7. Kaapitolka

5. srpna 2013 v 16:55 | Eliss |  Sukuba1- Trápení
Tak tady po nějaké době dávám další kapču...jinak se moc omlouvám ale vůbec nestíhám...pokusim se denska sem dát ješeě kapitolku DP...upřímě nemám nic napsané napřed takže nevim kdy bude další kapitolka u ostatních kapitolek, ale doufám že brzy...taky Dagi pracuje na další jednorázovce která tu už si brzy přibyde...také prřát platí to že mi vaše jednorázovky můžete posílat na mejl nebo na FB do chetu. Tak já nebudu zdržovat :) Přeju pěkné čtení... S pozdravem Eliss




OTOČILA JSEM SE a uviděla Romana, jak sedí v rohu v malé hale. V tmavozeleném roláku a s tmavými vlasy sčesanými dozadu vypadal vskutku impozantně. Usmál se na mě a já došla k němu sedla si vedle něj.

"Ježíši, ty mě opravdu sleduješ."

"Ale no tak. nebuď tolik domýšlivá. Přišel jsem si jen pro svůj kabát."

"Aha." Začervenala jsem a náhle si připadala hloupě. "Jak dlouho tu čekáš?"

"Moc dlouho ne. vlastně jsem nejdřív zkoušel, jestli tě nezastihnu v knihkupectví, protože jsem se domníval, že to nebude působit, jako že tě sleduju."

"Dneska mám volno." Podívala jsem se na pestrobarevnou kytici ve svých rukou. "Díky za ty kytky. Tos nemusel, kabát bych ti vrátila i tak."

Roman pokrčil rameny. Pohled jeho modrozelených očí mě úplně odzbrojoval. "To je fakt, ale myslel jsem, že by tě mohly přesvědčit, abys se mnou zašla někam na drink."

Takže měl postranní úmysly. "Už to nezkoušej."

"Hele, jestli ses tomu chtěla vyhnout, tak jsi mě neměla včera večer nalákat. Teď už je pozdě. Takže se můžeš vyhnout leda bolestnému protahování a rychle si to odbýt. Bude to něco jako stržení náplasti. Nebo uříznutí nohy."

"Páni. Kdo říká, že ze světa zmizela romantika? Přestože jsem odpověděla sarkasticky, Roman mi připadal jako vítaná změna na tom utrpení se Sethem.

"Takže co?" Zavelel generál konečně k ústupu? Vybojovalas úctyhodnou bitvu, než jsi mě nalákala až sem."

"Já nevím. To ty ses tu objevil. Já tě zjevně vůbec lákat nemusela." Nic neříkal, jen čekal na odpověď. Přestala jsem se usmívat. Povzdechla jsem si, zadívala se na něj a snažila se odhalit jeho pravou motivaci. "Romane, působíš jako fajn chlap a tak vůbec..."

Zaúpěl. "Ne. S tímhle na mě nechoď. To není nikdy dobré znamení, když žena řekne 'jsi fajn chlap'. Znamená to, že se tě chce zbavit."

Zavrtěla jsem hlavou. "Jenom teď nemám zájem o vážný vztah, to je všechno."

"No teda - vážný vztah. Zpomal, sestřičko. Nežádám tě o ruku. Jenom bych si s tebou rád občas někam vyrazil - třeba do kina, na večeři, na drink. Polibek na rozloučenou a byl bych šťastný. Sakra, jestli tě i tohle děsí, tak si můžeme třeba je potřást rukama."

Zaklonila jsem hlavu a opřela si ji o zeď. Chvilku jsme tam jen tak seděli a zvažovali možnosti. Věděla jsem, že je úplně normální, aby šel muž se ženou na rande, aniž by se spolu automaticky vyspali, ale moje rande obvykle vypadala jinak. Instinkty mi velely sex vyhledávat, a když jsem se teď na Romana dívala, uvědomovala jsem si, že ta touha by mohla být dost silná i bez sukubí potřeby ukojit hlad. Líbilo se mi, jak vypadá, jak se obléká, jak voní. A hlavně se mi zamlouval ten jeho šílený pokus o balení. Bohužel v sobě ale nedokážu vypnout destruktivní schopnost absorpce energie, i když bych chtěla. Dělám to mimovolně a s ním by to pravděpodobně bylo ještě silnější než jindy. Dokonce i ten polibek, o němž žertoval, by ho připravil o kus životní síly.

"Nic o tobě nevím," řekla jsem nakonec, když mi došlo, že už mlčím dost dlouho.

Líně se usmál. "A co chceš vědět?"

"No... já nevím. Co rád děláš? Máš vůbec práci? Musíš asi mít dost volnou pracovní dobu, když mě dokážeš pořád sledovat."

"Pořád, jo? už zase si moc domýšlíš. Ale jo, mám práci. Učím lingvistiku na univerzitě. Dneska jsem skončil dřív a známkování a tyhle věci si nechám na později."

"Dobře. Tvoje příjmení?"

"Smith."

"Ani náhodou."

"Náhodou."

"To se vůbec nehodí k vévodovi Romanovi." Snažila jsme se vymyslet další otázku, abych o něm něco zjistila. "Jak dlouho žiješ v Seattlu?"

"Pár let."

"Zájmy?"

"Nějaké mám." Odmlčel se, a když ode mě neuslyšel další dotaz, kývl na mě. "Ještě něco chceš vědět? Mám třeba vyhrabat svoje hodnocení z univerzity? Nebo chceš úplný životopis a údaje o tom, odkud pocházím?"

Mávla jsem rukou. "Pro takovou záplavu informací nemám využití. Chci vědět jen to pravdu důležité."

"Jako třeba?"

"Třeba... co je tvoje oblíbená píseň?"

ta otázka ho zjevně zaskočila, ale rychle se vzpamatoval, stejně jako včera večer. To se mi líbilo. "Druhá půlka Abbey Road od Beatles."

"Druhá půlka Abbey Road?"

"Jo, je tam spousta písniček, ale tak nějak splývají do jedné..."

Umlčela jsem ho rychlým gestem. "Jasně, jasně. To album znám."

"Takže?"

"Takže je to dost dobrá odpověď." Utáhla jsem si culík a uvažovala, jak si s touhle situací poradit. Skoro mě dostal. "Já... Ne. Promiň. Nemůžu. Je to moc složité. Dokonce i jedno rande. Pak to vyústí ve druhé, pak v další a pak..."

"Ty vážně hodně předbíháš. Co kdybych ti dal supertajný skautský slib, že po jednom rande už tě víckrát nebudu otravovat?"

"Na to bys přistoupil?" dotázala jsem se skepticky.

"Jistě, pokud právě tohle chceš. Ale určitě si to rozmyslíš, až se mnou strávíš večer."

Sugestivní tón jeho hlasu na mě zapůsobil a pocítila jsem šimrání v žaludku, což bylo něco, co jsem nezažila už hodně dlouho. Než jsem to dokázala zpracovat, zazvonil mi mobil.

"Promiň," omluvila jsem se a vylovila telefon z kabelky. Podívala jsem se na displej a zjistila, že mi volá Cody. "Jo?"

"Ahoj, Georgíno. Dneska v noci se stalo něco podivného..."

bože! to může znamenat cokoli, počínaje další vraždou a konče tím, že si Peter oholil hlavu. "Vydrž chvilku."

Zvedla jsem se a pohlédla na Romana, při čemž jsem balancovala v ruce s vázou. Taky vstal a zatvářil se starostlivě. "Je všechno v pořádku?"

"Jo, teda ne. Totiž nevím. Hele, Romana, musím jít nahoru a vyřídit si tenhle hovor. Děkuju za ty kytky, ale teď s tebou nemůžu nikam jít. Omlouvám se. není to tvoje chyba, to já. opravdu."

Udělal několik kroků směrem ke mně, ale já už se vydala k bytu. "Počkej." Z kapsy vylovil propisku a kousek papírku. Něco na něj ve spěchu naškrábal a podal mi ho. Podívala jsem se a uviděla telefonní číslo.

"Kdyby sis to rozmyslela."

"Nerozmyslím."

Usmál se, naklonil hlavu na stranu a odešel ven. Sledovala jsem ho jen chvilku a pak jsme zamířila ke schodům. Už jsem se nemohla dočkat, co mi Cody poví za novinku. Doma jsem odložila vázu na kuchyňskou linku a dala si telefon zase k uchu.

"Jsi tam?"

"Jo. Kdo je Roman a proč jsi na něj použila tu otřepanou frázi, že to není jeho chyba?"

"To je jedno. Co se děje? Umřel někdo?"

"Ne... ne. Jde jenom o to, že se něco stalo a Peter to nepovažuje za nic významného. Hugh říkal, že si myslíš, že se tu děje něco víc, než nám bylo řečeno."

"Pověz mi, co se stalo."

"Myslím, že nás včera v noci někdo sledoval."

Cody mi popsal, jak chvilku poté, co ode mě včera odešli, zaslechli s Peterem na ulici za sebou kroky. Kdykoli se ohlédli, nikdo tam nebyl. Peter to odmávl, jelikož nevycítili přítomnost nikoho jiného.

"Možná neumíte vycítit přítomnost lovce vampýrů."

"Každopádně bych cítil aspoň něco. A Peter určitě taky. Možná má pravdu a mně se to jen zdálo. Nebo to byl možná obyčejný smrtelník, co nás chtěl přepadnou nebo tak něco."

O tom jsem pochybovala. Smrtelníky neumíme vycítit stejným způsobem jako nesmrtelné, nicméně člověk by měl pořádný problém, aby dokázal nepozorovaně stopovat vampýra.

"Díky, žes mi to řekl. Udělal jsi dobře."

"Co mám teď dělat?"

Jak jsem uvažovala o nějaké pochybné existenci sledující Petera a lodyho, zmocnil se mě podivný pocit podobný úzkosti. Jakkoli byli ti dva neschopní, měla jsem je ráda. Byli mi tak blízcí, že jsem je považovala skoro za rodinu. Nemohla jsem dopustit, aby se jim něco stalo.

"Co říkal Jerome? Dávejte si pozor. Držte se s ostatními. Kdyby se něco seběhlo, okamžitě mi dejte vědět."

"A co ty?"

Pomyslela jsem na Erika. "Jednou provždy tuhle záležitost vyjasním."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama