatelem. Skutečně jsem nemyslela, že chci příliš, když jsem si představovala, e se vrátím do svého klidného bytu. Jenže jsem v něm objevila tři nezvané návštěvníky. Byli to sice moji přátelé, ale to na věci nic neměnilo.

Pochopitelně ani jeden z nich netušil, proč jsem tak naštvaná.

"Narušujete mi soukromí! A nikoho jsem nezavraždila. Proč si to všichni pořád myslíte?"

"Protože jsi sama řekla, že to uděláš," objasnil Hugh. Rozvaloval se v mém oblíbeném křesle, jako by byl doma. "Slyšel jsem to od Jeroma."

Naproti němu seděl náš kamarád Cody a usmíval se na mě. Na vampýra byl výjimečně mladý a brala jsem ho spíš jako svého mladšího bratra, kterého jsem nikdy neměla. "Bez obav. Zasloužil si to. všichni za tebou stojíme."

"Ale já jsem ne..."

"To je naše báječná hostitelka?" ozval se z koupelny Peter. Po chvilce se vynořil v chodbě. "Vypadáš božsky na to, že organizuješ zločiny."

"Já ne..." Jakmile jsem ho spatřila, slova se mi zadrhla na jazyku. Na okamžik mě opustily myšlenky na vraždu a vniknutí nezvaných hostů do mého bytu. "Proboha, Perete! Co to máš s vlasy?"

Sebevědomě si prohrábl centimetrové bodliny pokrývající jeho hlavu. Nedokázala jsem si ani představit, kolik gelu muselo padnout na takové překonání zákonů fyziky. A co bylo ještě horší - hroty těch bodlin měl odbarvené na světle blond, což ostře kontrastovalo s jeho přirozeně tmavými vlasy. "Pomohl mi s tím jeden kolega."

"Kolega, který tě nenávidí?"

Peter se zamračil. "Ty jsi ta nejnepříjemnější sukuba, jakou jsem kdy viděl."

"Myslím, že ty bodliny opravdu zajímavě, ehm, zdůrazňují tvar tvého obočí," prohlásil Cody diplomaticky. "Jenom si na to zvyknout."

Zavrtěla jsem hlavou. Petera i Codyho jsem měla ráda. Byli to jediní vampýři, se kterými jsem se kdy skamarádila, ale stejně mi občas lezli na nervy. Mezi Peterovými nejrůznějšími neurózami a Codyho neutuchajícím otravným optimismem jsem si často připadala jako jediná normální postava v nějakém sitcomu.

"To si tedy budeme muset hodně zvykat," zabrblala jsem a vzala si z kuchyně barovou stoličku.

"Tak povídej," vybídl mě Peter. "Co ten tvůj výstup s křídly a bičem?"

Otevřela jsem pusu a nevěřícně pohlédla na Hugha. Rychle zaklapl katalog Victoria´s Secret, který si dosud prohlížel.

"Georgíno..."

"Slíbils mi, že to nikomu neřekneš! Že si dáš pusu na zámek a tak."

"Já... No, nějak mi to vyklouzlo."

"Vážně jsi měla rohy?" dotázal se Peter.

"Dobře, to by stačilo. Koukejte vypadnout." Ukázala jsem ke dveřím. "Dneska už jsem si užila dost i bez vás tří."

"Ještě jsi nám ani neřekla o smlouvě s Duanem." Cody na mě prosebně upíral svoje štěněčí oči. "Umíráme touhou se to dozvědět."

"Umírání se už zhostil Duane," upozornil tiše Peter.

"Nech si sarkastické poznámky," zavrčel Hugh. "Můžeš být další v pořadí."

Zuřila jsem natolik, že jsem čekala, kdy se mi začne kouřit z uší. "Naposled říkám, že jsem Duanea nezabila! Jerome mi věří. Stačí?"

Cody se zatvářil zamyšleně. "Ale vyhrožovalas mu..."

"Ano. A pokud si dobře vybavuju, každý z vás už mu někdy vyhrožoval. Tohle je jen shoda náhod. Já s tím nemám nic společného a..." Najednou mě něco napadlo. "Proč všichni říkají věci jako 'zosnování vraždy' a 'dala jsi ho zabít'? Proč neříkáte, že jsem to udělala sama?"

"Počkej..., před chvílí jsi přece řekla, žes to neudělala."

Peter obrátil nad Podym oči v sloup, načež se otočil ke mně a zvážněl. V kombinaci s tím jeho účesem se ovšem pod pojmem zvážnět dá představit cokoli. "Nikdo neříká, žes to udělala, protože jsi to udělat nemohla."

"Hlavně ne v těchhle botách." Hugh kývl hlavou směrem k mým vysokým podpatkům.

"Oceňuju váš nedostatek důvěry v mé schopnosti, ale proč bych nemohla? Proč bych ho nemohla třeba, já nevím, zaskočit nepřipraveného? Jen hypoteticky, samozřejmě."

Peter se usmál. "Na tom by stejně nezáleželo. Níže postavení nesmrtelní se nemůžou navzájem zabít." Když viděl můj ohromený výraz, ještě dodal: "Jak to, žes to nevěděla? Žiješ už dost dlouho."

Trochu si ze mě utahoval. Mezi mnou a Peterem visela odjakživa ve vzduchu nevyřčená záhada, kdo z nás je vlastně starší. Ani jeden z nás svůj věk nikdy otevřeně nepřiznal, takže jsme se nikdy nedobrali toho, kdo má na krku víc staletí. Jednou v noci po lahvi tequilly jsme začali hrát jakousi hru. "Pamatuješ, když..." Ale než jsme odpadli, dostali jsme se jen k období průmyslové revoluce.

"Protože se mě ještě nikdo nepokusil zabít. Takže co? Tvrdíte, že ty územní třenice mezi vampýry jsou vlastně neškodné?"

"Ne, že by byly neškodné," řekl. "Dokážeme si pořádně ublížit, to mi věř. Ale nikdy nikdo neumřel. Se všemi těmi hádkami o území by nás na světě moc nezůstalo, kdybychom se dokázali vzájemně zabíjet."

Mlčela jsem a uvažovala o tom, co řekl. "Tak jak..." Najednou jsem si vzpomněla, co mi pověděl Jerome. "Zabíjejí je lovci vampýrů."

Peter přikývl.

"Jak to s nimi vlastně je?" zeptala jsem se. "Jerome to nijak nerozváděl."

Hugh se tvářil, že ho to taky zajímá. "Myslíš takové, jako je ta holka z televize? Ta sexy blondýna Buffy?"

"Tohle bude dlouhá noc." Peter nás oba zpražil pohledem. "Všichni se potřebujete něco dozvědět o vampýrech. Georgíno, asi nám nenabídneš něco k pití?"

Netrpělivě jsem mávla rukou směrem ke kuchyni. "Vezměte si tam, co chcete. Chci se něco dozvědět o lovcích vampýrů."

Peter v obýváku málem zakopl o hromadu knih, kterou jsem měla na zemi, a vyjekl. V duchu jsem si připomněla, že bych si měla koupit novou knihovnu.v kuchyni se zamračil, když se mu naskytl pohled do mé téměř prázdné ledničky.

"Vážně bys měla zapracovat na svých hostitelských dovednostech."

"Petere..."

"Pořád teď slýchám o té další sukubě... z Missouly. Jak že se jmenuje?"

"Donna," řekl Hugh.

"Jasně, Rodea. Slyšel jsem, že pořádá skvělé večírky. Je tam plno jídal i pití pro všechny. Zve každého."

"Kluci, jestli chcete patřit se všemi deseti obyvateli Montany, tak se tam odstěhujte. A teď už přestaňte marnit čas."

Peter mě ignoroval a prohlížel si rudé Karafiáty, které jsem si koupila včera večer. Dala jsem je do vázy ke dřezu v kuchyni. "Kdo ti poslal kytky?"

"Nikdo."

"Ty sis je poslala sama?" zeptal se Cody hlasem rozechvělým soucitem.

"Ne, prostě jsem si je koupila. To není totéž. Hleďte, proč se bavíme o tomhle, když venku údajně pobíhá lovec vampýrů? Jste vy dva v ohrožení?"

Peter se konečně rozhodl pro sklenici vody a Hugovi s Codym hodil každému jedno pivo. "Ne."

"Nejsme?" podivil se tomu Cody. Nebyl vampýrem příliš dlouho, takže ve srovnání s námi byl jako mimino. Peter ho takříkajíc "učil řemeslu".

"Lovci vampýrů jsou výjimečně nadaní smrtelníci, kteří se už rodí se schopností vampýrům ublížit. Jiní smrtelníci to nedokážou. Neptej se mě, jak nebo proč to funguje - pokud vím, žádný systém v tom není. Většina takzvaných lovců vampýrů prožije svůj život, aniž by tenhle svůj talent vůbec objevili. Ti, kteří to v sobě odhalí, se někdy rozhodnou postavit si na tom kariéru. Čas od času se některý z nich objeví, vybere si nějakého vampýra a zneškodní ho a ostatní otravuje tak dlouho, dokud ho nějaký nebojácný vampýr nebo démon nezlikviduje."

"Otravuje?" zeptal se Cody nevěřícně. "Tak říkáš tomu, co se stalo Duaneovi? To se ani trochu nebojíš člověka, co po tobě jde? Co jde po nás?"

"Ne," odvětil Peter. "Nebojím."

Byla jsem z toho zmatená stejně jako Cody. "Proč ne?"

"Protože ta osoba, ať už je to muž nebo žena, je naprostý amatér." Peter se podíval na Hugha a na mě. "Co řekl Jerome o Duaneově smrti?"

Usnesla jsem se, že potřebuju drink, a tak jsem projela bar v kuchyni a nalila si panáka vodky. "Chtěl vědět, jestli jsem to udělala já."

Peter to odmávl. "Ne, myslím, co řekl o tom, jak umřel."

Hugh se zamračil, zjevně se pokoušel poskládat si logicky dohromady jednotlivé dílky. "Řekl, že Duanea našli mrtvého se srdcem probodnutým kůlem."

"A je to tu. Vidíte?"

Peter nás sledoval s očekáváním. My všichni jsme na něj koukali překvapeně a nechápavě.

"Já to nechápu," přiznala jsem nakonec.

Peter si povzdechl a opět se zatvářil otráveně. "Kdybys byla smrtelník, který má polobožskou schopnost zabíjet vampýry, ani v nejmenším by nezáleželo na tom, jak bys to prováděla. Mohla bys použít pistoli, nůž, svíce, cokoli.kůl vražený do srdce je jen pověra. Když ho vampýrovi vrazí do srdce obyčejný smrtelník, nestane se nic víc, než že se ten vampýr naštve. Dozvíme se o tom, jen když to udělá lovec vampýrů, a z toho vznikla ta pověra, ale ve skutečnosti je to stejné jako s vejcem o rovnodennosti."

"Cože?" Hugh vypadal naprosto nechápavě.

Promnula jsem si oči. "Já vím, o čem mluví, i když mě děsí, že by to tak bylo. Existuje takové městská legenda o tom, že během rovnodennosti se dá vejce postavit na špičku. Někdy to funguje, jindy ne, ale pravdou je, že téhož výsledku dosáhnete jakýkoli jiný den v roce. Lidi to ale zkoušejí jen o rovnodennosti, takže si toho každý všímá." Podívala jsem se na Petera. "Ty se nám pokoušíš sdělit, že lovec může vampýry zabíjet jakýmkoli způsobem, ale protože se nejvíc mluví o kůlech, stala se z toho obecně přijímaná metoda... zrušení nesmrtelnosti."

"Jen v představách lidí," opravil mě. "Ve skutečnosti je dost těžké probodnout někomu srdce. zastřelit ho je mnohem jednodušší."

"A proto si myslíš, že tenhle lovec je amatér. Protože..." Cody skončil do ztracena, neboť mu evidentně nešla z hlavy ta analogie s vejcem.

"Protože každý lovec vampýrů, který ví, oč kráčí, by nikdy kůl nepoužil. Tahle osoba je naprostý nováček."

"Za prvé: neříkej 'kdo ví, oč kráčí'," poradila jsem Peterovi. "Zní to strašně staromódně a ty pak působíš dost letitě. Za druhé: možná se tenhle lovec snaží působit jako ze staré školy. A i když je nováček, záleží na tom, když se mu podařilo Duanea zabít?"

Peter pokrčil rameny. "Byl to arogantní kretén. Vampýři dokážou vycítit, když je nablízku lovec. Jelikož tenhle byl navíc nezkušený, měl z toho Duane vyváznout. Byl hloupý."

Otevřela jsem pusu na protest. Byla bych první, kdo by souhlasil, že Duane opravdu byl arogantní kretén, ale hloupý nebyl. nesmrtelní by nepřečkali tak dlouho, jak se jim to daří, kdyby si nevypěstovali pořádně know-how a pohotový rozum. Učíme se rychle.

Na mysl se mi drala další otázka. "Můžou tihle lovci ublížit i jiným nesmrtelným? Nebo jenom vampýrům?"

"Pokud vím, tak jenom vampýrům."

Něco mi ale na Peterových a Jeromových poznámkách nesedělo. Nevěděla jsem přesně co, a tak jsem si radši nechala svoje pochybnosti pro sebe, zatímco ostatní si dál povídali. Lovec vampýrů přestal být nejžhavějším tématem, jakmile se všichni zklamaně usnesli, že jsem si nikoho nenajala. Cody s Hughem se spokojili s Peterovou teorií, že lovec amatér nepředstavuje žádnou hrozbu.

"Vy dva si dávejte pozor," varovala jsem vampýry, když se chystali k odchodu. "Nováček nebo ne, Duane je mrtvý."

"Ano, mami," ušklíbl se Peter s nezájmem a oblékl si kabát.

Příkře jsem pohlédla na Lodyho a ten se trochu přikrčil. S ním bylo lehčí manipulovat než s jeho učitelem. "Budu si dávat pozor, Georgíno."

"Kdyby se dělo něco divného, zavolej mi."

přikývl, čímž si od Petera vysloužil další obrácení očí v sloup. "Jdeme," prohlásil starší vampýr. "Seženeme si nějakou večeři."

Musela jsem se tomu usmát. Většinu lidí by představa vampýrů shánějících si večeři vyděsila, ale já jsem věděla svoje. Peter i Cody nesnášeli lov lidských obětí. Občas to sice dělali, ale jen málokdy u toho zabíjeli. Většinou si obstarávali obživu u zvláštních řezníků. Stejně jako já na svou pekelnou práci dost kašlali.

"Hughu," oslovila jsem příkře skřeta, když se chystal následovat oba vampýry ven. "Na slovíčko, prosím."

Vampýři ho obdařili soucitnými pohledy, načež odešli. Skřet se ušklíbl, zavřel za nimi dveře a podíval se na mě.

"Hughu, ten klíč jsem ti dala pro případ nouze."

"Vražda vampýra by se nedala nazvat případem nouze?"

"Myslím to vážně! Už tak je dost zlé, že se sem Jerome s Carterem můžou kdykoli teleportovat, a ty se ještě ke všemu rozhodneš otevřít můj byl Bohu a celému světu."

"Nemyslím, že Bůh byl dnes večer pozván."

"A ještě ke všemu jsi jim musel vykládat o tom mém převleku za démonku."

"Ale no tak," protestoval. "Bylo to příliš dobré, abych si to nechal jen pro sebe. Navíc jsou to naši kamarádi. Copak na tom tak záleží?"

"Záleží, protože jsi mi slíbil, že to nikomu neřekneš," zavrčela jsem. "Co jsi to za kamaráda? To mám za to, že jsem ti včera v noci pomohla?"

"Ježíši, Georgíno. Promiň. Netušil jsem, že si to budeš brát tak osobně."

Prohrábla jsem si rukou vlasy. "Nejde jenom o tohle. Já nevím..., celá ta záležitost s Duanem. Přemýšlela jsme nad tím, co mi řekl Jerome..."

Hugh vyčkával, než si v hlavě srovnám myšlenky. Vycítil, že se chystám něco odhalit. Uvažovala jsem o té noci a prohlížela si urostlého skřeta vedle sebe. Občas se projevoval stejně hloupě jako vampýři, takže jsem nevěděla, jestli s ním teď můžu mluvit vážně.

"Hughu..., jak poznáš, že démon lže?"

Nastala pauza a pak se tiše rozesmál, když poznal starý vtip. "Když pohybuje rty." Opírali jsme se o kuchyňskou linku a on na mě shlížel ze své výšky. "Proč? Myslíš, že nám Jerome lže?"

"Ano, myslím." Následovala další odmlka.

"Řekni mi o tom."

"Jerome mi radil, abych si dávala pozor, že by mě ten lovec mohl omylem považovat za vampýra."

"Mně řekl totéž."

"Ale Peter povídal, že lovec upírů nás zabít nemůže."

"Už jsi někdy měla srdce probodnuté kůlem? Možná by tě to nezabilo, ale vsadím se, že by se ti to nelíbilo."

"To asi ne. Jenže Jerome tvrdí, že lovci vampýrů - nespolčují se s ostatními svého druhu. Kdyby lovci stopovali jednoho vampýra, k dalšímu by je to nedovedlo."

"Jo, ale říkal, že tenhle je nováček."

"To Jerome neřekl. To je Peterova teorie, která vychází z toho probodnutí kůlem."

Hugh zamyšleně zabručel. "Dobře. tak co si myslíš, že se děje?"

"To nevím. Vím jenom, že tyhle historky si vzájemně odporují. A zdá se mi, že je do toho nějak zapletený Carter, jako by měli s Jeromem nějaké tajemství. Proč by se o to jinak Carter vůbec staral? Jeho strana by technicky vzato klidně schvalovala, že někdo likviduje naše lidi."

"Je to anděl. Neměl by všechny milovat? Dokonce i ty prokleté? Hlavně když s některými chodí popíjet."

"Netuším. Neřekli nám úplně všechno... A Jerome mě pořád tak neústupně přesvědčoval, abych si dávala pozor. A tebe zjevně taky."

Chvilku mlčel a nakonec řekl: "Jsi hezká holka, Georgíno."

Podivila jsem se. Vážné řeči asi skončily. "Vypil jsi ještě něco kromě toho piva?"

"A ještě jsem zapomněl," pokračoval a mou otázku vůbec nebral na vědomí, "že jsi taky chytrá. V práci se často setkávám s jednoduššími ženami - paničkami z předměstí, co touží po hladší pleti a větších ňadrech a nezajímá je nic jiného než to, jak vypadají. Je snadné zapadnout do stereotypu a zapomenout, že za krásnou tvářičkou máš i mozek. Díváš se na věci jinak než my ostatní - jasněji, řekl bych. Máš takové uvažování, při kterém vidíš celkový obraz. Možná je to tvým věkem - bez urážky."

"Moc jsi pil. Navíc nejsem dost chytrá na to, abych zjistila, co nám Jerome tají. Ledaže... nejsou někde kolem lovci sukub nebo démonů, že ne?"

"Tys někdy o někom takovém slyšela?"

"Ne."

"Já taky ne. ale o lovcích vampýrů ano a nezávisle na moderní kultuře." Hugh se natáhl pro svoje cigarety, ale pak si to rozmyslel. Asi si vzpomněl, že nejsem nadšená, když se u mě v bytě kouří. "Nemyslím, že by nás někdo v dohledné době probodl kůlem, pokud tě tohle trápí."

"Ale souhlasíš se mnou, že nám Jerome neřekl všechno?"

"A co jiného bys od něj čekala?"

"Asi... Asi půjdu za Erikem."

"On ještě žije?"

"Pokud vím, tak ano."

"To je skvělý nápad. Ten toho o nás ví víc než my sami."

"Dám ti pak vědět, co jsem se dozvěděla."

"Ne. myslím, že se bez toho obejdu."

"Fajn. Kam teď vyrážíš,"

"Musím si nadělat přesčas s jednou novou sekretářkou, jestli chápeš, co tím myslím." Hugh se usmál - odvažuju se říct až démonsky. "Dvacítka s ňadry, co vzdorují gravitaci. To bych měl vědět, protože jsem je pomáhal dělat."

Nemohla jsem si pomoct a rozesmála se, přestože tu vládla vážná atmosféra. Stejně jako my ostatní měl i Hugh svou denní práci, když zrovna neřešil záležitosti zla a chaosu. V tomto případě to ale spolu souviselo. Hugh je totiž plastický chirurg.

"Tak s tím nemůžu soupeřit."

"To není pravda. Věda nedokáže duplikovat tvoje prsa."

"Pochvala od opravdového znalce. Užij si to."

"Užiju. Opatruj se, zlato."

"Ty taky."

Políbil mě na čelo a odešel. Stála jsem tam konečně sama, nepřítomně zírala na dveře a uvažovala, co to celé znamená. Uvědomila jsem si, že to Jerome nejspíš s tím varování přeháněl. Jak řekl Hugh, o lovci démonů nebo sukub nikdo jaktěživ neslyšel.

Přesto jsem zamkla bezpečností zámek a zastrčila na dveřích řetízek a až pak si šla lehnout. Jsem sice nesmrtelná, ale ne bezstarostná. Aspoň ne u věcí, na kterých záleží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama