17. Kapitolka

12. srpna 2013 v 18:16 | Eliss |  Sukuba1- Trápení

PROBUDILO MĚ hlasité kočičí předení u ucha. Aubrey vycítila, že jsem vzhůru, a olízla mi tvář. Její vousky mě lechtaly na kůži. Otevřela jsem oči a zamžourala. Kupodivu jsem rozeznávala světlo, barvy a tvary, i když vše bylo trochu rozmazané a pokřivené.

"Já vidím," zašeptala jsem k Aubrey a pokusila se posadit. Okamžitě se ozvaly bolesti po celém těle, takže i takový pohyb byl pro mě dost obtížný. Ležela jsem na pohovce přikrytá starou dekou.

"Samozřejmě, že vidíš," oznámil mi Jerome chladným tónem. Aubrey utekla. "I když by ti patřilo, abys neviděla. Co sis myslela? Dívat se na anděla v plné podobě?"

"Nemyslela jsem," ujistila jsem ho a snažila se zaostřit na jeho tmavou postavu přecházející přede mnou. "Vůbec jsem nemyslela."

"Zjevně."

"Dej si pohov," ozval se lakonicky Carter, který se nacházel kdesi za mnou.

Narovnala jsem se a rozhlédla. Uviděla jsem ho, jak se opírá o zeď. V pokoji byl i Peter, Cody a Hugh. Bylo to obvyklé shledání naší nefunkční rodiny. Neubránila jsem se smíchu.

"A ty jsi tam byl…"

Cody si sedl vedle mě naklonil se ke mně blíž, aby si mě pořádně prohlédl. Zblízka jsem jeho rysy viděla ostře. Lehce mi přejel prstem po lícní kosti a zamračil se. "Co se stalo?"

Vzpamatovala jsem se. "Je to tak zlé?"

"Ne," zalhal. "Hugh dopadl hůř." Skřet na druhé straně místnosti vydal neurčitý zvuk.

"Já už vím, co se stalo," vyštěkl Jerome. Nemusela jsem ani vidět démonův obličej, aby mi bylo jasné, že na mě zuří. "Ale nechápu, proč se to stalo. Snažila ses dostat do té nejnebezpečnější možné situace? Temná ulička, nikde nikdo… Tos udělala schválně?"

"Ne," opáčila jsem. "Vůbec jsem na to nepomyslela. Nemyslela jsem na nic než na to, abych se dostala domů." Vylíčila jsem jim všechny ty události, počínaje kroky v uličce a konče Carterem.

Když jsem skončila, Hugh usedl do křesla naproti mně a zatvářil se zadumaně. "Pauzy, jo?"

"Co?"

"Podle toho, jak jsi to vyprávěla…, schytalas ránu, pauza, další ránu, pauza, další. Je to tak?"

"Jo. No ale nevím, nevypadá takhle každá rvačka? Rána, odstup a příprava na další ránu? Navíc tady se jednalo o vteřiny, ne že by si dal čas na oddech."

"To já zažil něco úplně jiného. Taky jsem dostal nakládačku. A byl to nápor. Jedna rána za druhou, bez přestání. Odporovalo to chápání i možnostem. Rozhodně to bylo něco nadpřirozeného."

"Tohle taky," namítla jsem. "Věř mi, že jsem s tím nemohla bojovat. To nebylo žádné přepadení od smrtelníka, jestli naznačuješ tohle." Hugh jen pokrčil rameny.

Nastalo ticho a já na skřeta pohlédla tak dlouze, jak mi to jen moje omezené zrakové schopnosti dovolily. "Zase na sebe významně koukají, že jo?"

"Kdo?"

"Carter s Jerome. Cítím to." Obrátila jsem se ke Carterovi a najednou mě napadlo, jestli jsem včera večer ten výlet nepodnikla zbytečně. "Předpokládám, že tu nákupní tašku, kterou jsem měla u sebe, jsi nezachránil."

Anděl došel do kuchyně, vrátil se s taškou a hodil mi ji. Smysly jsem měla pořád otupěné takže jsem ji nechytla. Odrazila se od pohovky a spadla na zem. Kniha z ní vypadla. Jerome se pro ni sehnul a samozřejmě si přečetl název.

"Sakra, Georgie. Proto se plížíš temnými zákoutími? Kvůli tomuhle ses málem nechala zabít? Říkal jsem ti, ať toho pátrání po lovci vampýrů necháš."

"Ale no tak," vykřikl Cody na mou obranu. "Tomu už nikdo z nás nevěří. Víme, že to dělá anděl…"

"Anděl?" Z démonova hlasu zaznívalo pobavení a dokonce i posměšný tón.

"Tohle mi neudělal žádný smrtelník," hádala jsem se plamenně. "Ani Hughovi. Ani Lucindě. Ani Dueneovi. Tohle byl nefill."

"Nefi… co?" dotázal se Hugh překvapeně.

"Není to postava ze seriálu Sezamová ulice?" ozval se vůbec poprvé Peter.

Jerome na mě chvíli tiše zíral a nakonec se zeptal: "Kdo ti o tom řekl?" Nečekal na odpověď a obrátil se na anděla. "Víš, že bys neměl…"

"Já to nebyl," přerušil ho Carter mírně. "Myslím, že na to přišla sama. Ty nemáš moc důvěry ve vlastní lidi."

"Opravdu jsem na to přišla, i když s menší pomocí."

Stručně jsem jim pověděla, co mě k tomu závěru přivedlo, jak jedno vedlo ke druhému, od Erika ke Krystal Starz.

"Sakra," ulevil si Jerome, když si vyslechl moje vyprávění. "Zatracená Nancy Drewová."

"Dobře," řekl Peter. "Hezké vyprávění, ale ještě jsi nám nepověděla, co je ten nefillopogus."

"Nefil," opravila jsem ho. Váhavě jsem pohlédla na Jeroma. "Můžu?"

"Žádáš o mé svolení? Jak zvláštní."

Rozhodla jsem se to považovat za souhlas, a tak jsem nejistě spustila. "Nefilové jsou potomci andělů a lidí. Podle té pasáže v Genesis andělé padli a vzali si lidské ženy. Výsledkem jsou nefilové. Mají určité schopnosti… Všechny je neznám… Sílu a moc… Jsou něco jako řečtí hrdinové…"

"Nebo otravní potížisti," dodal Jerome hořce. "Na to nezapomínej."

"Jak to?" zeptal se Hugh.

Když se Jerome neměl k vysvětlení, ujala jsem se toho já. "No… četla jsem, že mezi lidmi vyvolávali nesváry a vraždili."

"Jo, jenže tenhle nejde po lidech," upozornil Peter.

Carter pokrčil rameny. "Jsou nepředvídatelná. Nehrají podle žádných pravidel a vlastně si ani nejsme jistí, co má tenhle útočník v úmyslu. Hraje s námi nějakou hru, to je jisté ze všech těch útoků na náhodně zvolené nesmrtelné a toho vzkazu, co poslal Georgině."

"Dvou vzkazů," opravila jsem ho. "Další jsem dostala těsně předtím, než umřela Lucinda, jenže jsem byla celou noc se Sethem a přečetla jsem si ho až druhý den."

Hugh i vampýři na mě vykulili oči.

"Tys byla celou noc se Sethem?" dotázal se udiveně Cody.

"Kterýže to je?" zeptal se Hugh.

"Ten spisovatel," objasnil Peter.

Skřet na mě pohlédl se zájmem. "A co jste celou noc dělali?"

"Nemůžeme se bavit o něčem jiném než o Georginině milostném životě, ačkoli může být fascinující?" navrhl Jerome a hloubavě se na mě zahleděl. "Tedy pokud ten Seth není obdařen silným morálním charakterem a ty mu neplánuješ brzy ukrást jeho energii, abys tak podpořila vyšší záležitosti zla."

"Jen to první, ten zbytek ne."

"Sakra. Potřebuju se napít."

"Posluž si."

Jerome došel k mé skříňce s likéry a začal probírat její obsah.

"Tak jak můžeme toho nefila vystopovat?" dotázal se Cody, který se vrátil zpět k původnímu tématu.

Nejistě jsem pohlédla na Cartera a Jeroma. Žádné podrobnosti jsem nevěděla.

"Nemůžete," prohlásil anděl škodolibě.

"Takže taky dokážou skrýt svou energii. Jako výše postavení nesmrtelní."

Přikývl. "Ano. Po každém ze svých rodičů zdědili to nejhorší. Ohromnou sílu a pseudoandělské schopnosti smíšené s rebelstvím, láskou k fyzickému světu a nedostatečným sebeovládáním."

"Jak jsou silní?" chtěla jsem vědět. "Jsou napůl lidé, ne? Takže mají polovinu nadpřirozené síly?"

"Přijde na to." Jerome působil mnohem přívětivěji, když měl v ruce sklenicu ginu. "U každého je to jiné, stejně jako u andělů. Jedna věc je ovšem jasná: Nefilové zdědili mnohem víc než polovinu schopností svých rodičů, ale nikdy je nepředčí. I tak toho mají hodně - a proto jsem se vám snažil vtlouct do hlavy, abyste se od celé téhle záležitosti drželi dál. Nefil by dokázal snadno smést kohooli z vás z povrchu zemského."

"Ale ani jednoho z vás ne." Peter to pronesl jako konstatování, přestože z jeho hlasu zaznívala nejistota.

Ani anděl ani démon neodpověděli. Vtom mi došlo ještě něco.

"Proto tu vy dva chodíte v utajení. Taky se před ním schováváte."

"Přijali jsme jen vhodná předběžná opatření," ohradil se Jerome.

"Utekl před tebou," připomněla jsem Carterovi. "Musíš být silnější než on."

"Pravděpodobně," připustil. "V tu chvíli jsem si dělal starosti o tebe a o něm jsem moc neuvažoval. Anděl ve své plné podobě vyděsí většinu tvorů - a smrtelníky zabije -, takže jsem mohl být silnější než on, nebo taky ne. Těžko říct."

"Ta odpověď se mi ani v nejmenším nelíbila. "Cos tam vůbec dělal?"

Andělovi se objevil ve tváři jeho charakteristický sarkastický úsměv. "Co myslíš? Sledoval jsem tě."

Vytřeštila jsem oči. "Co? Takže jsem měla pravdu…, tam u Erika…"

"Obávám se, že ano."

"Můj bože," prohlásil udiveně Peter. "Opravdu ses v něčem trefila, Georgino. Přinejmenším v tom, že tě opravdu sleduje."

Bylo mi z toho všelijak, i když už bylo jasné, že Carter není pachatel. Hugh měl pravdu, když mi řekl, že jsme předpojatá. Vážně jsem chtěla, aby měl ty útoky na svědomí Carter, protože by to byla jakási odplata za ta léta vysmívání. Jeho včasný zásah v té uličce otřásl vším, co jsem si o něm myslela.

Carter vysvětloval: "Poté, co jsem si uvědomil, že ten první vzkaz byl pravděpodobně od tohohle nefila, napadlo mě, že bych se mu měl ukázat, protože to vypadá, že ten náš přítel se o tebe nějak moc zajímá. Měl jsem v úmyslu ho nebo ji chytit, a ne ti pomoct, ačkoli jsem rád, že jsem to zvládl. Navíc ten den u Erika…"

Pohlédl na Jeroma. Démon rozhodil rukama. "Proč ne? Pověz jim to. Řekni jim všechno. Beztak toho vědí už příliš."

"Erik?" naléhala jsem.

"Tenhle tvor, tenhle nefil…" Carter se zamyšleně odmlčel, "toho ví překvapivě mnoho o nás i o celé komunitě nesmrtelných."

"Takže… je to tak, jak jsi říkal, ano?" zeptal se Peter. "Vždycky najde jednoho z nás a pak ho sleduje."

"Ne. Tedy možné to je, ale důkazy naznačují, že toho ví mnohem víc, než by mohl zjistit z obyčejného sledování…"

"Prokristapána," vyštěkl Jerome. "Jestli jim to chceš říct, tak jim to řekni. A přestaň mluvit v hádankách." Otočil se k nám. "Má na mysli, že ten nefil spolupracuje s někým z nás. Někdo mu donáší informace o zdejší komunitě nesmrtelných."

Cody se toho náznaku chytil, stejně jako já. "Myslíš, že to dělá Erik?"

"Je nejpodezřelejší," připustil Carter. "Pohybuje se tady po desetiletí a má talent vycítit nesmrtelné."

"Ale mluvil o tobě tak hezky," zamumlala jsem zděšeně. "Pleteš se. Erik to není."

"Tak se hned nečerti, Georgie. Není naším jediným podezřelým, jen tím nejpravděpodobnějším. A nelíbí se mi to o nic víc než tobě," poznamenal. "Ale žádnou možnost nemůžeme jen tak zavrhnout. Musíme tuhle hrozbu, toho nefila, co nejdřív zneškodnit. Vymyká se nám to z rukou. Brzo by to mohlo přesáhnout všechny meze."

"Tak proč nám nedovolíš pomoct vám?" vykřikla jsem. "Proč všechny ty tajnosti?"

"Jsi hluchá? Kvůli vašemu bezpečí. Takhle záležitost by se mohla zvrhnout v Armageddon!" Jerome do sebe hodil zbytek ginu.

Nevěřila jsem tomu. Tady jde o víc než o bezpečnost. Jerome se pořád nevyjádřil dostatečně jasně. "Ano, ale…"

"Schůze výboru skončila," přerušil mě ledovým hlasem. "Omluvíte teď Georginu a mě?"

No sakra. Zoufale jsem pohlédla na svoje kamarády a doufala, že třeba zůstanou a budou mě bránit, ale všichni odešli. Zbabělci, pomyslela jsem si. Nikdo Jeromovi nic neřekl. Dobře, na jejich místě bych se nejspíš zachovala stejně.

Všimla jsem si ale, že Carter zůstal. Jeho se ten rozkaz nejspíš netýkal.

"Georgie," začal opatrně Jerome, jakmile byli ostatní pryč. "Zdá se, že poslední dobou se spolu často hádáme. Nelíbí se mi to."

"To není tak docela hádání," poznamenal jsem a nervózně se zavrtěla. Vzpomněla jsem si, jak v nemocnic předvedl svou sílu a jak mi vyhrožoval, že mě někam zašije. "Jen máme poslední dobou rozdílné názory."

"Ty rozdílné názory tě můžou zabít."

"Jerome, tohle nemůže být jenom o…"

"To už stačí."

Narazila do mě stěna síly a zatlačila mě zpátky na pohovku. Bylo to jako na jaké pouťové atrakci, která víří stále rychleji a rychleji, dokud setrvačnost nepřiplácne lidi na stěny. Pohyb se stává utrpením. Dokonce i dýchání je těžké. Připadala jsem si jako Atlas, který na sobě nese tíhu celého světa.

V hlavě se mi rozléhal Jeromův hlas. Na jednu stranu jsem ho proklínala za tyhle jeho salónní triky, ale na druhou stranu mě zaháněly na ústup.

Potřebuju, abys mě projednou poslouchala, aniž bys mě neustále přerušovala. Nemůžeš do toho takhle šťourat. Tím na sebe přitahuješ pozornost, a té už jsi na sebe i tak přitáhla víc, než se mi líbí. Nepotřebuju a ani nechci novou sukubu. Už jsem si na tebe zvykl, Georgino. Nechci tě ztratit. Jsem k tobě mnohem shovívavější, než bych měl. Procházejí ti věci, které by ti u jiného arcidémona neprošly. Nevadilo mi, že zacházíš takhle daleko, ale věci se můžou změnit - hlavně když budeš dál takhle neposlušná. Můžu tě přeložit někam jinam, proč od téhle příjemné iluze lidského života, kterou sis tu vybudovala. Nebo můžu zavolat Lilith a nahlásit jí, jak se chováš. Jsem si jistý, že by ti moc ráda dala za vyučenou.

Při zmínce o královně sukub se mi zastavilo srdce. Setkala jsem se s ní pouze jednou, když jsem se stala sukubou. To setkání bylo podobné, jako když jsem viděla Cartera v celé jeho andělské slávě. Ten zážitek bych si rozhodně v dohledné době zopakovat nechtěla.

Rozumíš?

"A-ano."

Určitě?

Tlak ještě vzrostl a já se nezmohla na víc než na chabé přikývnutí. Psychická klec v tu chvíli povolila a já málem přepadla dopředu. Zhluboka jsem dýchala. Pořád jsem cítila, kde se mě dotkla jeho síla. Bylo to jako doteková verze toho, co vám zůstane před očima, když na vás blýskne blesk fotoaparátu.

"Jsem rád, že to chápeš. A jistě taky pochopíš, že ti tak docela nevěřím. Na naší straně to patří k přirozenosti."

"Teď… teď mě teda někam odklidíš?"

Tiše se zachechtal. Hrozivě. "Ne. Aspoň ne hned. Upřímně si myslím, že potřebuješ jen menší dohled, aby ses nezapletla do problémů. Taky nejsem tak docela přesvědčen, že jste se s tím nefilem potkali pouze jednou."

Na rty se mi drala poznámka, ale spolkla jsem ji. Kůže mě pořád ještě pálila.

"Mohl bych pověřit některého z tvých kamarádů, aby na tebe dohlížel, ale nepochybuju, že by sis kohokoli z nich snadno dokázala omotat kolem prstu. Ne, ty potřebuješ, aby tě hlídal někdo, kdo neustoupí a nenaletí na tvoje triky."

"Triky? Kdo teda?" Asi minutu jsem myslela, že míní sám sebe, ale pak jsem si všimla Carterova samolibého úsměvu. No nazdar. "To nemůže myslet vážně."

"Takhle budeš hezky srovnaná, Georgie. A co víc - zůstaneš naživu."

"V tuto chvíli jsi naším nejlepším vodítkem," objasnil Carter. "Ten nefil se o tebe dost zajímá, i když se jeho zájem trochu změnil. Už ti nepíše jen dopisy, ale rovnou na tebe zaútočil."

"Kdyby se pokusil dokončit, co začal, Carter bude připraven. Taky může zastínit tvůj byt před zvědavýma očima."

"Ale když půjdeme ven, nefil ho může vycítit," pokusila jsem se namítnout.

"O nic víc, než dokážeš ty teď," připomněl mi Carter. "A já budu neviditelný. Jako duch po tvém boku. Nebo anděl na tvém rameni, jestli chceš. Ani nebudeš vědět, že jsem poblíž."

"Jerome, prosím, tohle nemůžeš udělat."

"Můžu a udělám. Nebo bys radši chtěla, abych si popovídal s Lilith?"

K čertu s ním. Lilith jsem se bála mnohem víc než toho, že by mě někam odklidil, a on to dobře věděl.

"Fajn. Pokud je tedy debata u konce, odejdu a nechám vás dva, abyste se domluvili, jak to bude probíhat." Jerome se díval z jednoho na druhého a nakonec se pohledem svých tmavých očí zastavil na mně. "Mimochodem, měla by ses na sebe podívat do zrcadla."

Zamračila jsem se a pomyslela na to, že mi Cody prohlédl moje zranění. "Díky, žes mi to připomněl."

"připomínám ti jen to, že jsi sukuba. Tyhle šrámy ukazují, že věříš tomu, že jsi člověk. Nejsi. Musíš ta zranění cítit, ale nemusíš si je na sobě nechat."

S tím démon zmizel jako mrknutím oka a zůstal po něm jen slabý pach síry. Předpokládala jsem, že to udělal jen proto, aby se předvedl.

"Takže budu spát na pohovce?" zeptal se mě Carter zvesela.

"Táhni do pekla." Odešla jsem z pokoje, abych si šla zkontrolovat svá zranění.

"Takhle se chováš ke svým spolubydlícím?"

"Nežádala jsem tě, abys…"

Zastavila jsem se v půli cesty chodbou. Posledních pár týdnů jsem Cartera podezírala z vraždy a dalších věcí. Polovinu posledního století jsem ho nenáviděla. Teď mi ale zachránil život, a já jsem mu ani nepoděkovala.

Otočila jsem se k němu a hrozila se toho, co mu chci říct.

"Omlouvám se."

Zatvářil se podobně jako Jerome, když jsem ho před chvílí žádala o svolení. "Vážně? Za tohle?"

"Za to, že jsem ti nepoděkovala dřív. Žes mě tam zachránil. Nejsem nadšená z toho, že tady se mnou budeš bydlet, ale jsem ti vděčná za to, cos tam udělal. A taky se omlouvám, že jsem se k tobě nechovala… zrovna hezky."

Anděl se zatvářil nečitelně. "Jsem rád, že jsem mohl pomoct."

Nevěděla jsem, co dalšího říct, a tak jsem se otočila a pokračovala v chůzi.

"Co budeš teď dělat?" zeptal se.

Znovu jsem se zastavila. "Podívám se, jaké jsem utrpěla škody, a pak si půjdu lehnout. Jsem unavená. A zraněná."

"Takže žádné společenské hry a popcorn? Žádné jednohubky?"

"Neber si to osobně, ale pár jednohubek bys potřeboval ty. Vypadáš jako bezdomovec. Proč…" Polkla jsem a radši to dořekla jinak. "Když jsem tě tam viděla, na té ulici, byl jsi… byl jsi tak krásný. Byl jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděla." Hlas mi přešel do šepotu.

Carter se zatvářil vážně. "Jerome vypadá stejně. Ve své pravé podobně. Je stejně krásný. Andělé i démoni jsou ve své podstatě stejní. Podobu Johna Cusacka si zvolil záměrně."

"Proč? Proč to dělá? A proč ty ses rozhodl vypadat jako feťák nebo pobuda?"

Anděl ohrnul rty. "Proč ty vypadáš tak, že na tebe každý zírá, když prohlašuješ, že se chceš vyhýbat pozornosti mužů?"

Znovu jsem polkla a začala se ztrácet v hlubinách jeho očí. Ale bylo to jiné než u Romana nebo Setha. Bylo to spíš, jako by viděl až do mě, jako by prohlédl můj povrch a díval se mi až do duše, nebo spíš do toho, co z ní zbylo.

S velikým úsilím jsem od něj odtrhla zrak, otočila se a zamířila do ložnice.

"Ničí trest netrvá věčně," pověděl mi něžně.

"Jo? Já jsem slyšela něco jiného. Dobrou noc."

Vešla jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře. Ještě než cvakly, uslyšela jsem, jak na mě Carter křičí: "Tak kdo ráno udělá snídani?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama