11. Kapitolka

9. srpna 2013 v 11:07 | Eliss |  Sukuba1- Trápení
Tak tady je další kapča jak sem slíbila tak tu ještě během dneška přidám i 12, kapču :) Je to pr Anet :) a doufám že potěší ze sem pak budu dávat i 2 díl a 3. :) S pozdravem Eliss :)


NEMOCNICE JSOU strašidelná místa, chladná a sterilní. Skutečná připomínka lidské smrtelnosti. Z pomyšlení, že je Hugh v nemocnici, se mi dělalo nevolno, ale snažila jsem se to potlačit. Běžela jsem chodbou k pokoji, který mi Samantha označila.

Když jsem tam vpadla, spatřila jsem Hugha, jak klidně leží v poseli. Rozložité tělo měl zahalené županem, byl celý pomlácený a ovázaný. Vedle jeho postele seděla blondýna a držela ho za ruku. Jak jsem tam vtrhla, překvapeně se po mně otočila.

"Georgíno," prohlásil Hugh a slabě se na mě usmál. "To je od tebe hezké, že ses zastavila."

Blondýna - pravděpodobně Samantha - si mě prohlížela. Byla štíhlá a měla laní oči. křečovitě držela Hugha za ruku. Uvědomila jsme si, že to musí být ta dvacítka z jeho práce, čemuž nasvědčovala i její nepřirozená ňadra.

"To je v pořádku," ujistil ji. "To je moje kamarádka Georgina. Georgíno, tohle je Samantha."

"Ahoj," pozdravila jsem ji a napřáhla k ní ruku. Potřásla mi jí a měla ruku jako led. došlo mi, že asi není nervózní ze mě, ale z toho, co se přihodilo Hugovi. Bylo to dojemné.

"Zlato, nechala bys nás s Georgínou chvilku o samotě? Nechceš si třeba zajít pro něco do kavárny?" Mluvil s ní něžným a milým tónem, jaký rozhodně nepoužíval, když jsme trávili noci v hospodě.

Samantha se k Hugovi úzkostlivě sklonil. "Nechci tě tu nechávat samotného."

"Nebudu sám. Jen si potřebuju promluvit s Georgínou. Navíc ona má... černý pás v karate, takže se mi nic nestane."

Za jejími zády jsem se na něj zašklebila a Samantha se dál rozmýšlela. "Tak to by snad šlo... Kdybys mě potřeboval, zavolej mi na mobil a já se hned vrátím, ano?"

"Samozřejmě," slíbil a políbil jí ruku.

"Budeš mi chybět."

"Ty mně víc."

Zvedla se, nejistě na mě pohlédla a vykročila ke dveřím.

Sledovala jsem ji, jak odchází, a pak jsem usedla na její židli vedle Hugova lůžka. "Moc milá. Kam se na ni hrabu."

"Nebuď zahořklá jen proto, že nedokážeš navázat rozumný vztah se smrtelníkem."

Jeho poznámka mě ranila víc, než asi zamýšlel. Ale co, pořád mám Romana.

"Navíc je rozrušená z toho, co se dneska stalo."

"Jo, to si dovedu představit. Ježíši. Vypadáš hrozně."

Prohlédla jsem si jeho zranění zblízka. Zpod obvazů mu místy vykukovaly zašité rány a tu a tam měl barevné modřiny.

"Mohl jsem dopadnout hůř."

"Vážně?" podivila jsem se. nikdy jsem neviděla žádného nesmrtelného takový rozsah zranění.

"Jistě. Za prvé, mohl jsem umřít, ale neumřel. Za druhé, uzdravuju se stejně rychle jako ty. Mělas mě vidět, když mě sem odpoledne přivezli. Teď musím jen vymyslet, jak odtud co nejrychleji vypadnout, než si někdo všimne, že se uzdravuju podezřele rychle."

"Ví o tom Jerome?"

"Samozřejmě. Volal jsem u, ale vycítil to už předtím. Čekám, že se tu každou chvíli ukáže. Volal ti?"

"Ne," přiznala jsem. Teď se mi nechtělo mluvit o tom vzkazu na dveřích. "Tak co se stalo? kdy tě napadli?"

"Moc si toho nepamatuju." Hugh trochu pokrčil rameny, což byl dost neohrabaný pohyb na někoho, kdo nehybně leží. Předpokládala jsem, že už tu historku vyprávěl mnoha lidem. "Šel jsem si pro kafe. Na parkovišti jsem byl úplně sám. Když jsem chtěl nastoupit do auta, najednou na mě asi někdo skočil a napadl mě. Bez varování."

"Asi?"

Zamračil se. "Do obličeje jsem mu pořádně neviděl. Byl velký a silný - hodně silný. Mnohem silnější, než jsem čekal."

Hugh nebyl žádná měkkota. Sice neposiloval a ani jinak se svým tělem nepracoval, ale byl urostlé postavy.

"Proč přestal?" zeptala jsem se. "Někdo vás načapal?"

"Ne. nevím, proč přestal. Asi minutu do mě mlátil a bušil a pak najednou zmizel. Trvalo asi čtvrt hodiny, než šel někdo kolem a pomohl mi."

"Mluvíš o něm v mužském rodě. Myslíš, že to byl opravdu chlap?"

Pokusil se znovu pokrčit rameny. "Vážně nevím. Je to jen můj dojem. Ale klidně to mohla být sexy blondýnka."

"Jo? Měla bych vyzpovídat Samanthu?"

"Neměla bys zpovídat nikoho, aspoň to tvrdí Jerome. Mluvila si vlastně s tím Erikem?"

"Jo... Ještě pro mě hledá nějaké informace. Taky mi potvrdil, že lovci vampýrů nemůžou zabít tebe ani mě. Že nikdy neslyšel o nikom, kdo by nás dokázal zabít."

Hugh se zatvářil zamyšleně. "Tenhle člověk mě nezabil."

"Myslíš, že se o to snažil?"

"Rozhodně se snažil ažaž. Zdálo se mi, že kdyby mě mohl zabít, udělal by to."

"Jenže on nemohl," ozval se hlas za mnou. "Jak už jsem řekl, lovci vampýrů ti můžou nepříjemně ublížit, ale zabít tě nedokážou."

Otočila jsem se za Jeromovým hlasem. Překvapilo mě, že s ním přišel i Carter.

"Roli ďáblova advokáta nechte Jeromovi," utahoval si z něj anděl.

"Co tu děláš, Georgíno?" dotázal se démon mrazivě.

Otevřel jsem pusu a chvilku mi trvalo, než jsem se zmohla na slovo. "Jak... Jak jsi to udělal?"

Carter tam postával v pochybném oblečení jako vždy. Zatímco Doug s Brucem vypadali jako členové grungeové kapely, anděl vypadala spíš, jako by ho z té kapely vykopli. Křivě se na mě usmál. "Co dělám? Že jsem přišel s vtipnou narážkou na Jeromův démonský stav? Pravdou je, že takových vtípků mám obvykle po ruce spoustu a..."

"Ne, to nemyslím. Necítím tě... Nedokážu tě vycítit..." Zrakem jsem sice Cartera normálně viděla, ale necítila jsem sílu, která vyzařuje ze všech nesmrtelných bytostí. Obrátila jsem se k Jeromovi a uvědomila si, že u něj je to stejné. "Ani tebe. Necítím ani jednoho z vás. A včera to bylo stejné."

Anděl s démonem si vyměnili pohledy. "Umíme se zamaskovat," prohlásil Carter nakonec.

"Jako když vypnete vypínač? To si můžete vypínat a zapínat, jak se vám zachce?"

"Je to trochu složitější."

"To je pro mě novinka. Dokážeme to taky? Hugh a já?"

"Ne," odpověděli jednohlasně Jerome s Carterem. Jerome ještě dodal: "To uměj jen výše postavení nesmrtelní."

Hugh se pokusil posadit. "Proč... to děláte?"

"Ještě jsi mi neodpověděla na otázku, Georgie," upozornil mě Jerome, který se tomu tématu zjevně chtěl vyhnout. Pohlédl na Hugha. "Říkal jsem ti, abys nekontaktoval ostatní."

"Nikoho jsem nekontaktoval. Přišla sama."

Jerome upřel zrak zase na mě a já vylovila z kabelky ten záhadný vzkaz. Podala jsem mu ho a démon jej přečetl s naprosto nečitelným výrazem ve tváři. pak podal papír Carterovi. Když anděl dočetl, opět si s Herojem vyměnili významné pohledy tím svým způsobem, který všechny znervózňoval. Jerome si dopis strčil do náprsní kapsy u saka.

"Hele, to je moje."

"Už ne."

"Hlavně mi zase neříkej, že to je lovec vampýrů," oznámila jsem mu.

Jerome přimhouřil tmavé oči. "Proč by ne? Klidně mohl Hugha považovat za vampýra, ale jak už sis všimla, Hugh přežil."

"Myslím, že ta osoba věděla, že Hugh není vampýr."

"Cože? proč myslíš?"

"Ten vzkaz. Ten, kdo ho napsal, se zmínil o tom, že umím měnit podobu. Ví, že jsem sukuba. A pravděpodobně taky ví, že Hugh je skřet."

"To, že ví, že jsi sukuba, vysvětluje, proč nenapadl tebe. Ví, že by tě nezabil. Ale u Hugha si zřejmě tak jistý nebyl, a tak to prostě zkusil."

"Nožem." Znovu jsme si vzpomněla na ten vtip. Jak poznáš, že démon lže? Pohybuje rty. "Myslela jsem, že e jedná o nějakého nezkušeného lovce vampýrů - amatéra, který se na své oběti vrhá s kůlem, protože neví, jak se věci mají. Tenhle člověk ale o mně něco ví a na Hugha šel s nožem."

Carter potlačil zívnutí a začal hrát Jeromovu hru. "Možná se teprve učí. Chápeš, třeba rozlišuje svůj zbrojní arzenál. Koneckonců nikdo není amatérem napořád. I noví lovci vampýrů časem zmoudří."

Nadskočila jsem, protože v tu chvíli mi došlo něco, co si tu zatím nikdo neuvědomil. "I děti přece vědí, že vampýři nevycházejí ven za denního světla. V kolik hodin tě napadl, Hughu?"

Skřet se zatvářil podivně. "Pozdě odpoledne. Slunce svítilo."

Spokojeně jsem pohlédla na Jeroma. "Ten člověk věděl, že Hugh není vampýr."

Jerome se opíral o zeď a s nezúčastněným výrazem si obíral neexistují smítka z kalhot. Dneska se víc než kdy jindy podobal Johnu Cusackovi. "No a? Smrtelníci mají nejrůznější klamné představy. Zabije jednoho vampýra a pak se rozhodne, že zlikviduje všechny síly zla obývající toto město. Tím se nic nemění."

"Nemyslím, že to byl smrtelník."

Jerome i Carter se koukali jinam, ale po tomhle mém prohlášení oba otočili hlavy ke mně. "Co?"

Polkla jsme, protože mě to trochu znervóznilo. "Vy dva jste důkazem toho, že výše postavení nesmrtelní se můžou volně pohybovat, aniž by jejich přítomnost někdo vycítil. Toho chlapa taky nikdo nevycítil. Navíc podívejte na Hugha, jak dopadl. Erik řekl, že smrtelníci nemůžou způsobit žádnou podstatnou..." Okamžitě jsem zmlkla, protože jsem si uvědomila svoji chybu.

Carter se tiše zasmál.

"Kašli na to, Georgíe." Jerome se narovnal. "Už jsem ti řekl, abys to nechala na nás. My to vyřídíme. S kým dalším jsi o tom mluvila?"

Jerome přestal schovávat svou energii, takže jsem si ji náhle začala uvědomovat, a bylo to taková síla, že jsem měla dojem, že vzduch kolem něj jiskří. Připomnělo mi to sci-fi filmy, kde se ve vesmírné lodi otevřou dveře do vesmíru a všechno vycucne vakuum. Jako by všechno v pokoji bylo přitahováno k Jeromovi, k jeho vzrůstající síle a moci .jakožto nesmrtelné bytosti mi připadalo, že je jako hořící pochodeň výhřužnosti a energie.

Přikrčila jsem se k Hugově posteli a odolala nutkání zastínit si oči. skřet mi položil ruku na předloktí, ale nevěděla jsem, jestli proto, aby uklidnil mě, nebo sebe. "S nikým. Přísahám, že s nikým dalším jsem o tom nemluvila. Jen jsem se Erika zeptala na pár věcí..."

Carter udělal krok k rozzuřenému démonovi a tvářil se andělsky klidně. "Klídek. Takhle o sobě dáváš vědět všem nesmrtelným bytostem v okruhu patnácti kilometrů.

Jerome na mě dál upíral oči tak intenzivně, že jsem po mnoha staletích opět pocítila strach. pak to všechno zmizelo, jako by vypnul vypínač, jak jsem si z něj předtím dělala legraci. Jerome už se zase proměnil a zakryl všechny své záhadné záměry. Působil teď jako smrtelník. Těžce vydechl a promnul si místo mezi očima.

"Georgíno," řekl po chvíli. "I když si myslíš pravý opak, tady se nejedná o žádný propracovaný pokus, jak tě potrápit. Prosím tě, přestaň už odmlouvat. Pro to, co děláme, máme svoje důvody. Máme na srdci i tvoje zájmy."

Nejradši bych si do něj rýpla a zeptala se, jestli démoni mají srdce, ale v tom jsem si uvědomila něco podstatnějšího. "Co znamená to 'my'? Předpokládám, že tím míníš jeho." Kývla jsem hlavou směrem ke Carterovi. "Co vyžaduje společný zásah démona i anděla a co je nutí plížit se a tajit sovu přítomnost? Chlapi, vy se něčeho bojíte?"

"Plížit se?" rozhořčil se Carter.

"Prosím tě, Georgie," prohlásil Jerome, kterému už zjevně docházela trpělivost. "Nech už toho. Jestli chceš dělat něco opravdu užitečného, tak se vyhýbej nebezpečným situacím, jak už jsem ti radil. Nemůžu ti poskytnout někoho, kdo by tě ochraňoval, ale kdybys měla dojem, že ti hrozí nějaké nepříjemnosti, můžu ti najít příhodné místo, kde se schováš, dokud se to nepřežene. Tady nejde o to, být s někým nebo proti někomu, a ty riskuješ, když se pleteš do věcí, kterým nerozumíš."

Nevědomky jsem stiskla Hughovu ruku, jak jsem toužila po nějaké podpoře. Nechtěla jsem radši ani přemýšlet, jaké "příhodné místo" měl Jerome na mysli.

"Rozumíme si?" ujistil se démon tiše.

Přikývla jsem.

"Dobře. nejvíc mi pomůžeš tím, když se budeš držet v bezpečí. Teď mám plno jiných starostí, takže bych ocenil, kdybys mi nepřidělávala další."

Znovu jsem přikývla. Nevěřila jsem si natolik, abych promluvila. Tím, co předvedl, dosáhla na chvilku toho, že mě vyděsil. Přesto jsem věděla, že až odtud odejdu, stejně si nedám pokoj. To jsem si ale pochopitelně nechala pro sebe.

"To bude všechno, Georgie," dodal Jerome a naznačil, že můžu jít.

"Doprovodím tě ven," nabídl se Carter.

"Ne, díky." Anděl mě ale stejně následoval.

"Tak jak to jde se Sethem Mortensenem?"

"Dobře."

"Jenom dobře?"

"Jenom dobře."

"Slyšel jsem, že teď bydlí tady. A že tráví hodně času v Emerald City."

Tázavě jsem na něj pohlédla. "Kdes to slyšel?"

Jen se zazubil. "Takže? Pověz mi o tom."

"Není co povídat," vyjela jsem po něm, aniž bych věděla, proč se o tom vlastně bavíme. "Párkrát jsem se s ním bavila a ukázala jsem mu město. Moc si ale nerozumíme. Nějak nám vázne komunikace."

"Jak to?" podivil se Carter.

"Je hrozný introvert. Moc nemluví. Jenom pozoruje okolí. A navíc ho nechci moc povzbuzovat."

"Takže jen prohlubuješ mlčení."

Pokrčila jsem rameny a přivolala výtah.

"Myslím, že vím o knize, která by ti mohla pomoct. Pokusím se ji najít a půjčím ti ji."

"Ne, díky."

"Nezavrhuj to. zdokonalíte si se Sethem komunikační dovednosti. Viděl jsem to v jedné talk-show."

"Ty mě neposloucháš? Já nechci nic vylepšovat."

"Aha," poznamenal moudře Carter. "Nejsi na introverty."

"Já... Ne, o to nejde. Nemám s introverty problém."

"Tak proč nemáš ráda Setha?"

"Mám ho ráda! Sakra, nech už toho."

Ušklíbl se. "To je dobře, že to bereš takhle. Podle tvé minulosti soudím, že jsi stejně spíš na muže, kteří rádi flirtují a jsou středem pozornosti."

"Co to má znamenat?" Okamžitě jsem pomyslela na to, jak mě přitahuje Roman.

Carter rozpustile blýskl očima. Už jsme se blížili k východu z nemocnice. "Nevím. To mi pověz ty, Letho."

Už jsem chtěla vyjít dveřmi ven, ale tahle jeho poznámka mě zarazila. Otočila jsem se k němu tak rychle, až se mi rozlétly vlasy kolem hlavy. "Kde ses dozvěděl to jméno?"

"Mám svoje zdroje."

V hrudi jsem ucítila zvláštní, nejasný pocit, který jsem nedokázala tak docela identifikovat. Zařadila bych ho někam mezi nenávist a zoufalství, ale ani jedno z toho není dost výstižné. Dopalovalo mě to a nejradši bych na Cartera začala řvát. Nelíbil se mi jeho samolibý výraz ani vědoucí pohled. Chtěla jsem do něj bušit pěstmi nebo si změnit ruce v mnohem děsivější nástroje. Netušila jsem, kde k tomu jménu přišel, ale jeho vyslovení ve mně probudilo spící monstrum, které se ve mně choulilo.

Dál mě chladně pozoroval a bezpochyby mi četl myšlenky.

Pomalu jsem si zase začala uvědomovat svoje okolí. Studené chodby. Úzkostlivé návštěvníky. Výkonný personál. Zklidnila sem si dech a upřela na anděla hrozivý pohled.

"Takhle už mi nikdy neříkej. Nikdy."

Pokrčil rameny a nepřestával se usmívat. "Moje chyba."

Otočila jsem se na podpatku a nechala ho tam. Nasedla jsem do auta a ani jsem si neuvědomila, že řídím. To mi došlo až v půlce mostu, když se mi z očí začala kutálet slzy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anet Anet | 9. srpna 2013 v 17:11 | Reagovat

dííkk.....!!! :DDDDDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama