12. Kapitolka 1/2

9. srpna 2013 v 19:23 | Eliss |  Sukuba1- Trápení
Tak tady je další :D Eliss


"PÁNI, kdyby mi Jerome vyhrožoval, že mě někam odklidí, určitě bych už dál neslídil."

"Já neslídím. Jenom spekuluju."

Peter zavrtěl hlavou a já si vzala láhev piva. Seděla jsem s ním a s Codym u nich v kuchyni. Bylo to den poté, co byl Hugh napaden. Právě nám přinesli pizzu se šunkou a ananasem, na kterou jsme se s Codym okamžitě vrhli, zatímco druhý vampýr nás jen pozoroval.

"Proč se s tím prostě nesmíříš? Jerome nám říká pravdu. Je to lovec vampýrů."

"Ne. ani náhodou. Nic tomu nenasvědčuje. Ani potrhlé chování Jeroma a Cartera, ani Hughovo napadení. Ani ten podělaný vzkaz, co jsem dostala."

"Myslel jsem, že neustále dostáváš milostné dopisy. 'Georgíno, mé srdce pro tebe krvácí.' Napsáno skutečnou krví. Takové věci."

"Jasně, ženskou nic nerozpálí tolik jako sebepoškozování," zabrblala jsem, napila se limonády a znovu se pustila do pizzy. Mountain Dew mi chutnala skoro stejně jako moje oblíbené moka, i když to byl nápoj bez kofeinu a cukru. "Hele, proč nejíš?"

Peter na vysvětlenou pozvedl svou láhev piva. "Držím dietu."

Zadívala jsem se na etiketu na jeho láhvi. Golden Village, nízkokalorické pivo.

Zarazila jsem se uprostřed kousnutí. Nízkokalorické?

"Peter..., ty jsi vampýr. Neměl bys být na nízkokalorické stravě už z podstaty?"

"To k ničemu nevede," zasmál se Cody. Promluvil vůbec poprvé. "Už jsem se s ním o tom dohadoval. Stejně tě neposlechne."

"Ty bys to nepochopila." Peter zamyšleně sledoval naši pizzu. "Můžeš si změnit tělo a vypadat, jak chceš."

"Jo, ale..." Pohlédla jsem na Codyho. "Opravdu může měnit váhu? Nejsou těla nesmrtelných bytostí neměnná? Odolná proti času nebo tak něco?"

"Ty o tom víš víc než já," řekl.

"Jíme i jiné věci," poznamenal Peter a spokojeně si pohladil břicho. "Nepřijímáme jenom krev. A pak se přibírá."

To byla ta nejpodivnější věc, jakou jsem od Duaneovy smrti slyšela. "Nech toho, Petere. Začínáš být směšný. Příště se snad vydáš k Hughovi na liposukci."

Rozzářil se. "Myslíš, že by to pomohlo?"

"Ne! Vypadáš dobře. Vypadáš úplně stejně jako vždycky."

"Já nevím. Když vyrazíme ven, veškerou pozornost na sebe přitahuje Cody. Možná bych si měl víc odbarvit ty bodliny."

Nezmínila jsem se, že Peterovi bylo skoro čtyřicet, když se stal vampýrem. Vlasy mu tedy hodně ustupovaly z čela. Oproti tomu Cody byl velmi mladý - sotva dvacet - a vlasy měl světlé jako lví hřívu. Nesmrtelné bytosti, které dříve bývaly lidmi, si zachovaly svůj dřívější věk a vzhled. Když spolu tihle dva vampýři tak často obrážejí kluby a bary pro vysokoškoláky, nepochybuju, že se štěstí víc usmívá na Codyho.

"Tohle je ztráta času," vykřikla jsem. chtěla jsem Petera odvést od tématu jeho vizáře. "Chci přijít na to, kdo napadl Hugha."

"Kristepane, tebe zajímá jen jedna věc," vyjel po mně. "Proč prostě nemůžeš počkat, až to vyjde najevo?"

Dobrá otázka. Nevěděla jsem proč. Cosi v mém nitru chtělo odhalit pravdu. Chtěla jsem udělat všechno pro to, abych ochránila své přátelé i sebe. Nemohla jsem jen pasivně sedět a nic nedělat.

"Nemohl to být smrtelník. Ne podle toho, jak Hugh ten útok popsal."

"Jo, ale žádný nesmrtelný by nezabil Duanea. To už jsem ti říkal."

"Žádný níže postavený nesmrtelný," zdůraznila jsem. "Ale výše postavený nesmrtelný..."

Peter se rozesmál. "Ale ne, to už přeháníš. Myslíš, že se tu pohybuje nějaký pomstychtivý démon?"

"Ti by toho jistě schopni byli."

"Jo, ale nemají žádný motiv."

"To není nut..."

Náhle se mě zmocnil zvláštní svíjivý pocit. Bylo to jemné a takové stříbřité. Jako bych cítila vůni šeříků a slyšela cinkání malých zvonků. Ostře jsem pohlédla na své společníky.

"Co se...," vypravil ze sebe Cody, ale to už se Peter vydal ke dveřím. To, co jsme všichni pociťovali, se podobalo Carterově energii, ale tohle bylo lehčí a sladší. Ne tak silné.

Anděl strážný.

Peter otevřel dveře a za nimi stála Lucinda. V rukou křečovitě svírala knihu.

Málem mi zaskočilo. Řídila jsem se obecným pravidlem a nestýkala se s mnoha místními anděly. Carter byl výjimkou, protože má úzký vztah s Herojem. Přesto jsem ale věděla, kdo se tu v okolí vyskytuje, a Lucindu jsem znala. Nebyla opravdový anděl, jako je Carter. Strážci jsou jakýmsi nebeským ekvivalentem toho, co je Hugh - bývalí smrtelníci, kteří slouží a vyřizují věci pro celou věčnost.

Nepochybovala jsem, že Lucinda každodenně vykonává spoustu dobrých skutků. Ve volném čase pravděpodobně vaří polévku pro chudé a předčítá sirotkům. V naší společnosti se ale vždycky chová jako nafoukaná mrcha. Peter sdílel můj názor.

"Ano?" dotázal se chladně.

"Ahoj, Petere. Dneska má... zajímavý účes," poznamenala diplomaticky a dál stála mezi dveřmi. "Můžu dál?"

Peter se zamračil nad její poznámkou o účesu, nicméně jeho dobře vštípené hostitelské zásady mu nedovolily nepozvat ji dál. Sice si ze mě utahoval, že mám zájmy jako smrtelnice, ale sám měl úzkostlivý smysl pro vlastnictví a etiketu hraničící s obsesivní poruchou.

Vplula dovnitř a já si všimla, že je spořádaně oblečená v jednoduché sukni až ke kotníkům a svetru až ke krku. Na hlavě se jí kroutily blond vlasy uvolněné z drdolu.

To byl rozdíl mezi námi. V tričku s hlubokým výstřihem, obepnutých džínách a sexy botách na podpatku jsem si připadala, že bych si klidně mohla lehnout na zem a roztáhnout nohy. Lucinda mě obdařila rozpačitým pohledem, který jasně naznačoval, že si o mně myslí totéž.

"Je hezké vás všechny zase vidět." Mluvila škrobeným, formálním tónem. "Přinesla jsem ti něco od pana Cartera."

"Od pana Cartera?" podivil se Cody. "To je jeho příjmení? Vždycky jsme myslel, že se tak jmenuje křestním jménem."

"Myslím, že má jen jedno jméno," spekulovala jsem. "Jako Cer nebo Madonna."

Lucinda se k tomu nijak nevyjádřila, jenom mi podala knížku. Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše: klasický průvodce k pochopení opačného pohlaví.

"Co to sakra je?" vykřikl Peter. "Myslím, že jsem to viděl v nějaké talk-show."

Najedou jsem si vybavila, jak mě Carter vyprovázel z nemocnice a říkal mi, že má knihu, která mi může pomoct se Sethem. S nezájmem jsem ji odložila na poličku.

"Carterův pojebaný smysl pro humor v akci."

Lucinda celá zrudla. "Jak můžeš takhle mluvit. Zníš jako... jako ze školní šatny!"

Urovnala jsem si tílko. "To ani náhodou. Ve školní šatně bych se takhle neoblékala."

"Nemáš na sobě školní barvy," přitakal Peter.

Neodolala jsem touze si se strážkyní trochu pohrát. "Kdybych byla ve školní šatně, nejspíš bych na sobě měla minisukni, jakou nosí povzbuzovačky. A žádné spodní prádlo."

Peter hrál tu hru se mnou. "A zaujala bys ten povzbudivý postoj, že jo? s rukama zapřenýma o zeď ve sprše a vyšpuleným zadkem?"

"Přesně to bych udělala," souhlasila jsem. "Vždy připravená bojovat za tým."

Teď už zčervenal dokonce i Cody. Lucinda už měla odstín pleti spíš purpurový.

"Vy - vy dva nemáte zbla slušného chování. Ani trochu."

"To je jedno," oznámila jsme jí. "V country klubu, nebo kam to s tím vaším nebeským chórem chodíte, určitě nosíte i kratší sukně, než máš teď. A k tomu podkolenky. Vsadím se, že andělé jsou vysazení na styl 'malá školačka'."

Kdyby Lucinda patřila mezi moje kamarádky, taková poznámka by vyvolala vlnu sarkasmu a kousavých komentářů. Strážkyně ovšem strnula a pustila se do sebeobhajoby.

"My," prohlásila, "se nechováme nevhodně. My se chováme slušně. jednáme spolu navzájem s úctou. My se neobracíme jeden proti druhému."

Při vyřčení toho poslední krátce střelila pohledem po mně.

"Na co narážíš?"

pohodila vlasy. "Aha, myslela jsem, že víš. všichni už jsme slyšeli o tvém násilnickém chování. Nejdřív vampýr a teď skřet. U vás už mě nic nepřekvapí."

Tentokrát jsem zrudla já. "To jsou kecy! Z toho, že jsem zabila Duane, už mě dávno nikdo nepodezřívá. A Hugh... to je hloupost. Je to můj kamarád."

"A co pro váš druh znamená přátelství? On je stejně špatný jako ty. Slyšela jsem, že všem vypráví, jak jsi měla bič a křídla. Je to moc zábavná historka. A mimochodem, pokud ti nevadí, že ti řeknu svůj názor, tohle mi připadá jako to největší ubohost, jakou jsem kdy slyšela. to je moc dokonce i na sukubu." Stočila zrak směrem ke knize, kterou jsem odložila na poličku. "Vyřídím panu Carterovi, že jsem ti knihu doručila."

S tím se otočila, odešla a zavřela za sebou dveře.

"Svatouškovská mrcha," zamumlala jsem. "Kolik lidí vlastně ví o tom, že jsem se přestrojila za démonku?"

"Zapomeň na to," prohlásil Peter. "Je to nicka. A navíc anděl. U těch člověk nikdy neví, co provedou."

Zamračila jsem se. a pak mi to došlo. Nemohla jsem uvěřit, že mě to nenapadlo už dřív. Možná bychom Lucindu neměli brát na lehkou váhu.

"To je ono!"

"Co?" podivil se Cody s plnou pusou chladnoucí pizzy.

"To naděl zabil Duanea a napadl Hugha! To je dokonalá teorie. Měls pravdu, když jsi říkal, že démon by neměl důvod likvidovat naše lidi. Ale anděl? Proč ne? Teda myslím opravdického naděla, ne anděla strážného, jako je Lucinda."

Peter zavrtěl hlavou. "Andělé by něco takového dokázali, ale takovou maličkostí by se neobtěžovali. Pro ně je důležitější velká kosmická bitva mezi silami dobra a zla než souboj jeden na jednoho. To dobře víš. jednou za čas sejmout některého zástupce zla by považovali za plýtvání silami."

Cody se nad tím zamyslel. "Co když to byl anděl renegát? Někdo, kdo se neřídí jejich pravidly hry."

Peter i já jsme na mladého vampýra překvapeně pohlédli. Celý večer se do našich spekulací víceméně nemíchal.

"Nic takového neexistuje," prohlásil jako mentor. "Je to tak, Georgíno?"

cítila jsem, jak na mě oba vampýři upřeli zraky a čekají na můj názor. "Jerome tvrdí, že neexistují zlí andělé. Když začnou být zlí, stanou se z nich démoni a přestanou být anděly."

"V tom případě to popírá tvou teorii. Kdyby naděl dělal něco špatného, padl by a už by nebyl andělem. A v tom případě by o něm Jerome věděl."

Zamračila jsem se, protože jsem nechápala, proč Cody použil termín "renegát", a ne "padlý anděl". "Možná se hříchy andělům posuzují stejně jako hříchy lidí... Jednání nemusí být vždycky 'zlé', pokud je dotyčný přesvědčen, že si počíná správně. A tohle může být ten případ."

Všichni jsme o tom chvíli přemýšleli. Lidé neustále podléhají iluzi, že existují přesně stanovená pravidla, co je hřích a co ne, a že ta pravidla můžou porušit, aniž by si toho byli vědomi. Ve skutečnosti si ale většina lidí uvědomuje, když provedou něco špatného. Cítí to. hřích je spíš subjektivní záležitost než objektivní. Za dob puritánů nebyl pro sukubu žádný problém získávat duše, jelikož tehdy mužům připadalo špatné skoro všechno, co se týkalo sexu a rozkoše. V dnešní době ale většina lidí nepohlíží na předmanželský sex jako na něco špatného, tudíž tím není spáchán žádný hřích. Sukuby to donutilo během let vymýšlet kreativnější způsoby, jak získávat energii a zkažené duše.

Podle téhle logiky by bylo možné, že padlý anděl věří, že dělá správnou věc, takže nepřekročí hranici hříchu. Kde není hříchu, nenásleduje pád. Nebo snad ano? Celé tohle pojetí mi zaměstnávalo mysl a Peterovi evidentně taky.

"Tak jaký je v tom rozdíl? Co zaviní andělův pád? Zadrháváme se tu na pojmech."

Už jsem s ním chtěla souhlasit, ale vtom mě něco napadlo. "Ten vzkaz."

"Vzkaz?" zeptal se Cody.

"Ten vzkaz, co jsem měla na dveřích. Psalo se tam, že jsem dost krásná na to, abych přiměla anděla k pádu."

"No jo, vypadáš fakt skvěle." Zvedla jsem obočí a Peter honem dodal: "Dobře, je to podezřelé..., ale skoro až moc podezřelé. Proč by na sebe takhle upozorňoval?"

Cody málem vyskočil ze židle. "Je to nějaký duševně narušený anděl, který si rád hraje s myslí ostatních. Jako v těch filmech, kdy vrah nechá u své oběti schválně nějakou stopu a potom sleduje policii při vyšetřování."

Při té představě jsem se otřásla. Dál jsem ale dolovala z paměti, co všechno vím o andělech, čehož bylo pramálo. Na rozdíl od naší strany nemají síly dobra utajovanou hierarchii nadřízených ani rozvinuté sítě po celém světě, ať už se povídá cokoli o cherubínech a serafech. Koneckonců to my jsme vynalezli střední management, ne oni. Vždycky jsem měla dojem, že většina andělů a vyslanců dobra operuje na vlastní pěst a jejich andělské mise jsou organizovány jen velice volně. Takový otevřený přístup by skýtal šanci někomu, kdo sleduje svou vlastní agendu.

Zapojení andělů by taky vysvětlovalo ty jejich vytáčky. Jejich strana by se za ně styděla. Opravdu typické. Na naší straně se stud nenosí. Oni by se ale styděli přiznat, že jeden z jejich lidí se začal chovat brutálně. A Carter by Jeroma přesvědčil, aby o celé záležitosti mlčel, protože se spolu kamarádí. Veškerý jeho sarkasmu a pokusy utahovat si ze mě byly jen chabou snahou o to, aby si zachoval tvář.

Čím víc jsem uvažovala o téhle komplikované teorii, tím víc se mi zamlouvala. Nějaký nespokojený anděl se chce stát hrdinou a rozhodl se vrhnout na síly zla. Teorie anděla odpadlíka by vysvětlovala, proč se jeho cílem může stát kdokoli z nás. A taky by to vysvětlovalo, proč ho nikdo nevycítil, když teď víme, že výše postavení nesmrtelní dokážou svou přítomnost zamaskovat.

To mě přimělo k úvahám, proč vlastně Jerome s Carterem svou přítomnost maskují. Doufají snad, že přistihnou toho anděla nepřipraveného? Tohle a...

"Proč pak ale nechal Hugha naživu?" Dívala jsme se z jednoho vampýra na druhého. "Anděl by dokázal sejmout kohokoliv z nás. Hugh říkal, že nevyhrával, a nikdo je od sebe neroztrhl. Útočníka to prý asi začalo nudit a odešel. Proč? Proč zabil Duanea, a Hugha ne? nebo mě, když ta osoba ví, kdo jsem?"

"Protože Duane byl kretén?" navrhl Peter.

"Charakter nechme stranou, my máme na straně zla taky sovu váhu. Hugh možná dokonce větší než Duane."

Z hlediska nesmrtelných byl Hugh vskutku na vrcholu svých sil. Nebyl žádný nezkušený nováček jako Cody ani unavený a znuděný životem jako Peter. Věděl, jak dobře vykonávat sovu práci, a měl ji rád. Ten by měl být první na řadě, pokud se nějaký násilnický naděl rozhodl udělat ze světa lepší místo.

Cody souhlasil s Peterem. "Jo. Jenže zlí nebo ne, někteří z nás jsou zkrátka sympatičtější než jiní. Možná se tím ten anděl řídil."

"Pochybuju, že by kdokoli z nás připadal andělovi sympatický."

Zmlkla jsem. jednomu andělovi sympatičtí jsme. Jeden anděl se s námi často schází. Jeden anděl by během těch útoků ustavičně pohromadě s Herojem. Jeden anděl nás zná osobně a ví o našich zvyklostech i slabinách. Jakým lepším způsobem by nás mohl stopovat a studovat, než kdyby se infiltroval do naší pijácké party a tvářil se jako přítel?

Ta myšlenka byla tak šílená a nebezpečná, že mi bylo zle už jen z ní. nic z toho jsem rozhodně nemohla říct nahlas. Zatím ještě ne. Cody s Peterem beztak mojí andělské teorii moc nevěřili. Kdybych začala obviňovat Cartera, sotva by je to přesvědčilo.

"Jsi v pohodě, Georgíno?" dotázal se Cody, když už jsem mlčela nezvykle dlouho.

"Jo... Jo... Je mi fajn." Všimla jsem si na mikrovlnce, kolik je hodin, a vyskočila jsem ze židle. V hlavě mi to pořád šrotovalo. "Sakra. Musím se vrátit do Queen Anne."

"Proč?" zeptal se Peter.

"Mám rande."

"S kým?" Cody se na mě lstivě usmál a já jsem zčervenala.

"S Romanem."

"To je který?" dotázal se Peter.

"Ten sexy tanečník. Georgina je do něj blázen."

"To teda nejsem. Na to ho mám moc ráda."

Rozesmáli se. vzala jsem si kabát a Peter se mě zeptal: "Hele, ty bys pro mě někdy neudělala laskavost, co?"

"Jakou?" Pořád jsem uvažovala o záhadě, která nás obestírala. O tomhle a o Romanovi. Od naší poslední schůzky jsme si spolu párkrát povídali po telefonu a mě čím dál víc udivovalo, jak moc si rozumíme.

"No, víš, jak mají v salónech ty počítačové programy, co ti ukážou, jak bys vypadala s různým účesem a barvou vlasů? Napadlo mě, že bys mohla zafungovat jako takový živý program. Mohla bys změnit podobu a vypadat jako já a ukázat mi, jak bych vypadal s různými účesy."

V místnosti zavládlo asi na minutu ticho. Cody i já jsme na něj jen nevěřícně zírali.

"Petere," řekla jsem mu nakonec. "To je ten nejhloupější nápad, o jaké jsem kdy slyšela."

"Já nevím." Cody se poškrábal na bradě. "Z jeho hlediska asi není tak špatný."

"Teď máme spoustu důležitějších věcí na práci," zavrčela jsem. Na Peterovy hrátky jsem neměla náladu. "Nebudu mrhat energií na tvoji marnivost."

"No tak," naléhal Peter. "Pořád ještě máš plno energie od toho panice. Můžeš mi trochu obětovat."

Zavrtěla jsem hlavou a přehodila si kabelku přes rameno. "Sto jedna informací o sukubách. Čím víc se transformace liší od mojí přirozené podoby, tím víc energie je třeba vynaložit. Proměna, kdy se mění pohlaví, je šílená a proměna na jiný druh je ještě horší. Kdybych si s tebou hrála na kadeřnický salón, přišla bych o všechnu energii a věř mi, že ji můžu využít mnohem lepším způsobem." Nebezpečně jsem na něj pohlédla. "Příteli, ty bys potřeboval odbornou pomoc."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anet Anet | 9. srpna 2013 v 19:37 | Reagovat

Fakt moc dik si fakt strasne hodna.........:DDDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama