9.Kapitolka 1/2

7. srpna 2013 v 19:56 | Eliss |  Sukuba1- Trápení



KDYŽ JSEM SE VRÁTILA do Queen Anne, zjistila jsem, že večer ještě zdaleka neskončil. Bohužel jsem ale neměla co dělat. Sukuba bez společenského života. Velice smutné. A ještě smutnější bylo, že bych měla spoustu možností, ale odmítala jsem je. Třeba Doug mě často zval, abychom si spolu někam vyrazili. Ten si teď ale bezpochyby užívá svůj den volna s nějakou lepší ženou. Romana s krásnýma očima jsem taky odmítla. Usmála jsem se, když jsem si vybavila jeho vtipnou konverzaci a jiskrný šarm. Klidně by mohl ztělesňovat O´Neilla ze Sethových ronámů.

Při pomyšlení na Setha jsem si vzpomněla, že u sebe ještě stále má moji knihu a že se mi nechce být bez ní už třetí den. Povzdechla jsem si. Chtěla jsem se dozvědět, co se bude dít dál. Chtěla jsem se nechat pohltit příběhem Cadyové a O´Neilla. To by teď byl způsob, jak strávit večer. Ten bastard. Nikdy už mi knihu nevrátí. Nikdy se nedozvím, co...

Zaúpěla jsem a nejradši bych se bouchla do čela za svou hloupost. Nepracuju náhodou ve velkém knihkupectví? Zaparkovala jsem auto a vešla do Emerald City, kde byla od autogramiády naaranžována halda Glasgoských dohod. Popadla jsme jednu a odnesla ji k pokladně. Jedna z pokladních, Beth, byla zrovna volná.

"Sundáš mi z toho kód, prosím?" požádala jsem ji a položila knihu na pult.

"Jistě," řekla a přejela po kódu. "Chceš na to slevu?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Nekupuju si ji, jen si ji chci půjčit."

"To můžeš?" Podala mi knížku.

"Jasně," zalhala jsem. "Vedoucí můžou."

O pár minut později jsem svůj úlovek ukázala Aubrey, ne kterou to moc velký dojem neudělalo. Šla jsme si napustit vanu a mezitím jsem zkontrolovala záznamník. Žádné vzkazy. Podívala jsem se do mailu a ani tam jsem neobjevila nic zajímavého. Spokojená, že nic nevyžaduje mou pozornost, jsem se svlékla a ponořila se do vany. Dávala jsem si pozor, abych knihu nenamočila. Aubrey se krčila na poličce v koupelně a mžourala na mě. Evidentně uvažovala, proč někdo dobrovolně leze do vody, natožpak tak často.

Jelikož jsem byla v posledních dnech o svůj výtisk připravena, rozhodla jsem se, že dnes můžu přečíst vín než pět stran. Když jsem dočetla patnáctou, uviděla jsem, že mi do konce kapitoly zbývají jen tři. To už klidně dočtu. Když jsem skončila, s povzdechem jsem se opřela. Připadala jsem si dekadentně a malátně. Čirá rozkoš. Knihy nejsou tak chaotické jako orgasmus.

Druhý den rána jsem vyrazila do práce, šťastná a odpočatá. Kolem oběda za mnou zašla Paige. Seděla jsme na svém pracovním stole a sledovala Douga, jak hraje Vrhače min. jakmile jsme Paige zaznamenali, rychle jsem si stoupla a Doug zavřel hru.

Paige ho nebrala na vědomí a oči upírala jen na mě. "Chci, abys něco udělala se Sethem Mortensenem."

Vybavila jsem si svou poznámku o otrokyni lásky. "Jako co?"

"Nevím." Nepatrně pokrčila rameny. "Cokoli. Je ve městě nový. Nikoho tu zatím nezná, takže jeho společenský život je patrně bezútěšný."

Když jsem si vybavila jeho chladný odstup a problémy s konverzací, ani mě to nepřekvapovalo. "Vezmu ho na procházku."

"To není totéž."

"A co jeho bratr?"

"Co s ním?"

"Určitě tu mají okruh přátel a známých."

"Proč to nechceš udělat? Myslela jsem, že jsi jeho obdivovatelka."

Byla jsem obdivovatelka - veliká -, ale zjistila jsem, že číst jeho knihy a povídat si s ním jsou dvě různé věci. Glasgowská dohoda je skvělá kniha a stejně tak skvělý byl e-mail od něj. Konverzace naživo ovšem trochu... vázla. Tohle jsem samozřejmě Paige říct nemohla, a tak jsme se o tom dál dohadovaly a Doug to se zájmem sledoval. Nakonec jsem se proti své vůli dala přemluvit a už teď jsem se děsila představy, že mám Sethovi navrhnout společenskou akci, natož na ni jít.

Když jsem pak za ním šla, v duchu už jsem se připravovala, že mě zase setře. Namísto toho ale vzhlédl od práce a usmál se na mě.

"Ahoj," řekl. Vypadal, že má lepší náladu než včera, což byla asi šťastná náhoda.

"Ahoj. Jak to jde?"

"Moc dobře ne." Lehce poklepal prstem na monitor a zamračil se. "Začíná to s nimi být těžké. Nejsem s to správně uchopit tuhle scénu."

To mě zaujalo. Špatný den s Cadyovou a O´Neillem. Vždycky jsem si myslela, že zacházet s takovými postavami musí být neustále dobrodružství. Úžasná práce.

"V tom případě to zní, jako byste potřeboval pauzu. Paige si dělá starosti o váš společenský život."

Upřel na mě své hnědé oči. "Opravdu? Jak to?"

"Myslí si, že moc nechodíte ven. A že zatím ve městě nikoho neznáte."

"Znám svého bratra jeho rodinu. A Mistee." Odmlčel se. "A vás."

"To je dobře, protože se hodlám stát vaší průvodkyní."

Sethovi se trochu zachvěly rty, ale pak zavrtěl hlavou a zadíval se zase na monitor. "To je od vás a od Paige moc milé, ale opravdu to není nutné."

Nevyhazoval mě jako včera, ale přesto mě dopalovalo, že moji velkorysou nabídku neuvítal s patřičným nadšením - zejména když jsem k ní byla přinucena.

"No tak," zkusila jsem to znovu. "Co jiného budete dělat?"

"Psát."

Na to jsem neměla argument. Psaní těchhle románů je přímo dílo boží. Kdo jsem já, abych obtěžovala jejich tvůrce? Jenže... Paige mi to v podstatě nařídila. Byl to taky skoro božský příkaz. Vtom mě napadl kompromis.

"Mohl byste třeba udělat nějaký průzkum, co byste pak použil do knihy. a zabijete dvě mouchy jednou ranou."

"Pro tuhle knihu už jsem všechno potřebné zjistil."

"A co, ehm, další vývoj postav? Mohli by třeba... jít do planetária." Cadyovou fascinuje astronomie. Často ukazuje různá souhvězdí a vždycky je spojí s nějakým symbolickým příběhem, který zapadá do děje. "Nebo... Nebo... na hokej? Potřebujete čerstvé nápady pro O´Neilla. Už vám docházejí."

Zavrtěl hlavou. "Ne. Nepotřebuju. A na hokejovém utkání jsem nikdy nebyl."

"Co? To.... ne. Vážně?"

pokrčil rameny.

"Odkud potom čerpáte informace o hokeji? Z utkání?"

"Znám základní pravidla. Něco najdu na internetu a poslepuju to dohromady."

Zírala jsem na něj a připadala si zrazená. O´Neill je přímo posedlý detroitským týmem Red Wings. Tahle jeho vášeň formuje jeho osobnost a odráží se i v jeho činech. - je rychlý, šikovný, a občas i brutální. Věřila jsem, že Seth si dává záležet na každičkém emailu své knihy, takže jsem předpokládala, že ví všechno i o hokeji, když je tak důležitým koníčkem jeho hlavní postavy.

Seth mě pozoroval a zjevně nerozuměl mému ohromenému výrazu.

"Jdeme na hokej," prohlásila jsem.

"Ne..."

"Jdeme na hokej. Vydržte chvilku."

Seběhla jsem zase dolů, vykopla Douga od počítače a zjistila, kam vyrazíme. Přesně jak jsem předpokládala, sezóna právě začala.

"V půl sedmé," oznámila jsem Sethovi o pár minut později. "Sejdeme se v Key aréně u hlavního vchodu. Koupím lístky."

Zatvářil se pochybovačně.

"V půl sedmé," zopakovala jsem. "Bude to super. Dáte si pauzu a uvidíte, jak takový zápas doopravdy vypadá. Navíc jste naznačil, že jste dneska nějak zablokovaný."

A nejen to, splním Paigein úkol takovým způsobem, že nebude třeba moc mluvit. Na stadiónu bude hlučno a my budeme jen sledovat zápas, takže by se ani mluvit nedalo.

"Nevím, kde je Key aréna."

"Odtud tam můžete dojít i pěšky. Jenom pořád směřujte ke Space Needle. Obojí je v centru Seattlu."

"Já..."

"Takže v kolik máme sraz?" dotázala jsem se varovným hlasem, aby se už neodvážil protestovat.

Ušklíbl se. "V půl sedmé."

Po práci jsem odešla, abych si vyřídila pár věcí. Žádnou novou práci ohledně toho záhadného lovce vampýrů nemám, dokud mi Erik nedá další informace. Pozemský svět ale bohužel vyžaduje nejrůznější zařizování, a tak jsem se do toho pustila. Musela jsem nakoupit žrádlo pro kočku, kávu a vodku. U pultu jsem si prohlížela lesky na rty. Dokonce jsem si vzpomněla i na to, že vlastně potřebuju novou knihovničku na knihy, které se mi dodus kupí na podlaze v obýváku.

Moje výkonnost překovávala všechny meze.

K večeři jsem si dala indické jídlo a před Key arénu jsem zvládla dorazit přesně v půl sedmé. Setha jsem nikde neviděla, ale zatím jsem nepanikařila. Zorientovat se v centru Seattlu je dost obtížené. Nejspíš ještě bloudí kolem Needle a hledá cestu.

Koupila jsem lístky a sedla si na veliké betonové schody. Dneska bylo docela chladno, tak jsem se zachumlala do své fleesové bundy, kterou jsem si díky své schopnosti trochu přizpůsobila, aby byla tlustší. Čekala jsem tam a pozorovala lidi kolem. Na utkání seattleského týmu mířily páry, skupinky lidí i děti. Byl to zajímavý pohled.

Za deset minut sedm se mě zmocnila nervozita. Do začátku zápasu zbývalo deset minut a já jsem se bála, že se Seth někde ztratil. Vytáhla jsem telefon a zavolala do obchodu, jestli tam snad stále ještě není. Řekli mi, že ne, a Paige mi dala číslo na Sethův mobil. zkusila jsem mu tedy zavolat, ale mě zapnutou hlasovou schránku.

Roztrpčeně jsem zaklapla telefon a zachumlal se ještě víc, aby mi bylo teplo. Pořád ještě zbýval čas. Navíc se mi zdálo jako dobré znamení, že Seth už není v knihkupectví. To znamenalo, že je už na cestě.

Ale když minula sedmá hodina a zápas už začal, Seth stále ještě nedorazil. Znovu jsem mu zkusila zavolat a pak jsem toužebně pohlédla ke vchodu. Chtěla jsem vidět začátek. Seth sice nikdy na žádném hokejovém zápase nebyl, ale já ano a líbilo se mi to. Pohyby hráčů a jejich energie mě uchvacovaly víc než jakýkoli jiný sport, i když některé rvačky působily děsivě. Nechtěla jsem o to přijít, ale taky jsem nechtěla, aby Seth nevěděl, co si počít, až sem přijde a nikde mě tu neuvidí.

Počkala sme ještě čtvrt hodiny a naslouchala zvukům hokejového utkání, které se nesly až ven. Pak mi došlo, jak to opravdu je.

Odmítl mě.

To bylo něco neslýchaného. Něco takového se mi nestalo... už víc než sto let. Byla jsem z toho zjištění spíš ohromená než ponížená nebo naštvaná. Celé to bylo podivné.

Ne, usnesla jsem se po chvilce, zmýlila jsem se. Sethovi se sem sice nechtělo, ale přece by neudělal to, že vůbec nepřijde a ani nezavolá. Možná... možná se mu něco stalo. Třeba ho porazilo auto. Po Duaneově smrti už se dalo těžko odhadnout, kdy dojde k další tragédii.

Dokud se ale nedozvím víc, jedinou tragédií zatím je, že jsem zmeškala začátek hry. Znovu jsem mu zavolala na mobil a tentokrát jsem mu nechala vzkaz se svým číslem a kde mě najde. Kdyby bylo potřeba, přijdu ho vyzvednout před stadión. Vešla jsem dovnitř.

Seděla jsem tam sama a připadala si hrozně. Bylo to smutné. Poblíž seděly páry a skupinka kluků, kteří na mě zírali. Čas od času jednoho z nich vystrčili, aby se mnou šel prohodit pár slov. Nevykolejilo mě, že mě někdo balí, horší bylo, že jsem zřejmě vypadala, že o to stojím. Sice na rande nechodím, ale kdybych změnila názor, nic by mi v tom nebránilo. Nemám ráda, když si o mně všichni myslí, že jsem zoufalá a osamělá. Občas se tak cítím i bez toho, aby mě na to někdo upozorňoval.

Při první přestávce jsem si koupila kukuřičnou placku, abych se aspoň trochu utěšila. Když jsem lovila v kabelce peněženku, narazila jsem na papírek s Romanovým telefonním číslem. Podívala jsem se na něj a vzpomněla si, jak byl vytrvalý a jak mi bylo hrozně z toho, že jsem ho odmítla. Teď jsem si připadala bolestně opuštěná a toužila jsem po společnosti. Připomněla jsem si, že když chci, klidně můžu žít společensky.

Když už jsem chtěla vyťukat jeho číslo, rozum mě zarazil. Takhle bych porušila slib, který jsem si dala před desetiletími, že nebudu randit s pohlednými muži. Můj vnitřní hlas mi připomněl, že volný lístek na hokejový zápas můžu udat i jinak. Třeba bych mohla zavolat Hugovi nebo vampýrům. To by bylo jistě bezpečnější.

Ale... chovají sek e mně jako k sestře. Já je mám taky ráda jako svou rodinu, jenže zrovna teď nemám náladu hrát sesterskou roli. Navíc by nešlo o skutečné rande. Bylo by to jen kamarádské setkání. Na Romana by se ostatně dalo uplatnit totéž předběžné opatření jako na Setha - omezená interakce. Bylo by to dokonale bezpečné. Vyťukala jsem to číslo.

"Haló?"

"Už mě unavuje mít pořád ten tvůj kabát."

Na druhé straně telefonu jsem slyšela, jak se usmál. "Myslel jsem, že už jsi ho vyhodila."

"Zbláznil ses? Je to značka Kenneth Cole. Kvůli tomu ale nevolám."

"Jo, to mi došlo."

"Nechceš teď zajít na hokej?"

"Kdy to začíná?"

"Ehm, začalo to už před čtyřiceti minutami."

Nastala pauza tak dlouhá, že bych ji čekala spíš od Setha.

"Takže tě teprve teď napadlo mě pozvat?"

"No... ten, s kým jsem sem měla jít, se neobjevil."

"Takže voláš mně?"

"Pořád jsi se mnou mermomocí chtěl někam vyrazit."

"Ano, ale... Počkej, já jsem náhrada za někoho jiného?"

"Takhle to neber. Ber to jako... Já nevím, že jsi v pořadí těsně za někým, kdo nemohl."

"Jako že jsem v očích Miss Ameriky stříbrný medailista?"

"Tak přijdeš, nebo ne?"

"Velice lákavé, ale teď zrovna mám plno práce. A není to výmluva." Opět se odmlčel. "Zastavím se u tebe, až ten hokej skončí."

Ne, takhle se to nemělo vyvinout. "Já po zápase něco mám."

"S tím, co se neukázal?"

"Já... ne. Musím... postavit knihovničku. Chvíli mi to zabere. Je to těžká práce, víš?"

"V takových věcech exceluju. Uvidíme se za pár hodin."

"Počkej, nemůžeš..." Zavěsil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama