9.Kapitolka 2/2

7. srpna 2013 v 19:57 | Eliss |  Sukuba1- Trápení

Zoufale jsem na okamžik zavřela oči, a když jsem je pak otevřela, zase jsem začala sledovat hráče na ledě. Co jsem to právě udělala?

Po skončení utkání jsem se vrátila domů. Nadšení z výhry nepřehlušilo úzkost z toho, že ke mně domů přijde Roman.

"Aubrey," řekla jsem, sotva jsem otevřela dveře. "Co to dělám?"

zívla a vycenila své kočičí zoubky. Zavrtěla jsem hlavou.

"Nemůžu se schovat pod postel jako ty. Na to by neskočil."

Když se ozvalo zaklepání na dveře, obě jsme nadskočily. Na zlomek vteřiny jsem zvažovala, jestli se přece jen nemám schovat pod postel, ale nakonec jsem Romana pustila dál. Aubrey si ho chvilku prohlížela a zjevně na ni udělalo dojem, že k nám domů zavítal bůh sexu. Rozběhla se do ložnice.

Roman byl oblečen ležérně a nesl balení se šesti plechovkami limonády Mountain Dew a několik balíčků sušenek a krabici cereálií.

"Značka Kouzelené štěstíčko?" otázala jsem se.

"Kouzelně chutné," vysvětlil. "Bez toho se nic postavit nedá."

Zavrtěla jsme hlavou. Jeho vtipné a pohotové postřehy na mě pořád dělaly dojem. "Tohle ale není rande."

Obdařil mě pohoršeným pohledem. "To vidím. Asi jsem měl radši přinést Hraběte Čokulu."

"Myslím to vážně. Žádné rande," trvala jsme na svém.

"Jasně, jasně. Chápu." Odložil věci na linku a obrátil se ke mně. "Tak kde to máš? Pustíme se do toho."

Vydechla jsem úlevou, že chce přejít rovnou k práci. Žádné flirtování, žádné "no tak". Jen upřímná přátelská výpomoc. Nechám ho postavit knihovnu a pak odejde.

Rozebrali jsme obrovskou krabici a vyndali z ní police, panely, šrouby a kličky. Návod byl krátký a většinou sestával jen z nákresů a šipkami, kam patří která část. po několik minutách zkoumání jsme se shodli, že začneme zadní stěnou, kterou jsme položili na podlahu a na ni umístili police a postranní stěny. Pak Roman posbíral šroubky a pečlivě prohlížel, jestli se opravdu všechno chystá spojit správně.

Prozkoumal je, podíval se na krabici a pak se zase vrátil k podlaze. "To je zvláštní."

"A co?"

"Myslím..., že většina tohohle nábytku má už v dřevu předvrtané díry, takže pak není taková práce to sešroubovat. A přikládají k tomu takový šroubováček."

Sklonila jsem se k dřevu. Žádné předem vyvrtané díry. Žádné nářadí. "Budeme je tam muset nějak našroubovat sami."

Pokýval hlavou.

"Mám šroubovák... někde," prohodila jsem nejistě.

Podíval se na dřevo. "To asi nepůjde. Nejspíš budeme potřebovat vrtačku."

Zírala jsem na jeho znalosti ohledně manuálních prací se zbožnou úctou. "Tak tu docela jistě nemám."

Vydali jsme se tedy do obchodu s nářadím, kam jsme dorazili deset minut před zavřením. Zarostlý prodavač nás nasměroval do oddělení vrtaček, načež odběhl a křikl na nás, ať si pospíšíme.

Před námi bylo vystaveno množství vrtaček a já tázavě pohlédla na Romana, aby poradil.

"Nemám ponětí," prohlásil po chvíli ticha.

"Myslela jsem, že jsi vynikající domácí kutil."

"Jo... no..." Zatvářil se rozpačitě, což byl výraz, který jsem u něj zatím neznala. "Trochu jsem přeháněl."

"Myslíš jako lhal?"

"Ne, přeháněl."

"To je totéž."

"Ne, není."

Nechala jsem to slovíčkaření plavat. "Tak proč jsi to řekl?"

Vehementně zavrtěl hlavou. "Částečně proto, že jsem tě chtěl vidět. A částečně... nevím. Stručně řečeno, tys prohlásila, že máš nějakou těžkou práci, tak jsem ti chtěl pomoct."

"Jsem dáma v nesnázích?" utahovala jsem si z něj.

Vážně se na mě zahleděl. "To těžko. Ale chtěl jsem tě líp poznat a taky jsem chtěl, aby ses přesvědčila, že mi jde o něco víc než tě jenom dostat do postele."

"Takže kdybych ti tady v obchodě nabídla sex, ty bys mě odmítl?" Ta lehkomyslná poznámka mi sklouzla ze rtů dřív, než jsem tomu stačila zabránit. Byl to jen obraný mechanismus, žert, který měl zamaskovat, jak mě zmátlo jeho upřímné přiznání. Většina mužů mě touží jen dostat do postele. Nebyla jsem si jistá, co si počít s takovým, kterému o to nejde.

Moje prostořekost naštěstí tu zadumanou chvíli ukončila. Romanovi se vrátilo jeho sebevědomí a šarm a já skoro litovala té změny a uvažovala jsem, co by asi jinak následovalo.

"Musel bych tě odmítnout. Zbývá nám jenom šest minut. Vyhodili by nás a nestihli bychom to dokončit." S novým zaujetím zaměřil svou pozornost na vrtačky. "A k těm mým kutilským zkušenostem," dodal, "musím říct, že se učím pozoruhodně rychle, takže jsem zase tolik nepřeháněl. Než skončí večer, budu odborník."

To nebyla pravda.

Poté, co jsme vybrali vrtačku a vrátili se ke mně domů, Roman srovnal všechna prkna. Pak přiložil jednu poličku k zadní stěně, srovnal si šroubky do řady a začal vrtat.

Vrták ale vylezl našikmo a celou polici úplně minul.

"Do prdele," ulevil si.

Přistoupila jsem blíž a vyjekla, když jsem spatřila vrták čouhající ze zadní stěny mé knihovničky. Vytáhli jsme ho a tupě zírali na podezřelý otvor, který tam zůstal.

"To schovají knihy," uklidnila jsem ho.

Semkl rty do úzké linky a pokusil se znovu vyvrtat díru. Tentokrát se vrták aspoň dotkl police, ale stejně to bylo v takovém úhlu, že by to nešlo sešroubovat. Opět ho vytáhl a zkusil to do třetice a konečně uspěl.

S ostatními dírami to dopadlo stejně. Když jsem viděla, jak se polička mění v řešeto, požádala jsem ho, jestli to můžu zkusit. S poraženeckým gestem mi předal vrtačku. Zkusmo jsem přiložila šroubek ke dřevu a strefila se na první pokus.

"Ježíši," prohlásil. "Jsem naprosto k ničemu. Dáma v nesnázích jsem já."

"To ani náhodou. Přinesl jsi cereálie."

Skončila jsem s připevňováním poliček a pak následovaly bočnice. Na zadní stěně byly značky, kam je přidělat, a tak jsem se je pokusila pečlivě srovnat.

Připadalo mi to nemožné a brzy jsem zjistila proč. Navzdory mé snaze byly police nakřivo a přečnívaly tu doleva, tu doprava, takže bočnice k nim nepřiléhaly.

Roman se usadil na pohovku a promnul si oči. "Můj bože."

Vzala jsem si hrst sušenek a zamyslela se. "No tak to prostě srovnáme, jak nejlíp to půjde."

"Takhle věc knihy nikdy neudrží."

"Uděláme, co bude v našich silách."

Zkusili jsme tedy přidělat první božní stěnu. Přestože to trvalo dlouho a vypadalo to příšerně, nakonec to stačilo, aby knihovnička držela pohromadě. Pustili jsme se do další.

"Myslím, že nakonec musím uznat, že opravdu nejsem žádný kutil," poznamenal. "Ale ty na to máš docela talent. Jsi celkem šikulka."

"To teda nevím. Jediná věc, ve které vynikám, je, že kašlu na to, co musím dělat."

"To byl snad neotrávenější tón, jaký jsem kdy slyšel. Proč? Máš plno věcí, které 'musíš dělat'?"

málem jsem se zadusila smíchy, když jsem pomyslela na to, co potřebuju jakožto sukuba k přežití. "Dá se to tak říct. Ale to asi všichni."

"Ano, samozřejmě. Ale měla bys to vyvážit s věcmi, které dělat chceš. Nenech se ubít povinnostmi. Jinka by nemělo smysl žít. Život by se stal pouhým přežíváním."

Došroubovala jsem. "Dneska mluvíte nějak vážně, pane Deskartesi."

"Nech toho. Myslím to vážně. Co opravdu chceš? Co čekáš od života? Co od své budoucnosti? Například - plánuješ pracovat v knihkupectví navždy?"

"Nějaký čas. Proč? Je na tom snad něco špatného?"

"Ne. Jen se mi to zdá trochu přízemní. Jako způsob, jak zaplnit čas."

Usmála jsem se. "To rozhodně ne. a i kdyby to tak bylo, pořád si přece můžeme vychutnávat i přízemní věci."

"Ano, ale myslím, že většina lidí sní o něčem víc vzrušujícím. O něčem, co zní příliš potrhle, než aby na to někdy došlo. O něčem příliš těžkém, příliš pracném, příliš mimo dosah. Prodavač na benzínce chce třeba být rockovou hvězdou. Účetní se chce přihlásit na kurzy historie umění namísto statistiky. Lidi odkládají svoje sny buď proto, že jim připadají nesplnitelné, nebo proto, že se do toho pustí 'až někdy'."

Dal si pauzu od práce a tvářil se velice vážně.

"Tak co chceš ty, Georgíno Kincaidová? Co je tvůj bláznivý sen? Takový, o kterém si myslíš, že bys ho neměla mít, ale přitom o něm fantazíruješ."

Upřímně jsem musela uznat, že ze všeho nejvíc toužím po normálním vztahu. Milovat a být milována beze všech nadpřirozených komplikací. Taková maličkost ve srovnání s jeho velkolepými příklady, pomyslela jsem si smutně. Vůbec to není šílené, ale je to nemožné. Nevěděla jsem, jestli toužím po lásce proto, abych si vynahradila svoje smrtelné manželství, které jsem zničila, anebo prostě proto, že za ty roky jsem poznala, že láska dokáže naplnit mnohem víc než pouhý sex. I když ten samozřejmě taky není k zahození. Být chtěná a zbožňovaná je lákavá věc, po níž touží většina smrtelných i nesmrtelných. Jenže láska a touha jsou dvě různé věci.

Logickou volbou by bylo navázat vztah s jinou nesmrtelnou bytostí, jenže zaměstnanci pekla nejsou právě ideálními kandidáty na stabilní svazek. Během let jsem měla několik polouspokojivých vztahů s takovými muži, ale nikdy to k ničemu nevedlo.

Nic z toho jsem ale pochopitelně Romanovi vysvětlovat nemohla. A tak jsem se radši přiznala ke svému druhému největšímu a trochu mě překvapilo, že o tom vůbec chci mluvit. Muži se mě většinou neptají, co chci od života. Většinou se mě jen ptají, v jaké poloze to chci dělat.

"No, kdybych nepracovala v knihkupectví - a věř mi, ž jsem tam ráda -, asi by se mi líbilo vymýšlet choreografii do tanečních show ve Pegas."

Roman se zazubil. "Vidíš? To je přesně to, o čem mluvím." Naklonil se dopředu. "Tak co ti brání začít pracovat s polonahými tanečnicemi? Bojíš se, že by to bylo příliš riskantní? Výstřední? Nebo co by tomu řekli lidi?"

"Ne," prohlásila jsem smutně. "Jenom to, že nic takového neumím."

"Ale to přece..."

"Neumím vymýšlet choreografii, protože o ní nic nevím. Už jsem to zkoušela. Nejde mi to... Nedokážu nic vymyslet. Nic nového. Nejsem kreativní typ."

Zamračil se. "To se mi nechce věřit."

"Je to tak."

Kdysi mi někdo řekl, že nesmrtelné bytosti nebyly stvořený k tomu, aby něco tvořily, že tohle je výsadou lidí, kteří touží tady po sobě něco zanechat. Já ale znám i nesmrtelné, kteří to dokážou. Peter vždycky vynikal v kulinářských dovednostech. Hugh zase používal lidská těla jako plátna svých obrazů. Ale já? ani jako smrtelnice jsem nic neuměla. Ten nedostatek je ve mně.

"Ani nevíš, jak moc jsme se snažila dělat kreativní věci. Chodila jsem na lekce malířství a hudby. Vůbec nic mi nejde."

"Ale montování nábytku ti šlo."

"Design vymyslel někdo jiný, návod sestavil někdo jiný. V tomhle vynikám. Jsem chytrá. Uvažuju logicky. Rozumím lidem a dobře s nimi vycházím. Dokážu věci napodobit, naučit se správné pohyby a kroky. Třeba moje oči." Ukázala jsem na ně. "Umím si je nalíčit stejně nebo dokonce líp než nějaká kosmetička. Ale nápady a barvy beru od jiných, z obrázků v časopisech. Sama žádný make-up nevymyslím. A ta záležitost s Pegas? Mohla bych tanči v nějakém představení a být dokonalá. Vážně. Klidně bych se mohla stát hvězdou, kdybych se řídila choreografií někoho jiného. Ale sama žádné pohyby a kroky nevymyslím, ne žádné zásadní a významné."

Knihovna konečně byla hotová. "Tomu nevěřím," namítl. Jeho přesvědčení mě překvapilo a okouzlilo. "Jsi energická a vitální. Jsi inteligentní - velice. Měla by sis dát šanci. Začni s něčím menším a od toho se pak můžeš odpíchnout."

"To patří k tomu tvému povídání, že bych si měl víc věřit? Že člověk může dosáhnout všeho, co si zamane?"

"Ne. teď ti povím, že už je pozdě a že bych měl jít. Knihovničku už máš smontovanou a já strávil báječný večer."

Vstali jsme, zvedli knihovnu a přesunuli ji ke stěně v obýváku. Pak jsme odstoupili a mlčky si své dílo prohlíželi. Dokonce i Aubrey se dostavila na inspekci.

Všechny poličky byly nakřivo. Jedna z bočních stěn byla víceméně rovně, zato druhá neseděla o několik milimetrů. V zadní stěně se skvělo šest děr. A co bylo ze všeho nejpodivnější, celý kus nábytku se lehce nakláněl doleva.

Rozesmála jsem se. a nemohla jsem přestat. Po chvilce zděšení se ke mně přidal i Roman.

"Dobrý bože," vypravila jsem ze sebe nakonec a setřela si slzy od smíchu. "To je ta nejpříšernější věc, jakou jsem kdy viděla."

Roman otevřel pusu na protest, ale pak si to rozmyslel. "To věřím." Zasalutoval. "Ale myslím, že to bude držet, kapitáne."

Ještě jsme si vyměnili pár vtipných poznámek a pak se vydal ke dveřím. Dokonce jsem si vzpomněla, že mu mám vrátit kabát. Přestože jsme si z naší stavby knihovničky dělali legraci, Roman vypadal upřímně zklamaný, že se nám to moc nepovedlo. Jako by mě nechtěl zklamat. Připadalo mi to mnohem přitažlivější než jeho předchozí roztomilá vztahovačnost. Ta se mi ale líbila taky. Když jsme se loučili, prohlížela jsem si ho a přemýšlela o jeho "kavalírství" a o tom, jak chtěl, abych následovala touhu svého srdce. obavy, které mívám o lidi, které mám ráda, se trochu zmírnily.

"Tys mi ještě neprozradil svůj šílený sen."

Přimhouřil oči barvy moře. "Není to tak šílené. Jen se tě pořád pokouším vytáhnout na rande."

Není to tak šílené. Je to stejné jako se mnou. Radši kamarádství než pompu a velkolepost. Chytla jsme se toho.

"Tak teda... Co děláš zítra?"

Rozzářil se. "Zatím nic neplánuju."

"Tak přijď zítra do knihkupectví. Mám tam hodinu tance." Tam bude plno lidí a pro nás oba to bude bezpečný kompromis.

Úsměv se mu trochu zadrhl. "Hodinu tance?"

"Máš s tím problém? Rozmyslel sis to a necheš se mnou nikam jít?"

"To ne, ale... bude to jako ve Pegas? Budeš mít a sobě flitry a ozdoby? Do toho bych nejspíš šel."

"To zrovna ne."

Pokrčil rameny. "Tak si to necháme na druhé rande."

"Ne. žádné druhé rande nebude, vzpomínáš? Jenom jedno. Pak už se neuvidíme. Řekl jsi to. dal jsi mi skautský slib."

"To by taky mohlo být přehánění."

"Ne, to by byla lež."

"Aha." Mrkl na mě. "To asi není totéž, co?"

"Já..." Nevěděla jsem, co na to říct.

Vysekl mi rošťáckou poklonu a odešel. "Sbohem, Georgíno."

Vrátila jsme se do obýváku a uvažovala, jestli jsem neudělala chybu. Aubrey se mezitím uvelebila na polici v nové knihovně. "Hele, buď opatrná," varovala jsem ji. "Asi to nebude moc pevné."

Ačkoli už bylo pozdě, nebyla jsem unavená. Ne po tomhle bláznivém večeru s Romanem. Jeho společnost mi osvěžila tělo i mysl. Shodila jsem Aubrey z police začala přesouvat knihy do knihovny. S každou další várkou jsem čekala, že se celý kus nábytku zřítí, ale nakonec vydržel.

Když jsme se dostala ke knihám Setha Mortensena, vzpomněla jsem si na pohromu, která vyvolala celý tenhle večer. Opět jsem se rozzuřila. Za celou tu dobu se mi neozval. Pořád tu sice byla možnost, že ho srazilo auto, ale o tom jsem dost pochybovala. Prostě mi dal košem.

Nejradši bych si vybila svůj vztek na jeho knihách a rozkopala je, jenže jsem dobře věděla, že něco takového bych nikdy neudělala. Mám je až moc ráda. Není třeba trestat knihy za jejich tvůrce. Toužebně jsem zvedla Glasgowskou dohodu a náhle jsem se nemohla dočkat, až si přečtu dnešních pět stran. Zbytek knih jsem nechala na zemi a uvelebila se na pohovce. Aubrey si mi lehla na kolena.

Když jsem dočetla svůj příděl, zjistila jsem něco neuvěřitelného. V téhle knize se v Cadyové začne probouzet milostný zájem. To je něco neslýchaného. O´ Nelil neustále okouzluje ženy. Cadyová ale byla vždy ctnostná, přestože si s O´Neillem často vyměňuje dvojsmyslné narážky a vtípky. V knize zatím k ničemu zásadnímu nedošlo, ale z určitých náznaků jsem vyrozuměla, k čemu se mezi Cadyovou a vyšetřovatelem, s nímž se setkali v Glasgow, nevyhnutelně schyluje.

Četla jsem dál, protože jsem byla zvědavá, jak to dopadne. A čím víc jsem toho přečetla, tím těžší mi připadalo přestat. Náhle jsem pocítila iracionální uspokojení z toho, že jsem porušila své pravidlo pěti stran. Jako bych se tím Sethovi mstila.

Noc pokračovala. Cadyová se ocitla v posteli s tím chlápkem a O´Neill se začal projevovat netypicky žárlivě a zděšeně, i když si navenek uchovával obvyklý šarm. No nazdar! Zvedla jsem se, převlékla se do pyžama a zalezla do postele. Aubrey šla se mnou a já dál pokračovala ve čtení.

Knihu jsme dočetla ve čtyři ráno. Byla jsem unavená a sotva jsem viděla. Cadyová se ještě několikrát sešla s tím mužem, zatímco s O´Neillem odhalovali další záhadu, která byla vzrušující jako vždy, ale v porovnání s nově vzniklými mezilidskými vztahy už mi nepřipadala tak zajímavá. Nakonec se Cadyová s tím Skotem rozloučila a s O´Neillem se vrátila do Washingtonu a vše se zas vrátilo do normálu.

Vydechla jsem a odložila knihu na podlahu. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Asi už jsem byla hodně unavená. Odhodlala jsem se vylézt z postele a zapnout svůj notebook. Přihlásila jsem se do svého pracovního mailu a napsala Sethovi: Cadyová někoho má. Jak to? Pak jsem ještě připsala: Mimochodem, hokej byl skvělý.

Spokojená, že jsme dala najevo svůj názor, jsem okamžitě usnula. Po pár hodinách mě vzbudil budík.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anet Anet | 7. srpna 2013 v 22:16 | Reagovat

Kdy bude další?? sice jsem to uz cetla ale nejak jsem se zas rozcetla takze to ctu znova.... xDD

2 stvoreni-noci stvoreni-noci | Web | 8. srpna 2013 v 9:14 | Reagovat

Dneska :) snažim se každej den přidávat jednu kapitolu...pokud stíhám :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama