Říjen 2013

11. Kapitola

31. října 2013 v 19:51 | Akima |  Kapitoly
Tak tady to konečně je :D snad se bude líbit :D jinač zejtra tu bude ta slibovaná jednorázovka slibuju :D už zbejvá jen přepsat :D a jelikož tu dneska určitě bude alespoň jeden komentík tak zejtra dám i víc kapitolek :D takže si vyberte zejtra tu může bejt ještě další kapitolka VH nebo DP :D a bude tu i bonus o kterym se už dřív psala :D souvisí to s zítřejším svátkem...nemyslim dušičky... k těm je jednorázovka :D ale myslim tim jméno co má svátek :D tak to je vše a já už nebudu zdržovat od čtení a předem se omlouvám za spousty chyb :D Vaše Akima :)


Pohled Diany :



Už jen zítřek a konečně ho uvidim. Sice to nebylo na ty hrozný podmínky až tak strašný díky mímu hlídači. Jelikož mi nechtěl říct svoje jméno tak sem mu začala řikat Rex. Felix se tu taky zamnou čas od času zastaví a pořád říká že mu je to líto že mě musí takhle izolovat od ostatních a tak, ale že si zato můžu sama. Párkrát sem se zeptala i na Alexandru a vždycky odpověděl tak že dostala to co si zasloužila. Bylo mi jasné že ji zabyl. Byla sem každej den na kontrole za tim doktorem a někdy si mě tam naštěstí i nechal. Jinak bych musela zůstat ležet na zemi v tom sklepě. Konečně sem se dočkala večera kdy zase uvidim Briana. Nikdy mi nešlo usnout, ale protentokrát sem usla raz dva. Zase sme byli v tom pokoji jako minule, akorát že vedle něj na posteli seděl Erik.rozeběhla sem se k nim a obadva povalila na zem. "tak strašně ráda vás vidim kluci!" zakřičela sem a z očí se mi vyhrkli slzy. "Ty nám taky. Máme pro tebe skvělou zprávu." Štěstím se mi rozzářili oči. Dobrých zpráv není nikdy dost. "Tak hone povídej." řekla sem radostně. Usmál se a byli mu vidět špičáky. "Tak dobře už víme kde seš a pozejtří tě deme vysvobodit."když to dořekl zastavil ser mi dech. To jakože opravdu se zbavim tohodle příšernýho místa? "Moc di děkuju. Nevim jak to todle mám někdy oplatit." povím a políbim ho aneý bych pomyslela že je tam bratr. "Nijak mi to oplácen nemusíš. Má to totiž jedno ale. Jde oto abychom se Felixe konečne zbavili tak se budeme muset odstěhovat do jinýho státu, aby nás jen tak nenašel." Jak to jako myslí? Vždyť já tady bydlela celej život česko je mím domovem, nevim jestli dokážu odjed do jiný země. A určitě mě nychystaj vzít na Slovensko. Musim to ale udělat abych se toho pošuka koneč ně zbavila. Zhluboka sem se nadechla a vydechla. "No tak dobře platí. A kam se odstěhujeme?" v podatatě sem ani moc nechtěla znát odpověď, ale zeptala sem se. "Pojedeme k mím známím v rusku. Je to ale Asijská část ruska a v blízkosti Číny. Tam nás nikdy hledat nebude."Při těch slovech sem úplně stuhla. Do Asujský části ruska? A navíc je to místo blízko Číny?Sice je čína i rusko nádherné místo, ale je to strašně daleko odsud. Lehce sem přikývla že rozumim. "Dian a ještě jedna věc. Předevčírem zemřela babička. Napsala pro tebe nějaký dopis. Dostanež po pak v letadle až budeme na cestě do Ruska." najednou se ozval Erik a mě jeho slova jakoby vrazila facku. To nemůže bejt pravda! "Ne ty lžeš nesmí umřít vždyť byla tak silná. Ty mi lžeš!" vykřeikla sem a slzy se mi začali řítit po tvářích jako šílenci na dálnici. Cejtila sem jak se okolo mě obepnuli silné paže Briana a se lehce uvolnila, ale nepřestávala sem prečet."Šššššš. To bude zaseDobrý. To nějak zvládneme. Už jen dva dny a vše se změní k lepšímu. Slibuju." šeptal mi do ucha tydle uklidňujcí slova. Nakonec sem se uklidnila."Už musíme končit nikomu neřikej ani nenaznačuj co ses dozvěděla prosím." pověděl a sen se rozplynul. Byla sem zase utahaná. Ale tentokrát sem cejtila i něco jinýho. Měla sem kousek srdce pryč co odešel se strátoumé babičky. Byla sem natolik vysílená že sem nezábránila dalšímu proudu slz a rozbrečela sem se nanovo.Proč? Proč zemřela? Netrvalo dlouho a už sem zase usnula. Sice bylo asi deset ale to mi bylo jedno. Byla sem unavená takže ostatní maj smůlu.



Pohled Erika:



"Briane co to tam mělo bejt?" optal sem se naštvaně a zároveň zareženě. Vylekaně se namě podíval. "Promiň asi sem ti to měl říct. Něco cejtim k tví sestře a ona zase něco kemě." bylo na něm vidět že by udělal cokoli aby ji měl u sebe a aby byla v bezpečí. Snažil sem se uklidnit a docela mi to i šlo díky velkýmu dýchání. "Dobře. Omlouvám se že sem natebe vyel. Jen sem utahanej a je toho namě moc. Přeju vám to." myslel sem to upříměbyl to jedinej kluk o kterym sem fakt věděl že by jí nikdy neublížil. Přikývnul a já si řekl že musíme už jen doladit detajly a bude vše konečně hotové. Pozejtří se blíží a konečně se zbavíme toho hajzla Felixe. Kdo ví třeba ho budeme muset i zabít.




PS: Mám nechat zemřít Felixe?

20. Kapitolka

30. října 2013 v 21:11 | Akima |  Sukuba 2 - Na vrcholu
Tak se moc omlouvám že zatim vždy jen slíbym a nedám sem žádnou kapču takže zejtra bych měla mít konečně volno takže se k otmu konečně snad dostanu :) jinač doufám že zatim ještě mám nějaký čtenáře :D Takže zatim vaše Akima :)


Vbodnout do Sola ten malý kousíček dřeva bylo jako upustit do místnosti nukleární hlavici. Ten výbuch mě odhodil z gauče a já bolestivě se žuchnutím dopadla na podlahu. Menší předměty to odhodilo až ke stěnám. Obrazy popadaly na zem, okna v míst nosti se rozprskla a všude se rozsypalo sklo. A uvnitř pršelo. Ko lem mě se snášely k zemi kapky krve a červené třpytky. Moje pravá podstata nebyla jediná, která tu byla odhalena. Těsně předtím, než Sol explodoval, jsem ho ucítila. Opravdu jsem ho ucítila. Ano, byl součástí jiného systému než já, ale nebyl to žádný níže postavený nesmrtelný, který rozdmýchává menší trable. Byl to bůh. Bůh v pravém slova smyslu. Teď bych měla po dotknout, že bohové přicházejí na svět a zase ho opouštějí na zá kladě naší víry. Božská moc je přímo úměrná víře jejích vyznava čů. Takže ti, jejichž jména už nikdo nezná, chodí po světě doslova jako vandráci a od lidí je odlišuje jen jejich nesmrtelnost. Nicméně Sol disponoval velikou mocí. Ne takovou jako třeba Krišna nebo Bůh s velkým B, ale hodně velikou mocí. Rozhodně větší než já. No nazdar! Zničila jsem boha. Jak jsem byla schoulená, narovnala jsem se a rozhlédla se ko lem. Nikde se nic nepohnulo, jen rozbitými okny dovnitř pronikal lehký vánek. Kůži i oblečení jsem měla pokryté lepkavou krví, jako bych se ocitla na špatné straně štětce u Mortensenových. Moje srdce se odmítalo zpomalit. Vzápětí jsem uslyšela dupání na schodech. Aleka přilákal do místnosti hluk a otřesy. Rozhlížel se kolem a čelist mu spadla málem až na zem. Strnul na místě. Moje intoxikace se Solovou smrtí nepřešla. Ta zatracená am brózie mi pořád proudila žilami a stále se to zhoršovalo. Ale můj vztek na Aleka převládl nad zamlženými smysly a reflexy.

S rychlostí, která mě samotnou překvapila, jsem se k němu roz běhla a strhla ho k zemi. Okamžitě jsem změnila podobu a moje malá štíhlá postava získala víc svalové hmoty a síly, než by se dalo usuzovat z mého zevnějšku. Obkročmo jsem si na Aleka sedla a znehybnila mu nohy i ruce. Jakmile zjistil, že se z mého sevření nedostane, zpanikařil. Tvrdě jsem ho udeřila do obličeje. Koordinaci pohybů jsem sice neměla dokonalou, ale to mi neubí ralo na síle. "Kdo to sakra byl? Ten Sol?" "Nevím!" Uhodila jsem ho znovu. "Vážně ne. Nevím," blábolil Alec. "Byl to prostě jen chlap… Vyhledal mě a uzavřeli jsme spolu dohodu." "Jakou dohodu? Proč jsi mě k němu přivedl?" Polkl a zamrkal, jak se mu oči zalily slzami. "Sex. Chtěl sex. Hodně milenců a pořád. Nezáleželo mu na tom, jestli jsou to muži nebo ženy, hlavně že hezky vypadali. Já se jich nesměl ani dotknout. Jen jsem je nalákal na drogu, dokud se nechtěli setkat se Solem. A on pak… však víš." "Ošukal je a odkopl," dokončila jsem vztekle. Pomyslela jsem na Casey a na toho modela v kavárně. Vzpomněla jsem si, jak mi Alec vnucoval ambrózii, ale pak se mě odmítal dotknout, přes tože chtěl. Byla jsem určena pro Sola. "Takže dneska večer mi do pití nedal ambró… teda tu drogu. Bylo to něco, aby mě mohl znásilnit." "Já nevím," kvílel Alec. "No tak, pusť mě." Sevřela jsem ho ještě pevněji a zatřásla jím. Chvilku mi to trvalo, protože mě prsty moc neposlouchaly. Musela jsem se sna žit, abych se tvářila a mluvila odhodlaně. "Co ti za to dával? Platil ti, nebo co?" "Ne. On mi jen… dával mi víc dávek. Kolik jsem chtěl, jen abych získával další lidi." "A dával jsi to i kapele," řekla jsem. "Jo. Byl to jediný způsob… jediný způsob, jak se proslavit. To jsme chtěli všichni. Získat nahrávací smlouvu a být opravdu slavní. Tohle byl jediný způsob." "Ne," namítla jsem. "Byl to jen nejrychlejší způsob.""Hele, cos Solovi udělala? Co uděláš se mnou?" "Co s tebou udělám?" zakřičela jsem a droga ještě posílila můj vztek. Zatřásla jsem jím tak, až tloukl hlavou o zem. "Měla bych tě taky zabít! Víš, co jsi všem těm lidem provedl? Cos provedl kapele? Doug je teď v nemocnici a můžeš za to ty." Vykulil oči. "To jsem nevěděl. Opravdu. Nechtěl jsem mu ublí žit… Jenom… Jenom jsem mu to nesehnal včas. Nejdřív jsem sem musel dovézt tebe." Mluvil o mně a o dalších obětech, jako bychom byli zboží. Nejradši bych ho vyhodila z okna. To bych dokázala. Lidé jsou opravdu křehká stvoření. Moje kouzlo mi sice nedovolí zachovat si tuhle nadlidskou sílu celou noc, ale dokážu to aspoň tak dlou ho, abych způsobila pořádnou škodu. Přestože normálně násilí odsuzuju, musím uznat, že házet lid mi po místnosti přináší větší uspokojení, než jsem předpokláda la. Když tehdy zemřela Dominique, vyhledala jsem zkaženého doktora, který jí udělal potrat. Změnila jsem podobu z Josephine na hromotluka, který měřil přes dva metry, měl ohromné sva ly a vypadal jako gorila. Napochodovala jsem do malé příšer né doktorovy ordinace a nemarnila čas. Popadla jsem ho, jako by nic nevážil, a mrštila jsem jím proti zdi. Shodil přitom police s kuriozitami a takzvanými lékařskými nástroji. Měla jsem z toho fantastický pocit. Chytila jsem ho za košili a vlepila mu tvrdou facku. Desetkrát silnější než teď Alekovi. Doktor zavrávoral a upadl, ale pořád měl v sobě dost života, aby couval jako krab a snažil se odplazit z mého dosahu. "Kdo jsi?" řval. "Dneska v noci jsi zabil dívku," oznámila jsem mu a výhrůžně k němu popošla. "Blonďatou tanečnici." Vykulil oči. "To se stává. Řekl jsem jí to. Znala rizika." Poklekla jsem k němu, takže jsme měli oči na stejné úrovni. "Vykuchal jsi ji a vzal sis od ní peníze. Nestaral ses o to, co se s ní stane." "Jestli chceš ty peníze vrátit…" "Chci vrátit ji. Dokážeš to?"

Jenom na mě zíral a třásl se strachy. Dívala jsem se na něj a vnímala svou moc. Měla jsem schopnost ho zabít. Znovu s ním hodit proti zdi nebo mu zlámat vaz nebo ho uškrtit. Bylo to pří šerné a špatné, ale poháněl mě hněv a nedokázala jsem se ovlá dat. Je veliké štěstí, že většina inkubů a sukub má mírnou povahu a víc se vyžívá v rozkoši než v bolesti. Se schopností vzít na sebe libovolnou podobu bychom mohli pro lidi představovat oprav dovou hrozbu, kdybychom se pořádně naštvali. Nemohli by se s námi měřit. A tenhle doktor už vůbec ne. Ale jiný nesmrtelný ano. "Josephine," ozval se tehdy za mnou Bastienův hlas. A potom: "Fleur." Když jsem nezareagovala ani neuvolnila svoje sevření, Bastien řekl: "Letho." Moje rodné jméno proniklo touhou po krvi, která mi tepala v žilách. "Pusť ho. Nestojí za tvůj čas." "A Dominique nestojí za pomstu?" vykřikla jsem a nespouště la oči z toho lidského nešťastníka. "Dominique je mrtvá. Její duše už je v jiném světě. Když zabi ješ tohohle muže, nic na tom nezměníš." "Budu se cítit líp." "Možná," připustil Bastien. "Ale ty nejsi oprávněna trestat smrtelníky. Tohle je vyhrazeno jen pro vyšší moc." "Já jsem vyšší moc." Inkubus mi něžně položil ruku na rameno. Trhla jsem sebou. "My máme jinou roli. My smrtelníky nezabíjíme." "Basi, oba jsme už někdy zabili." "V obraně. Když chráníš vesnici před nájezdem nepřátel, není to totéž jako chladnokrevná vražda. Možná jsi prokletá, ale takhle zlé to s tebou není." Pustila jsem doktora a vztyčila se na kolenou. Doktor se ani nepohnul. "Měla jsem Dominique ráda," zašeptala jsem. "Já vím. To je ten problém se smrtelníky. Je snadné si je zami lovat a oni tak rychle umírají. Pro nás všechny je nejlepší zachovávat si od nich odstup."

Doktora už jsem se ani nedotkla, ale taky jsem se nehýbala. Bastien mě lehce zatahal za paži. "Tak už pojď. Nech ho. Nemáš právo ukončit jeho život." Nechala jsem Bastiena, aby mě odvedl. Když jsme opustili ordinaci a ocitli se v potemnělé uličce, změnila jsem se zpátky v Josephine, do podoby, v níž jsem se cítila mnohem přirozeněji. "Chci odjet z Paříže," oznámila jsem bezvýrazně. "Chci ně kam, kde není žádná smrt." Jednou rukou mě objal a já se nechala konejšit jeho těsnou blízkostí. "Takové místo neexistuje, Fleur." V Solově domě jsem dál tiskla Aleka k zemi a zase jednou jsem měla dost síly, abych z něj dokázala vymáčknout život, kdybych se tak rozhodla. Ale vzpomněla jsem si na Bastienova slova a uvě domila si, jak moc lituju, že jsme se posledně znepřátelili. Bez ohledu na naši hádku a na všechna ta léta byla jeho slova stále pravdivá. Nemám právo se mstít a zabíjet. Je nefér, aby nesmr telný projevil svou převahu nad mnohem slabším smrtelníkem. Nebyla bych pak o nic lepší než Sol. A když jsem se tak dívala na Aleka pod sebou, došlo mi, jak je hrozně mladý. Nebyl o moc starší než tenkrát Dominique. Navíc mě síla stejně s každou vteřinou opouštěla. Výhrůžně jsem se nad Aleka sklonila. "Vyvypadni," zamumlala jsem ochromenými rty. "Chci, abys vypadl. Ze Seattlu. Už nikdy nekontaktuj Douga ani nikoho jiné ho z kapely. Jestli zítra večer zjistím, že jsi pořád ještě ve městě…" Pokoušela jsem se honem vymyslet nějakou vhodnou výhrůžku. Ale moje mozkové procesy se téměř zastavily. "Tak se ti to nebu de líbit. Rozumíš?" Moje blufování zabralo, vypadal vyděšeně. Slezla jsem z něj a schoulila se na zemi, protože bych nedokázala stát. Posbíral se ze země, naposled na mě zděšeně pohlédl a vyběhl z místnosti.

Jakmile za sebou zabouchl dveře, ztratila jsem vědomí.

19. Kapitola 2/2

28. října 2013 v 15:39 | Akima |  Sukuba 2 - Na vrcholu

Nemusela jsem se na Aleka ani podívat, aby mi bylo jasné, že se prakticky roztéká úlevou. "Takže… Znamená to, že… můžu?" "Ano, ano." Pokud jsem se nemýlila, v přívětivém hlase se objevila stopa podráždění. "Potom. Teď běž nahoru. Až budu při praven, zavolám tě." Alec se obrátil k odchodu a já jsem ho chytila za rukáv. Pořád jsem hrála vyděšenou pannu. "Počkej! Kam jdeš?" Usmál se na mě. "Hned se vrátím. To je v pořádku. Chtělas toho víc, ne? Sol ti to opatří." Musela jsem vypadat opravdu vyděšeně, protože mi stiskl paži, aby mě uklidnil. "Je to v pohodě. Vážně." Skousla jsem si ret a váhavě přikývla. Chvilku se mi ještě dí val do očí a v těch jeho jsem postřehla něco nápadně podobného lítosti. Pak odešel. "Pojď, posadíme se," vyzval mě Sol a opět mě vzal za ruku. Vedl mě k veliké pohovce u krbu. Dýchl na mě žár z oranžo vých plamenů, které se odrážely i v jeho tmavých očích. Opatrně jsem se posadila a málem jsem se převrátila, protože polštáře byly příliš velké. Seděli jsme tam mlčky. S očekáváním se na mě usmál a já ho obdařila váhavým roze chvělým úsměvem. "Alec říkal, že mi můžeš dát víc… tamtoho, ty víš." "Takže se ti to líbilo?" "Ano. No ano. Cítila jsem se pak…" "Jako nesmrtelná?" "Aano, to je ono. Prosím. Potřebuju toho víc. Můžu ti zapla tit…, čím jenom budeš chtít." Ledabyle mávl rukou. "Přízemní záležitosti probereme pozdě ji. Teď se podívejme, jestli dokážeme ukojit tvůj hlad." Naklonil se nad stolkem a zvedl dva poháry. Poháry. Obrovské. "Tohle ti bohatě postačí, dokud neseženeme větší dávku." Vzala jsem si od něj pohár. Byl těžký, jako by byl vyroben ze zlata. Pokud se chystáte vypít potravu bohů, pak jenom z toho nejlepšího, pomyslela jsem si. V pohárech byla tmavorudá teku tina. Zatímco energie krystalků byla jako slabý odvar té Solovy, aura vyzařující z těch pohárů byla jejím mnohonásobkem. Byla silná a intenzivní. Ve srovnání s ní byla energie samotných krys talků ničím. Možná to tak bývá s ambrózií, když je v tekutém stavu. Uvědomila jsem si, že zatímco tady přemýšlím, on čeká. "Vy pij to." Zaváhala jsem. Tentokrát jsem svoje obavy předstírat ne musela. Vypít to? Co mám dělat? Když to nevypiju, prozradím se. A zatím mě ještě nevyprovokoval, abych ho směla probod nout tím hrotem šípu, nebo co se s tou věcí vlastně dělá. Carter a Jerome tvrdili, že ambrózie nesmrtelné bytosti neublíží. Nesmr telní prý dokonce dokážou do určité míry odolávat jejím nepěk ným účinkům, mnohem déle než člověk. Ale to mě nijak neu klidňovalo. Byla bych mnohem radši, kdybych se s tímhle mohla vypořádat v normálním stavu, jenže to vypadalo, že mi ten luxus dopřán nebude. Už jsem nemohla déle otálet. Plaše jsem se usmála, pozvedla pohár ke rtům a pila. On udě lal totéž. Kdo ví, co se bude dít? Možná mi zesílení mých dobrých vlastností nakonec pomůže. Možná mám v sobě ukrytou Ama zonku, která umírá touhou se díky ambrózii probudit a mlátit toho chlapa pohárem po hlavě. Sol začal pít a vyprázdnil pohár na jeden zátah. Odložil ho, až když ho vyprázdnil. Udělala jsem totéž. Nechutnalo to nijak špat ně. Vlastně to bylo sladké, skoro až zvráceně sladké. Nejpodiv nější na tom byla ta konzistence. Bylo to husté. Skoro až viskózní. "Tak," prohlásil a odebral mi prázdný pohár. "Za chvilku už ti bude lépe a budeme si moci rozumně promluvit." Pohodlněji se uvelebil, natáhl dlouhé nohy a uvolnil se. Měl štíhlou postavu a jemné rysy. Kolem dlouhého útlého prstu si omotal pramen čer ných vlasů. "Pověz mi něco o sobě, Georgino. Co děláš?" "Já… ehm, pracuju v knihkupectví." "Aha, takže hodně čteš." "Snažím se." Pokynul hlavou ke stěně, u níž stála knihovna plná knih. "Taky dost čtu. Není nic užitečnějšího, než si rozšiřovat obzory." Začal mi vykládat o svých oblíbených knihách, já jsem se usmívala a patřičně reagovala. Jak jsme si povídali, začala jsem se cítit… no, jelikož neexistuje výstižnější slovo, tak dobře. Vážně dobře. Skoro jako po vypití vynikajícího likéru. Paže i nohy se mi trochu uvolnily a rozhořela se ve mně euforie. Slyšela jsem samu sebe, jak se směju jednomu z jeho žertů. Znělo to téměř přirozeně. "Jsi velice krásná," řekl najednou a já jsem uvažovala, kdy se přesunul blíž ke mně. Musela jsem zamrkat, abych se soustředila. Celá místnost se se mnou trochu točila a tělo mě moc neposlou chalo. Sol natáhl ruku a dotkl se mojí tváře. Ladnými prsty mi sklouzl k hrdlu. "Tvoje krása je dar." Pokusila jsem se pohnout, hlavně proto, abych zjistila, jestli to vůbec dokážu, ne abych uhnula jeho doteku. Upřímně - jeho doteky byly příjemné. Extrémně příjemné. Trochu mi zrychlovaly tep. Brzy jsem zjistila, že pohnout se stále dokážu. Byla jsem jen trochu zpomalená. "Klid," zašeptal a sevřel mi zápěstí. "Neboj se. Všechno bude fajn." "Coco to děláš?" Jednou rukou mě teď držel kolem pasu a rty přibližoval k mís tu mezi mým krkem a ramenem. Když se jeho rty dotkly mé kůže, byly horké a slibovaly víc. Trochu jsem se u toho polibku zachvě la a snažila se přijít na to, co se tu děje. Odpověď byla zřejmá - něco se pokazilo. Připadala jsem si dezorientovaná a točila se mi hlava jako ráno po studentském mejdanu. A vrcholem bylo, že tenhle nesmrtelný - tenhle podiv ný nesmrtelný, kterého jsem sotva znala - mi najednou připadal nepředstavitelně přitažlivý. Nepřišla jsem sem náhodou proto, abych mu nakopala zadek? Proč si s ním něco začínám? Tohle se mnou dělá ambrózie? Tohle jsou moje hlavní rysy - že snadno ztratím hlavu a vyhledávám rozkoš v sexu? Stane se ze mě ještě lehčí zboží, než už jsem? Sklouzl rukama níž a rozepnul mi košili. Sevřel mi ňadra v černé síťované podprsence, kterou jsem si koupila s Danou. Teď už mě políbil rovnou na ústa. Když mi jazykem vklouzl mezi rty, ucítila jsem podobně sladkou chuť jako u ambrózie. Zásadní podmínka: musí to být v sebeobraně. Tak to řekl Carter. V tuto chvíli jsem se ale bránit nepotřebo vala - leda tak sama před sebou. Aniž bych si to uvědomovala, začala jsem mu rozepínat košili a naše těla se proplétala na měk kých polštářích. Sebeobrana. Sebeobrana. Proč sebeobrana? Na co zapomínám? Aha, samozřejmě. Na ten hrot šípu. Rozhrnula jsem rudou mlhu, která mi obestírala smysly, a po kusila se jasně uvažovat. Ten hrot. Ten hrot Sola nějak zastaví, zabrání mu dál rozšiřovat jed ambrózie. Zabrání mu ubližovat lidem, jako je Doug. Bojovala jsem se svou otupělostí a nakonec jsem od Sola od trhla rty. Pokusila jsem se vymanit z jeho sevření. Trochu prostoru jsem si vybojovala, ale ne moc. Pořád byl příliš blízko. "Ne…" vydechla jsem. "Nedělej to. Přestaň." Sol na mě pohlédl překvapeně a pobaveně. Snažil se mě uklid nit. "Nevíš, co říkáš." "Vím. Přestaň." Podařilo se mi osvobodit si jednu ruku. Sáhla jsem do kapsy, kde jsem měla pytlíček od Cartera. Potřebovala jsem i druhou, jenže tu mi stále svíral. Když jsem se podívala dolů, uviděla jsem, že mu krvácí zápěstí. Jak se to stalo? Já jsem ho nezranila. "Georgino, hodlám tě povýšit nad ostatní smrtelné ženy. Leh ni si. Přestaň se bránit. Nic se ti nestane. Tuhle noc si užiješ, to ti slibuju." Znovu se mě pokusil políbit a mě opět zaplavila vlna eufo rie. Z hrdla se mi vydralo zrádné slastné zasténání. Sol to patrně považoval za známku toho, že jsem podlehla, a tak uvolnil své sevření. Pohnula jsem se tak, abych pytlíček chytila oběma ruka ma. Ale byl to těžký boj. Moje motorické schopnosti pořád nebyly takové, jaké by měly být. Líbat ho se mi v tu chvíli zdálo mnohem důležitější než nějaký hloupý pytlíček. Moje mysl se nechtěla sou středit na nic jiného. Ale přinutila jsem ji. Za vynaložení veškeré síly vůle jsem vypudila z hlavy fyzické potěšení a namísto toho si připomněla zničující účinky ambrózie, které jsem viděla: Caseyinu depresi, Dougovo divoké střídání nálad od frenetické neposednosti až k nejčernějšímu zoufalství a nakonec jeho bezvládné tělo v nemocnici.

Smrtelníci jsou křehcí. Velice křehcí. A Sol si s nimi hraje, jako by byli pouhé nicky. Doutnající uhlíky mého hněvu se znovu rozhořely. On je silnější nesmrtelný než ty. Kdyby se tě snažil zmocnit - zvlášť když patříš Jeromovi -, zašel by daleko za přípustné meze. Ospravedlnilo by tě to, že ses bránila. Znovu jsem od něj odtrhla ústa. "Přestaň," řekla jsem o něco odhodlaněji. "Chci, abys přestal. Nedělej to." "Nepřestanu," vyštěkl. Jeho medový tón byl podbarven vzte kem. Těžce oddechoval. Svlékl si - nebo já mu svlékla - košili, takže jsem teď měla dokonalý výhled na jeho nechráněnou hruď. "Nepřestanu a věř mi, že až začnu, taky nebudeš chtít, abych pře stával." Jednou rukou jsem pomalu otevírala pytlíček a druhou jsem se připravovala do něj rychle sáhnout. Ambrózie zpomalila moje reflexy, ale vzdorovala jsem jejím účinkům a pohledem si měřila, kde má Sol asi srdce. "Už jsem tě žádala třikrát, abys přestal. Jednou by to mělo stačit. Ne znamená ne." "Od někoho jako ty ne nic neznamená." Zasmál se, pořád mě nebral vážně. "Co je s tebou? Myslel jsem, že chceš být nesmrtelná." Ruku už jsem měla v pytlíčku a vytahovala jsem hrot. Sol i já jsme zaznamenali jeho moc ve stejném okamžiku. Jemu v té chví li došlo i to, kdo jsem. Vytřeštil oči, ale nedopřála jsem mu čas, aby zareagoval. Nezaváhala jsem. Přesně, jak mi Carter přikázal, vrhla jsem se do akce. Samozřejmě jsem si neodpustila lacinou závěrečnou větu. "Byla jsem tu, udělala jsem to," řekla jsem a vrazila mu hrot do srdce. Sol na okamžik strnul, neschopen uvěřit, že se to skutečně děje. A vtom se rozpoutalo peklo.

19. Kapitola 1/2

28. října 2013 v 15:38 | Akima |  Sukuba 2 - Na vrcholu
Tak tady je další kapča a už zbývá jen pět kapitolek :) rozhodla semse že jinak sem pak budu dávat knížku Nádherné bytosti tu sem ještě sice nečetla ale alespoň se k ní koečně dostanu :) Taky se oc omlouvám za zdržení že ste včeranedostali kapitolku SN takže to dneska Vynahradim a pak zase zejtra dám buď VH nebo DP. A 1.11. dostanete Mojí první jednorázovku :D a jelikož bude mít ten den prej svátek felix tak dostanete i ten den ještě kapitolku SN :D Takže já už ale mlčim a přeju příjemný čtení :D. S pozdravem Akima :)


Dealerův dům se nacházel stranou od silnice, jak se asi hodí pro všechny zločinecké domy. Přestože jsem byla předpojatá, ji nak na tom domě nebylo nic děsivého. Byl velký a vypadal hodně draze, kolem se rozprostíraly pečlivě posekané trávníky - tu péči jsem rozeznala i v noci. V oblasti, kde bylo výhrou mít vůbec ně jakou zahrádku, tyhle velké pozemky naznačovaly, že jejich maji tel musí být hodně bohatý. Na rozdíl od Bastienova domu, který vypadal podobně jako ostatní domy v jeho okolí, tenhle neměl žádné stejně výstavné sousedy. Nepatřil k obvyklé zástavbě na předměstí. "Kde to jsme?" zeptala jsem se, protože mi to připadalo jako správná naivní otázka, kterou bych měla položit. S Alekem jsme se sešli v centru a on mě svým autem vezl sem. Byli jsme asi dva cet minut od města. "Tady ten chlápek bydlí," pověděl mi rozjařeně. Čím víc jsme se blížili k domu, tím víc se jeho nálada zlepšovala. "Sežene ti, co chceš." Jeli jsme po dlouhé klikaté příjezdové cestě a zastavili jsme u garáže. Džentlmensky mi otevřel dveře a naznačil, abych ho následovala do domu. Ohlédla jsem se po ojetém Fordu Topaz a pomyslela si, že poskok nesmrtelného drogového dealera by si zasloužil větší plat. Alec mě vedl postranním vchodem do domu. To, co jsem uvi děla uvnitř, ohromilo dokonce i mě. První slovo, které mi přišlo na mysl, bylo luxus. Takový opulentní luxus. Ale ne kýč. Byl to ten druh přepychu, ze kterého přechází zrak a člověk ho přímo hltá. Stěny, podlaha i stropy byly z lesklého tmavého dřeva, skoro jako bychom byli na nějaké chalupě. Ovšem v chalupě za něko lik miliónů. Trámy z krásného dřeva se křížily a tvořily vysoký strop jako v katedrále. Na stěnách visely olejomalby ve zlacených rámech. V umění jsem se vyznala natolik, aby mi bylo jasné, že tohle nejsou žádné laciné kopie. Přešli jsme foyer a došli do podobně zařízeného obýváku. Jeho ústředním bodem byl ohromný cihlový krb až ke stropu. Na stěně nad praskajícím ohněm visela skleněná mozaika zobrazující krajinu. Plameny z krbu a několik strategicky rozmístěných svíček byly jedinými zdroji světla. Žádné elektrické osvětlení. V tom potemnělém prostředí a blikotavém přísvitu jsem toho muže vycítila dřív, než jsem ho uviděla. Zaznamenala jsem stej nou neznámou energii nesmrtelné bytosti jako tehdy na koncertě, jenže tentokrát v tom bylo i něco víc. Když jsem u něj stála tak blízko, uvědomila jsem si, jak moc se jeho energie podobá těm krystalkům. Nebo spíš jak moc se energie krystalků podobá jeho energii, jako by to byly vybledlé úlomky původního mistrovské ho díla. Jeho vibrace byly zvláštní, ale ne tak nepříjemné jako vi brace krystalků. "Aleku," oslovil ten muž medovým hlasem mého společníka. "Kdopak je tvoje krásná přítelkyně?" Jediným plynulým pohybem se zvedl z pohovky. Teď už jsem poznávala jeho rysy: opálenou pleť bez poskvrnky, dlouhé černé vlasy a vystouplé lícní kosti. Měl na sobě tentýž sexy viktoriánský oděv, doplněný další z těch nádherných hedvábných košil nabí raných na ramenou, které mu ve výstřihu odhalovaly hladkou hruď. "To je Georgina," představil mě Alec hlasem roztřeseným ner vozitou a vzrušením. "Jak jsem řekl." Muž ke mně přistoupil a sevřel mi ruku v dlaních. "Georgina. Krásné jméno pro krásnou ženu." Zvedl si mou ruku ke rtům - které měly plný tvar a růžovou barvu - a políbil mi hřbet ruky. Ještě chvíli mi ruku držel a provrtával mě tmavýma očima. Pak se pomalu narovnal a pustil mě. "Mé jméno je Sol." Potlačila jsem nutkání učinit nějakou kousavou poznámku nebo toho chlapa zmlátit. Namísto toho jsem se rozhodla předstí rat ohromení a nevinnost s příměsí strachu. "Aahoj." Nervózně jsem polkla a sklopila zrak. "Udělal jsi dobře," oznámil Sol Alekovi. "Moc dobře."

Nemusela jsem se na Aleka ani podívat, aby mi bylo jasné, že se prakticky roztéká úlevou. "Takže… Znamená to, že… můžu?" "Ano, ano." Pokud jsem se nemýlila, v přívětivém hlase se objevila stopa podráždění. "Potom. Teď běž nahoru. Až budu při praven, zavolám tě." Alec se obrátil k odchodu a já jsem ho chytila za rukáv. Pořád jsem hrála vyděšenou pannu. "Počkej! Kam jdeš?" Usmál se na mě. "Hned se vrátím. To je v pořádku. Chtělas toho víc, ne? Sol ti to opatří." Musela jsem vypadat opravdu vyděšeně, protože mi stiskl paži, aby mě uklidnil. "Je to v pohodě. Vážně." Skousla jsem si ret a váhavě přikývla. Chvilku se mi ještě dí val do očí a v těch jeho jsem postřehla něco nápadně podobného lítosti. Pak odešel. "Pojď, posadíme se," vyzval mě Sol a opět mě vzal za ruku. Vedl mě k veliké pohovce u krbu. Dýchl na mě žár z oranžo vých plamenů, které se odrážely i v jeho tmavých očích. Opatrně jsem se posadila a málem jsem se převrátila, protože polštáře byly příliš velké. Seděli jsme tam mlčky. S očekáváním se na mě usmál a já ho obdařila váhavým roze chvělým úsměvem. "Alec říkal, že mi můžeš dát víc… tamtoho, ty víš." "Takže se ti to líbilo?" "Ano. No ano. Cítila jsem se pak…" "Jako nesmrtelná?" "Aano, to je ono. Prosím. Potřebuju toho víc. Můžu ti zapla tit…, čím jenom budeš chtít." Ledabyle mávl rukou. "Přízemní záležitosti probereme pozdě ji. Teď se podívejme, jestli dokážeme ukojit tvůj hlad." Naklonil se nad stolkem a zvedl dva poháry. Poháry. Obrovské. "Tohle ti bohatě postačí, dokud neseženeme větší dávku." Vzala jsem si od něj pohár. Byl těžký, jako by byl vyroben ze zlata. Pokud se chystáte vypít potravu bohů, pak jenom z toho nejlepšího, pomyslela jsem si. V pohárech byla tmavorudá teku tina. Zatímco energie krystalků byla jako slabý odvar té Solovy, aura vyzařující z těch pohárů byla jejím mnohonásobkem. Byla silná a intenzivní. Ve srovnání s ní byla energie samotných krys talků ničím. Možná to tak bývá s ambrózií, když je v tekutém stavu. Uvědomila jsem si, že zatímco tady přemýšlím, on čeká. "Vy pij to." Zaváhala jsem. Tentokrát jsem svoje obavy předstírat ne musela. Vypít to? Co mám dělat? Když to nevypiju, prozradím se. A zatím mě ještě nevyprovokoval, abych ho směla probod nout tím hrotem šípu, nebo co se s tou věcí vlastně dělá. Carter a Jerome tvrdili, že ambrózie nesmrtelné bytosti neublíží. Nesmr telní prý dokonce dokážou do určité míry odolávat jejím nepěk ným účinkům, mnohem déle než člověk. Ale to mě nijak neu klidňovalo. Byla bych mnohem radši, kdybych se s tímhle mohla vypořádat v normálním stavu, jenže to vypadalo, že mi ten luxus dopřán nebude. Už jsem nemohla déle otálet. Plaše jsem se usmála, pozvedla pohár ke rtům a pila. On udě lal totéž. Kdo ví, co se bude dít? Možná mi zesílení mých dobrých vlastností nakonec pomůže. Možná mám v sobě ukrytou Ama zonku, která umírá touhou se díky ambrózii probudit a mlátit toho chlapa pohárem po hlavě. Sol začal pít a vyprázdnil pohár na jeden zátah. Odložil ho, až když ho vyprázdnil. Udělala jsem totéž. Nechutnalo to nijak špat ně. Vlastně to bylo sladké, skoro až zvráceně sladké. Nejpodiv nější na tom byla ta konzistence. Bylo to husté. Skoro až viskózní. "Tak," prohlásil a odebral mi prázdný pohár. "Za chvilku už ti bude lépe a budeme si moci rozumně promluvit." Pohodlněji se uvelebil, natáhl dlouhé nohy a uvolnil se. Měl štíhlou postavu a jemné rysy. Kolem dlouhého útlého prstu si omotal pramen čer ných vlasů. "Pověz mi něco o sobě, Georgino. Co děláš?" "Já… ehm, pracuju v knihkupectví." "Aha, takže hodně čteš." "Snažím se." Pokynul hlavou ke stěně, u níž stála knihovna plná knih. "Taky dost čtu. Není nic užitečnějšího, než si rozšiřovat obzory." Začal mi vykládat o svých oblíbených knihách, já jsem se usmívala a patřičně reagovala. Jak jsme si povídali, začala jsem se cítit… no, jelikož neexistuje výstižnější slovo, tak dobře. Vážně dobře. Skoro jako po vypití vynikajícího likéru. Paže i nohy se mi trochu uvolnily a rozhořela se ve mně euforie. Slyšela jsem samu sebe, jak se směju jednomu z jeho žertů. Znělo to téměř přirozeně. "Jsi velice krásná," řekl najednou a já jsem uvažovala, kdy se přesunul blíž ke mně. Musela jsem zamrkat, abych se soustředila. Celá místnost se se mnou trochu točila a tělo mě moc neposlou chalo. Sol natáhl ruku a dotkl se mojí tváře. Ladnými prsty mi sklouzl k hrdlu. "Tvoje krása je dar." Pokusila jsem se pohnout, hlavně proto, abych zjistila, jestli to vůbec dokážu, ne abych uhnula jeho doteku. Upřímně - jeho doteky byly příjemné. Extrémně příjemné. Trochu mi zrychlovaly tep. Brzy jsem zjistila, že pohnout se stále dokážu. Byla jsem jen trochu zpomalená. "Klid," zašeptal a sevřel mi zápěstí. "Neboj se. Všechno bude fajn." "Coco to děláš?" Jednou rukou mě teď držel kolem pasu a rty přibližoval k mís tu mezi mým krkem a ramenem. Když se jeho rty dotkly mé kůže, byly horké a slibovaly víc. Trochu jsem se u toho polibku zachvě la a snažila se přijít na to, co se tu děje. Odpověď byla zřejmá - něco se pokazilo. Připadala jsem si dezorientovaná a točila se mi hlava jako ráno po studentském mejdanu. A vrcholem bylo, že tenhle nesmrtelný - tenhle podiv ný nesmrtelný, kterého jsem sotva znala - mi najednou připadal nepředstavitelně přitažlivý. Nepřišla jsem sem náhodou proto, abych mu nakopala zadek? Proč si s ním něco začínám? Tohle se mnou dělá ambrózie? Tohle jsou moje hlavní rysy - že snadno ztratím hlavu a vyhledávám rozkoš v sexu? Stane se ze mě ještě lehčí zboží, než už jsem? Sklouzl rukama níž a rozepnul mi košili. Sevřel mi ňadra v černé síťované podprsence, kterou jsem si koupila s Danou. Teď už mě políbil rovnou na ústa. Když mi jazykem vklouzl mezi rty, ucítila jsem podobně sladkou chuť jako u ambrózie. Zásadní podmínka: musí to být v sebeobraně. Tak to řekl Carter. V tuto chvíli jsem se ale bránit nepotřebo vala - leda tak sama před sebou. Aniž bych si to uvědomovala, začala jsem mu rozepínat košili a naše těla se proplétala na měk kých polštářích. Sebeobrana. Sebeobrana. Proč sebeobrana? Na co zapomínám? Aha, samozřejmě. Na ten hrot šípu. Rozhrnula jsem rudou mlhu, která mi obestírala smysly, a po kusila se jasně uvažovat. Ten hrot. Ten hrot Sola nějak zastaví, zabrání mu dál rozšiřovat jed ambrózie. Zabrání mu ubližovat lidem, jako je Doug. Bojovala jsem se svou otupělostí a nakonec jsem od Sola od trhla rty. Pokusila jsem se vymanit z jeho sevření. Trochu prostoru jsem si vybojovala, ale ne moc. Pořád byl příliš blízko. "Ne…" vydechla jsem. "Nedělej to. Přestaň." Sol na mě pohlédl překvapeně a pobaveně. Snažil se mě uklid nit. "Nevíš, co říkáš." "Vím. Přestaň." Podařilo se mi osvobodit si jednu ruku. Sáhla jsem do kapsy, kde jsem měla pytlíček od Cartera. Potřebovala jsem i druhou, jenže tu mi stále svíral. Když jsem se podívala dolů, uviděla jsem, že mu krvácí zápěstí. Jak se to stalo? Já jsem ho nezranila. "Georgino, hodlám tě povýšit nad ostatní smrtelné ženy. Leh ni si. Přestaň se bránit. Nic se ti nestane. Tuhle noc si užiješ, to ti slibuju." Znovu se mě pokusil políbit a mě opět zaplavila vlna eufo rie. Z hrdla se mi vydralo zrádné slastné zasténání. Sol to patrně považoval za známku toho, že jsem podlehla, a tak uvolnil své sevření. Pohnula jsem se tak, abych pytlíček chytila oběma ruka ma. Ale byl to těžký boj. Moje motorické schopnosti pořád nebyly takové, jaké by měly být. Líbat ho se mi v tu chvíli zdálo mnohem důležitější než nějaký hloupý pytlíček. Moje mysl se nechtěla sou středit na nic jiného. Ale přinutila jsem ji. Za vynaložení veškeré síly vůle jsem vypudila z hlavy fyzické potěšení a namísto toho si připomněla zničující účinky ambrózie, které jsem viděla: Caseyinu depresi, Dougovo divoké střídání nálad od frenetické neposednosti až k nejčernějšímu zoufalství a nakonec jeho bezvládné tělo v nemocnici.

Smrtelníci jsou křehcí. Velice křehcí. A Sol si s nimi hraje, jako by byli pouhé nicky. Doutnající uhlíky mého hněvu se znovu rozhořely. On je silnější nesmrtelný než ty. Kdyby se tě snažil zmocnit - zvlášť když patříš Jeromovi -, zašel by daleko za přípustné meze. Ospravedlnilo by tě to, že ses bránila. Znovu jsem od něj odtrhla ústa. "Přestaň," řekla jsem o něco odhodlaněji. "Chci, abys přestal. Nedělej to." "Nepřestanu," vyštěkl. Jeho medový tón byl podbarven vzte kem. Těžce oddechoval. Svlékl si - nebo já mu svlékla - košili, takže jsem teď měla dokonalý výhled na jeho nechráněnou hruď. "Nepřestanu a věř mi, že až začnu, taky nebudeš chtít, abych pře stával." Jednou rukou jsem pomalu otevírala pytlíček a druhou jsem se připravovala do něj rychle sáhnout. Ambrózie zpomalila moje reflexy, ale vzdorovala jsem jejím účinkům a pohledem si měřila, kde má Sol asi srdce. "Už jsem tě žádala třikrát, abys přestal. Jednou by to mělo stačit. Ne znamená ne." "Od někoho jako ty ne nic neznamená." Zasmál se, pořád mě nebral vážně. "Co je s tebou? Myslel jsem, že chceš být nesmrtelná." Ruku už jsem měla v pytlíčku a vytahovala jsem hrot. Sol i já jsme zaznamenali jeho moc ve stejném okamžiku. Jemu v té chví li došlo i to, kdo jsem. Vytřeštil oči, ale nedopřála jsem mu čas, aby zareagoval. Nezaváhala jsem. Přesně, jak mi Carter přikázal, vrhla jsem se do akce. Samozřejmě jsem si neodpustila lacinou závěrečnou větu. "Byla jsem tu, udělala jsem to," řekla jsem a vrazila mu hrot do srdce. Sol na okamžik strnul, neschopen uvěřit, že se to skutečně děje. A vtom se rozpoutalo peklo.
Dealerův dům se nacházel stranou od silnice, jak se asi hodí pro všechny zločinecké domy. Přestože jsem byla předpojatá, ji nak na tom domě nebylo nic děsivého. Byl velký a vypadal hodně draze, kolem se rozprostíraly pečlivě posekané trávníky - tu péči jsem rozeznala i v noci. V oblasti, kde bylo výhrou mít vůbec ně jakou zahrádku, tyhle velké pozemky naznačovaly, že jejich maji tel musí být hodně bohatý. Na rozdíl od Bastienova domu, který vypadal podobně jako ostatní domy v jeho okolí, tenhle neměl žádné stejně výstavné sousedy. Nepatřil k obvyklé zástavbě na předměstí. "Kde to jsme?" zeptala jsem se, protože mi to připadalo jako správná naivní otázka, kterou bych měla položit. S Alekem jsme se sešli v centru a on mě svým autem vezl sem. Byli jsme asi dva cet minut od města. "Tady ten chlápek bydlí," pověděl mi rozjařeně. Čím víc jsme se blížili k domu, tím víc se jeho nálada zlepšovala. "Sežene ti, co chceš." Jeli jsme po dlouhé klikaté příjezdové cestě a zastavili jsme u garáže. Džentlmensky mi otevřel dveře a naznačil, abych ho následovala do domu. Ohlédla jsem se po ojetém Fordu Topaz a pomyslela si, že poskok nesmrtelného drogového dealera by si zasloužil větší plat. Alec mě vedl postranním vchodem do domu. To, co jsem uvi děla uvnitř, ohromilo dokonce i mě. První slovo, které mi přišlo na mysl, bylo luxus. Takový opulentní luxus. Ale ne kýč. Byl to ten druh přepychu, ze kterého přechází zrak a člověk ho přímo hltá. Stěny, podlaha i stropy byly z lesklého tmavého dřeva, skoro jako bychom byli na nějaké chalupě. Ovšem v chalupě za něko lik miliónů. Trámy z krásného dřeva se křížily a tvořily vysoký strop jako v katedrále. Na stěnách visely olejomalby ve zlacených rámech. V umění jsem se vyznala natolik, aby mi bylo jasné, že tohle nejsou žádné laciné kopie. Přešli jsme foyer a došli do podobně zařízeného obýváku. Jeho ústředním bodem byl ohromný cihlový krb až ke stropu. Na stěně nad praskajícím ohněm visela skleněná mozaika zobrazující krajinu. Plameny z krbu a několik strategicky rozmístěných svíček byly jedinými zdroji světla. Žádné elektrické osvětlení. V tom potemnělém prostředí a blikotavém přísvitu jsem toho muže vycítila dřív, než jsem ho uviděla. Zaznamenala jsem stej nou neznámou energii nesmrtelné bytosti jako tehdy na koncertě, jenže tentokrát v tom bylo i něco víc. Když jsem u něj stála tak blízko, uvědomila jsem si, jak moc se jeho energie podobá těm krystalkům. Nebo spíš jak moc se energie krystalků podobá jeho energii, jako by to byly vybledlé úlomky původního mistrovské ho díla. Jeho vibrace byly zvláštní, ale ne tak nepříjemné jako vi brace krystalků. "Aleku," oslovil ten muž medovým hlasem mého společníka. "Kdopak je tvoje krásná přítelkyně?" Jediným plynulým pohybem se zvedl z pohovky. Teď už jsem poznávala jeho rysy: opálenou pleť bez poskvrnky, dlouhé černé vlasy a vystouplé lícní kosti. Měl na sobě tentýž sexy viktoriánský oděv, doplněný další z těch nádherných hedvábných košil nabí raných na ramenou, které mu ve výstřihu odhalovaly hladkou hruď. "To je Georgina," představil mě Alec hlasem roztřeseným ner vozitou a vzrušením. "Jak jsem řekl." Muž ke mně přistoupil a sevřel mi ruku v dlaních. "Georgina. Krásné jméno pro krásnou ženu." Zvedl si mou ruku ke rtům - které měly plný tvar a růžovou barvu - a políbil mi hřbet ruky. Ještě chvíli mi ruku držel a provrtával mě tmavýma očima. Pak se pomalu narovnal a pustil mě. "Mé jméno je Sol." Potlačila jsem nutkání učinit nějakou kousavou poznámku nebo toho chlapa zmlátit. Namísto toho jsem se rozhodla předstí rat ohromení a nevinnost s příměsí strachu. "Aahoj." Nervózně jsem polkla a sklopila zrak. "Udělal jsi dobře," oznámil Sol Alekovi. "Moc dobře."

Nemusela jsem se na Aleka ani podívat, aby mi bylo jasné, že se prakticky roztéká úlevou. "Takže… Znamená to, že… můžu?" "Ano, ano." Pokud jsem se nemýlila, v přívětivém hlase se objevila stopa podráždění. "Potom. Teď běž nahoru. Až budu při praven, zavolám tě." Alec se obrátil k odchodu a já jsem ho chytila za rukáv. Pořád jsem hrála vyděšenou pannu. "Počkej! Kam jdeš?" Usmál se na mě. "Hned se vrátím. To je v pořádku. Chtělas toho víc, ne? Sol ti to opatří." Musela jsem vypadat opravdu vyděšeně, protože mi stiskl paži, aby mě uklidnil. "Je to v pohodě. Vážně." Skousla jsem si ret a váhavě přikývla. Chvilku se mi ještě dí val do očí a v těch jeho jsem postřehla něco nápadně podobného lítosti. Pak odešel. "Pojď, posadíme se," vyzval mě Sol a opět mě vzal za ruku. Vedl mě k veliké pohovce u krbu. Dýchl na mě žár z oranžo vých plamenů, které se odrážely i v jeho tmavých očích. Opatrně jsem se posadila a málem jsem se převrátila, protože polštáře byly příliš velké. Seděli jsme tam mlčky. S očekáváním se na mě usmál a já ho obdařila váhavým roze chvělým úsměvem. "Alec říkal, že mi můžeš dát víc… tamtoho, ty víš." "Takže se ti to líbilo?" "Ano. No ano. Cítila jsem se pak…" "Jako nesmrtelná?" "Aano, to je ono. Prosím. Potřebuju toho víc. Můžu ti zapla tit…, čím jenom budeš chtít." Ledabyle mávl rukou. "Přízemní záležitosti probereme pozdě ji. Teď se podívejme, jestli dokážeme ukojit tvůj hlad." Naklonil se nad stolkem a zvedl dva poháry. Poháry. Obrovské. "Tohle ti bohatě postačí, dokud neseženeme větší dávku." Vzala jsem si od něj pohár. Byl těžký, jako by byl vyroben ze zlata. Pokud se chystáte vypít potravu bohů, pak jenom z toho nejlepšího, pomyslela jsem si. V pohárech byla tmavorudá teku tina. Zatímco energie krystalků byla jako slabý odvar té Solovy, aura vyzařující z těch pohárů byla jejím mnohonásobkem. Byla silná a intenzivní. Ve srovnání s ní byla energie samotných krys talků ničím. Možná to tak bývá s ambrózií, když je v tekutém stavu. Uvědomila jsem si, že zatímco tady přemýšlím, on čeká. "Vy pij to." Zaváhala jsem. Tentokrát jsem svoje obavy předstírat ne musela. Vypít to? Co mám dělat? Když to nevypiju, prozradím se. A zatím mě ještě nevyprovokoval, abych ho směla probod nout tím hrotem šípu, nebo co se s tou věcí vlastně dělá. Carter a Jerome tvrdili, že ambrózie nesmrtelné bytosti neublíží. Nesmr telní prý dokonce dokážou do určité míry odolávat jejím nepěk ným účinkům, mnohem déle než člověk. Ale to mě nijak neu klidňovalo. Byla bych mnohem radši, kdybych se s tímhle mohla vypořádat v normálním stavu, jenže to vypadalo, že mi ten luxus dopřán nebude. Už jsem nemohla déle otálet. Plaše jsem se usmála, pozvedla pohár ke rtům a pila. On udě lal totéž. Kdo ví, co se bude dít? Možná mi zesílení mých dobrých vlastností nakonec pomůže. Možná mám v sobě ukrytou Ama zonku, která umírá touhou se díky ambrózii probudit a mlátit toho chlapa pohárem po hlavě. Sol začal pít a vyprázdnil pohár na jeden zátah. Odložil ho, až když ho vyprázdnil. Udělala jsem totéž. Nechutnalo to nijak špat ně. Vlastně to bylo sladké, skoro až zvráceně sladké. Nejpodiv nější na tom byla ta konzistence. Bylo to husté. Skoro až viskózní. "Tak," prohlásil a odebral mi prázdný pohár. "Za chvilku už ti bude lépe a budeme si moci rozumně promluvit." Pohodlněji se uvelebil, natáhl dlouhé nohy a uvolnil se. Měl štíhlou postavu a jemné rysy. Kolem dlouhého útlého prstu si omotal pramen čer ných vlasů. "Pověz mi něco o sobě, Georgino. Co děláš?" "Já… ehm, pracuju v knihkupectví." "Aha, takže hodně čteš." "Snažím se." Pokynul hlavou ke stěně, u níž stála knihovna plná knih. "Taky dost čtu. Není nic užitečnějšího, než si rozšiřovat obzory." Začal mi vykládat o svých oblíbených knihách, já jsem se usmívala a patřičně reagovala. Jak jsme si povídali, začala jsem se cítit… no, jelikož neexistuje výstižnější slovo, tak dobře. Vážně dobře. Skoro jako po vypití vynikajícího likéru. Paže i nohy se mi trochu uvolnily a rozhořela se ve mně euforie. Slyšela jsem samu sebe, jak se směju jednomu z jeho žertů. Znělo to téměř přirozeně. "Jsi velice krásná," řekl najednou a já jsem uvažovala, kdy se přesunul blíž ke mně. Musela jsem zamrkat, abych se soustředila. Celá místnost se se mnou trochu točila a tělo mě moc neposlou chalo. Sol natáhl ruku a dotkl se mojí tváře. Ladnými prsty mi sklouzl k hrdlu. "Tvoje krása je dar." Pokusila jsem se pohnout, hlavně proto, abych zjistila, jestli to vůbec dokážu, ne abych uhnula jeho doteku. Upřímně - jeho doteky byly příjemné. Extrémně příjemné. Trochu mi zrychlovaly tep. Brzy jsem zjistila, že pohnout se stále dokážu. Byla jsem jen trochu zpomalená. "Klid," zašeptal a sevřel mi zápěstí. "Neboj se. Všechno bude fajn." "Coco to děláš?" Jednou rukou mě teď držel kolem pasu a rty přibližoval k mís tu mezi mým krkem a ramenem. Když se jeho rty dotkly mé kůže, byly horké a slibovaly víc. Trochu jsem se u toho polibku zachvě la a snažila se přijít na to, co se tu děje. Odpověď byla zřejmá - něco se pokazilo. Připadala jsem si dezorientovaná a točila se mi hlava jako ráno po studentském mejdanu. A vrcholem bylo, že tenhle nesmrtelný - tenhle podiv ný nesmrtelný, kterého jsem sotva znala - mi najednou připadal nepředstavitelně přitažlivý. Nepřišla jsem sem náhodou proto, abych mu nakopala zadek? Proč si s ním něco začínám? Tohle se mnou dělá ambrózie? Tohle jsou moje hlavní rysy - že snadno ztratím hlavu a vyhledávám rozkoš v sexu? Stane se ze mě ještě lehčí zboží, než už jsem? Sklouzl rukama níž a rozepnul mi košili. Sevřel mi ňadra v černé síťované podprsence, kterou jsem si koupila s Danou. Teď už mě políbil rovnou na ústa. Když mi jazykem vklouzl mezi rty, ucítila jsem podobně sladkou chuť jako u ambrózie. Zásadní podmínka: musí to být v sebeobraně. Tak to řekl Carter. V tuto chvíli jsem se ale bránit nepotřebo vala - leda tak sama před sebou. Aniž bych si to uvědomovala, začala jsem mu rozepínat košili a naše těla se proplétala na měk kých polštářích. Sebeobrana. Sebeobrana. Proč sebeobrana? Na co zapomínám? Aha, samozřejmě. Na ten hrot šípu. Rozhrnula jsem rudou mlhu, která mi obestírala smysly, a po kusila se jasně uvažovat. Ten hrot. Ten hrot Sola nějak zastaví, zabrání mu dál rozšiřovat jed ambrózie. Zabrání mu ubližovat lidem, jako je Doug. Bojovala jsem se svou otupělostí a nakonec jsem od Sola od trhla rty. Pokusila jsem se vymanit z jeho sevření. Trochu prostoru jsem si vybojovala, ale ne moc. Pořád byl příliš blízko. "Ne…" vydechla jsem. "Nedělej to. Přestaň." Sol na mě pohlédl překvapeně a pobaveně. Snažil se mě uklid nit. "Nevíš, co říkáš." "Vím. Přestaň." Podařilo se mi osvobodit si jednu ruku. Sáhla jsem do kapsy, kde jsem měla pytlíček od Cartera. Potřebovala jsem i druhou, jenže tu mi stále svíral. Když jsem se podívala dolů, uviděla jsem, že mu krvácí zápěstí. Jak se to stalo? Já jsem ho nezranila. "Georgino, hodlám tě povýšit nad ostatní smrtelné ženy. Leh ni si. Přestaň se bránit. Nic se ti nestane. Tuhle noc si užiješ, to ti slibuju." Znovu se mě pokusil políbit a mě opět zaplavila vlna eufo rie. Z hrdla se mi vydralo zrádné slastné zasténání. Sol to patrně považoval za známku toho, že jsem podlehla, a tak uvolnil své sevření. Pohnula jsem se tak, abych pytlíček chytila oběma ruka ma. Ale byl to těžký boj. Moje motorické schopnosti pořád nebyly takové, jaké by měly být. Líbat ho se mi v tu chvíli zdálo mnohem důležitější než nějaký hloupý pytlíček. Moje mysl se nechtěla sou středit na nic jiného. Ale přinutila jsem ji. Za vynaložení veškeré síly vůle jsem vypudila z hlavy fyzické potěšení a namísto toho si připomněla zničující účinky ambrózie, které jsem viděla: Caseyinu depresi, Dougovo divoké střídání nálad od frenetické neposednosti až k nejčernějšímu zoufalství a nakonec jeho bezvládné tělo v nemocnici.

Smrtelníci jsou křehcí. Velice křehcí. A Sol si s nimi hraje, jako by byli pouhé nicky. Doutnající uhlíky mého hněvu se znovu rozhořely. On je silnější nesmrtelný než ty. Kdyby se tě snažil zmocnit - zvlášť když patříš Jeromovi -, zašel by daleko za přípustné meze. Ospravedlnilo by tě to, že ses bránila. Znovu jsem od něj odtrhla ústa. "Přestaň," řekla jsem o něco odhodlaněji. "Chci, abys přestal. Nedělej to." "Nepřestanu," vyštěkl. Jeho medový tón byl podbarven vzte kem. Těžce oddechoval. Svlékl si - nebo já mu svlékla - košili, takže jsem teď měla dokonalý výhled na jeho nechráněnou hruď. "Nepřestanu a věř mi, že až začnu, taky nebudeš chtít, abych pře stával." Jednou rukou jsem pomalu otevírala pytlíček a druhou jsem se připravovala do něj rychle sáhnout. Ambrózie zpomalila moje reflexy, ale vzdorovala jsem jejím účinkům a pohledem si měřila, kde má Sol asi srdce. "Už jsem tě žádala třikrát, abys přestal. Jednou by to mělo stačit. Ne znamená ne." "Od někoho jako ty ne nic neznamená." Zasmál se, pořád mě nebral vážně. "Co je s tebou? Myslel jsem, že chceš být nesmrtelná." Ruku už jsem měla v pytlíčku a vytahovala jsem hrot. Sol i já jsme zaznamenali jeho moc ve stejném okamžiku. Jemu v té chví li došlo i to, kdo jsem. Vytřeštil oči, ale nedopřála jsem mu čas, aby zareagoval. Nezaváhala jsem. Přesně, jak mi Carter přikázal, vrhla jsem se do akce. Samozřejmě jsem si neodpustila lacinou závěrečnou větu. "Byla jsem tu, udělala jsem to," řekla jsem a vrazila mu hrot do srdce. Sol na okamžik strnul, neschopen uvěřit, že se to skutečně děje. A vtom se rozpoutalo peklo.
Dealerův dům se nacházel stranou od silnice, jak se asi hodí pro všechny zločinecké domy. Přestože jsem byla předpojatá, ji nak na tom domě nebylo nic děsivého. Byl velký a vypadal hodně draze, kolem se rozprostíraly pečlivě posekané trávníky - tu péči jsem rozeznala i v noci. V oblasti, kde bylo výhrou mít vůbec ně jakou zahrádku, tyhle velké pozemky naznačovaly, že jejich maji tel musí být hodně bohatý. Na rozdíl od Bastienova domu, který vypadal podobně jako ostatní domy v jeho okolí, tenhle neměl žádné stejně výstavné sousedy. Nepatřil k obvyklé zástavbě na předměstí. "Kde to jsme?" zeptala jsem se, protože mi to připadalo jako správná naivní otázka, kterou bych měla položit. S Alekem jsme se sešli v centru a on mě svým autem vezl sem. Byli jsme asi dva cet minut od města. "Tady ten chlápek bydlí," pověděl mi rozjařeně. Čím víc jsme se blížili k domu, tím víc se jeho nálada zlepšovala. "Sežene ti, co chceš." Jeli jsme po dlouhé klikaté příjezdové cestě a zastavili jsme u garáže. Džentlmensky mi otevřel dveře a naznačil, abych ho následovala do domu. Ohlédla jsem se po ojetém Fordu Topaz a pomyslela si, že poskok nesmrtelného drogového dealera by si zasloužil větší plat. Alec mě vedl postranním vchodem do domu. To, co jsem uvi děla uvnitř, ohromilo dokonce i mě. První slovo, které mi přišlo na mysl, bylo luxus. Takový opulentní luxus. Ale ne kýč. Byl to ten druh přepychu, ze kterého přechází zrak a člověk ho přímo hltá. Stěny, podlaha i stropy byly z lesklého tmavého dřeva, skoro jako bychom byli na nějaké chalupě. Ovšem v chalupě za něko lik miliónů. Trámy z krásného dřeva se křížily a tvořily vysoký strop jako v katedrále. Na stěnách visely olejomalby ve zlacených rámech. V umění jsem se vyznala natolik, aby mi bylo jasné, že tohle nejsou žádné laciné kopie. Přešli jsme foyer a došli do podobně zařízeného obýváku. Jeho ústředním bodem byl ohromný cihlový krb až ke stropu. Na stěně nad praskajícím ohněm visela skleněná mozaika zobrazující krajinu. Plameny z krbu a několik strategicky rozmístěných svíček byly jedinými zdroji světla. Žádné elektrické osvětlení. V tom potemnělém prostředí a blikotavém přísvitu jsem toho muže vycítila dřív, než jsem ho uviděla. Zaznamenala jsem stej nou neznámou energii nesmrtelné bytosti jako tehdy na koncertě, jenže tentokrát v tom bylo i něco víc. Když jsem u něj stála tak blízko, uvědomila jsem si, jak moc se jeho energie podobá těm krystalkům. Nebo spíš jak moc se energie krystalků podobá jeho energii, jako by to byly vybledlé úlomky původního mistrovské ho díla. Jeho vibrace byly zvláštní, ale ne tak nepříjemné jako vi brace krystalků. "Aleku," oslovil ten muž medovým hlasem mého společníka. "Kdopak je tvoje krásná přítelkyně?" Jediným plynulým pohybem se zvedl z pohovky. Teď už jsem poznávala jeho rysy: opálenou pleť bez poskvrnky, dlouhé černé vlasy a vystouplé lícní kosti. Měl na sobě tentýž sexy viktoriánský oděv, doplněný další z těch nádherných hedvábných košil nabí raných na ramenou, které mu ve výstřihu odhalovaly hladkou hruď. "To je Georgina," představil mě Alec hlasem roztřeseným ner vozitou a vzrušením. "Jak jsem řekl." Muž ke mně přistoupil a sevřel mi ruku v dlaních. "Georgina. Krásné jméno pro krásnou ženu." Zvedl si mou ruku ke rtům - které měly plný tvar a růžovou barvu - a políbil mi hřbet ruky. Ještě chvíli mi ruku držel a provrtával mě tmavýma očima. Pak se pomalu narovnal a pustil mě. "Mé jméno je Sol." Potlačila jsem nutkání učinit nějakou kousavou poznámku nebo toho chlapa zmlátit. Namísto toho jsem se rozhodla předstí rat ohromení a nevinnost s příměsí strachu. "Aahoj." Nervózně jsem polkla a sklopila zrak. "Udělal jsi dobře," oznámil Sol Alekovi. "Moc dobře."



PS: zejtra dostanete další kapču :)

A další novinka

26. října 2013 v 0:25 | Akima |  Moje keci
Tk já vim s těma blogama sem otravná ale jen to chci zase zveřejnit :D Takže já a Anet sme se rozhodli oddělit od nikdejší vlčí smečka a založili sme naši smečku "Smečka Nočních Lovců" a zatim jen doupravujeme a tak sem se chtěla poptat jestli byste se k nám někdo nechtěl přidat? :D Nemusíte bejt vlk můžete u nás bejt i upír nebo demoa a bude se tam dělat hodně akcí soutěží a tak takže kdybyste někdo chtěl Tak tady je odkaz :D :


Zatim zdravim :D S pozdravem Akima :) a zejtra nekdy večír tady bude SN Doufám že se těšíte :D

Mám bejt hodná?

24. října 2013 v 19:41 | Akima |  Moje keci
Tak a rozhodla sem se jestli nebudu hodná a nedám vám sem kapitolku už v neděli a nečekat ještě na další tři komenty :) Tak co vi naato? :) Mám bejt navás hodná? Jinač sem přemejšlela že o prázkách dozveřejnim celou Sukubu 2 :) a přemejšlim co sem pak dávat tak prosím poraďte :) ale jen to co se dá stáhnout z uložto prosím :D Nevim co sem dalšícho bych měla dál písatTakže to je všechno :D Takže zatim papa holky s pozdravem Akima (^_^)

Liebster Blog Avard

22. října 2013 v 21:28 | Akima |  Moje keci
Ták :D sem byla jen jednou díkybohu nominována od Anet takže toho nemusim tolik zodpovídat :D takže pro ty co nevědí o co de tak tady to je :D

V čem to spočívá?
1) řekněte 10 věcí o sobě
2)odpovězte na 10 otázek, které vám položil/a bloger/ka, jíž jste byli nominováni
3)vymyslete 10 otázek pro ty, které budete nominovat
4)nominujte 5 blogerů, kteří mají méně, jak 200 pravidelných čtenářů
5)infromujte blogery o tom, že jste je nominovali
Takže odpověď máte v kolonce "JÁ" takže si to můžete přečíst :D
a teď ty odpovědi :D
1.Hrabe vám?xDD : /Poslední dobou až moc často :D
2.Tvůj nejoblíbenější blog?. Je samo sebou složité vybírat si ale tak vede u mě Anet :D
3.Čím by jste chtěli být až vyrostete, jak by jste chtěli žít?(Život..práce..děti?...xDD) Tak nějaké to děco bych asi chtěla ale jen jedno :D no a tak chci se vyučit kadeřnicí už od sedmi let takže to je můj sen :D
4.Máte svého vysněného kluka? (Typ..) : Tak já nemám přímo nějakej ten typ kluka je to prostě spontální :D
5.Preferujete maso před zeleným sajrajtem(zelý, mrkev atd..)?? (Blbá otázka, ale docházej mi nápady xD) : Tak jako že já jim jen kuřecí řízek, salámy a šunky :D takže se spíš přiklánim k zelenině a ovoci :D (hlavně k ovoci :D)
6.Nejhorší zážitek? : Nop tak to opravdu nevim je toho opravdu hodně ale ai to bude to když em přišla o psa kterého sem brelal jeko svoje dvojče
7.Co myslíte, že je po smrti? Já tipuju že nic ale nevim nikdy sm ještě nezemřela :D nikdy sem nad tim moc nepřemejšlela :D
8.Co vás nejvíce baví na životě?:D : Chození ven skámošema a podnikat různý kraviny...pak taky tancování a zvířata :3
9.Jaký máte sen? : Sen to jako myslíš jako že sen co se mi zdá večer a nebo něco čeho chcu dosáhnout? :D
Ale tak počítám že je to to druhý :D takže :D nop tak můj sen je vymyslet nějakej fakt dobrej ůčes :D ne dělám si srandu :D nikdy sem neměla žádnej seen :D
10.Byly to moc blbý otázky? xDD : Vůbec ne :D mě se líbily :D
Tákže tady sou moje otázk pro moje nominované :D :
1. Jak dlouho už píšeš?
2. Jaká je tvoje nejoblíbenější knížka?
3. Jaké jídlo máš nejraději? :D
4. Máš mě alepoň trochu ráda? :D
5. Co tě zaujalo nejvíc na tomto blogu? :P
6. Jaký je tvůj názor na týrání zvřat?
7. Jaké je tvé nejoblíbenější zvíře?
8. Líbí se ti nějakej spolužák?
9. Jakej herec je podle tebe nejvíc sexi? :D
10. Co si o mě myslíš? :) a upřímě prosím :)
Ták a tady sou moje nominantky :D moc se omlouvám ale musim sem někoho dát :D
1) Lenny
2) Peggie
3)Lady Rosana
4)Selené
5) Kačí

18.Kapitola

21. října 2013 v 22:36 | Akima |  Sukuba 2 - Na vrcholu
Tak :D sem se rozhodla že až tu bude 5 komentů ak sem dám další kapitolku SN :D Uvidíme jak to pujde rychle :D no jinaks sem se vám včera vrátila z Lipna takže až budu mít fotky tak vám se sem nějaký hodim jesstli budete chtít :D Takže pak sem taky přemejšlela a rozhodla sem se pusti do jedné jednorázovky :D Dám vám jí sem buď 31.10 nebo 1.11. :D to ještě uvidim :D Ták :D Dlouho sem sem žádnou kapču ze sukuby nedala a tak to teď budu dohánět :D Pochopitelně nemusíte tu kapču číst jestli nebudete chtít jen mi dejte dolu hvězdičku a nebo koment jen abych věděla kdy sem mám dát SN :) Tak to je zatím vše takže zatim ahoj :D Vaše Akima :)


"To není legrace," řekla jsem. "Připadá mi to jako rozumná otázka." Podívala jsem se na něj a objala si pažemi tělo. "To je všechno, co k tomu řekneš?" "Já… vážně nevím, co dalšího bych měl říct." "Teď bys na mě měl řvát." Povytáhl obočí. "Aha. Nevěděl jsem, že už k tomu napsali scé nář." "Tohle není… Podívej, vyspala jsem se s někým jiným. A ne jenom vyspala. Nemusela jsem to dělat…, ne tak, jak to musím dělat s lidmi. Chápeš to?" "Ano," prohlásil stále se smrtelným klidem. "A nebyla jsem opilá ani nic takového. Možná jsem byla tro chu v náladě, ale ne natolik, abych nevěděla, co dělám." "Ano." "Takže ty se nezlobíš?" "Momentálně u mě ze všech emocí dominuje ohromení. Mno hem víc než ten sex mě znepokojuje, že mě může někdo ztě lesnit." "On tě neztělesnil… Věděla jsem, že je to on." "Já vím. Ale stejně je to zvláštní." Opět jsme zmlkli. Jenom jsem nevěřícně zírala. Zachytil můj pohled a oplatil mi ho. "Co po mně chceš?" Tentokrát už zněl rozčileně, skoro až naštvaně. "Chceš, abych se zlobil? Aby tě to… potrestalo? Tohle chceš?" Nic jsem neříkala. Došlo mi, že přesně tohle chci. Jednou jsem četla knihu, ve které muž řídil opilý a omylem zabil dívku. Jeho vlivná rodina to zařídila tak, že se vyhnul vězení, ale on nebyl rád. Toužil po trestu, aby pykal za svůj zločin. A já jsem teď po třebovala totéž. "Zasloužím si to," pověděla jsem Sethovi. Jeho hlas byl chladný. "Ale já ti to teď dopřát nemůžu. Nemů žeš mi diktovat, co mám cítit. Promiň." Překvapeně jsem otevřela pusu a netušila, co dělat, když se události vyvíjejí tímhle směrem. Z úvah mě vytrhlo zvonění mo bilu. Podívala jsem se na svou kabelku a nechala hovor spadnout do hlasové schránky. Po chvilce zazvonil znovu. "Měla bys to vzít," řekl mi Seth. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Nejraději bych se odplazila do nějaké díry. Ale nakonec jsem telefon vytáhla a podívala se na displej. Neznámé číslo. Někdy mi takhle volal Jerome. Kdybych to nezvedla, démon by se sem pravděpodobně teleportoval a si tuace by byla ještě horší, pokud to vůbec bylo ještě možné. "Promiň," řekla jsem Sethovi a zvedla telefon. Nevěděla jsem, jestli se omlouvám za vyrušení, nebo za to, co jsem udělala s Bas tienem. "Haló?" "Ahoj, Georgino. Tady Wyatt." Chvilku mi trvalo, než jsem ho zařadila. Z Dougovy kapely. "Ahoj. Jak se máš?" "Blbě. Nevěděl jsem, komu jinému zavolat. Jsem s Dougem v nemocnici." Srdce se mi zastavilo. "Panebože! Co se stalo?" "On… vzal si nějaké prášky." "Jaké prášky?" "Nevím jistě. Ale vzal si celé balení." Wyattova zvěst mě i Setha vyprovokovala k akci. Je zvláštní, že tragédie dokážou přebít zlost. Veškeré nevyřešené záležitosti jsme hodili za hlavu a nasedli do auta. Wyatt mi ještě cestou pověděl do telefonu zbytek. Alec ne přišel a nedonesl mu zásilku. Doug se znovu zhroutil do temné deprese, kterou už jsem u něj zažila. Wyatt nevěděl, proč se Doug předávkoval. Kladl to za vinu kdečemu, od sebevražedných sklo nů až po zoufalou snahu pomoci si k rauši jinými prostředky. Na pohotovosti Dougovi vypumpovali žaludek a doktor prohlásil, že prozatím je stabilizovaný, ale ještě se neprobral z bezvědomí.

Wyatt mi zavolal proto, že Doug tady neměl žádnou rodinu a ni kdo neznal kontakt na jeho příbuzné, kteří žijí jinde. Když jsme dorazili do nemocnice, byli tam už Corey a Min. Pověděli nám k tomu ještě něco víc a řekli, že se Dougův stav zatím nezměnil. Seth mlčel, ale bylo mi jasné, že ho to trápí stejně jako mě. Zeptala jsem se sestřičky, jestli můžu Douga vidět, a ona svoli la. Vešla jsem do pokoje sama. Ležel tam a spal, připojený k pípa jícím přístrojům. Sledovala jsem, jak se během let mění lékařská technika. Od pijavic k defibrilátorům byl velký posun. Ale to ješ tě neznamenalo, že se mi to zamlouvalo. Přístroje, které udržují lidi naživu, mě znepokojovaly. Nebyly přirozené, i když dělaly dobro. "Dougu," zamumlala jsem a usedla k němu na postel. Pleť měl bledou a ruce studené a lepkavé. Podle pípajícího přístroje mu srdce bilo pravidelně. Z ostatních údajů jsem moc moudrá nebyla. Pozorovala jsem ho a připadala si bezmocná. Smrtelníci jsou tak křehcí a já s tím nemůžu nic udělat. Před mnoha a mnoha lety jsme s Bastienem pracovali v taneč ním podniku v Paříži. V té době byly tanečnice skoro ve všech případech i prostitutky, ale mně to nevadilo. Byla to příležitost, jak jsem jako sukuba mohla snadno získat energii a zároveň přijít i k penězům. Bastien tam dělal vyhazovače a rád se chvástal, že je mým milencem. Díky tomu na mě mohl pět chválu, vylepšovat mi pověst a posílat mi velkou klientelu. "Je tu jeden mladík, co sem chodí každý večer," pověděl mi jednoho dne. "Úplně z něj vyzařuje, že je ještě panic, ale je hodně bohatý. Párkrát jsem s ním mluvil. Nelíbí se mu, že by měl za sex platit, ale tebou je jako posedlý." Ta zpráva mě potěšila. Když mi pak Bastien toho dotyčného ukázal, během vystoupení jsem s ním několikrát navázala oční kontakt. Později za mnou, samozřejmě ve vší diskrétnosti, přišel jeho sluha a vyřídil mi pozvání od svého pána. "Josephino," ozval se někdo vedle mě. Otočila jsem se a spat řila jinou tanečnici, se kterou jsem se přátelila. Jmenovala se Dominique.

"Zdravím," odpověděla jsem jí s úsměvem. "Dostala jsem hez kou nabídku." Když jsem ale viděla její pochmurný výraz, zarazi la jsem se. "Co se děje?" Dominique byla malá blondýnka se skoro dětským vzezřením a vypadala, jako by se jakživa pořádně nenajedla. Na tom by ne bylo nic divného. Při naší práci jsme opravdu kolikrát neměly co jíst. "Josephine…," zašeptala s vykulenýma modrýma očima. "Po třebuju, abys mi pomohla. Myslím… Myslím, že jsem těhotná." Zastavila jsem se. "Víš to jistě?" "Docela jistě. Nevím… Nevím, co mám dělat. Potřebuju tuhle práci. Ty víš, že ano." Přikývla jsem. Zpovzdáli na mě křikl Jean - muž, který nás obíral o většinu našich výdělků -, abych si pospíšila a šla už za tím svým mladým klientem. Rychle jsem Dominique objala. "Musím jít. Potom se sejdeme, ano? Něco vymyslíme." Ale už jsme se nesešly. Ten mladý pán, Etienne, byl rozkošný. Byl mnohem mladší, než na kolik jsem vypadala já. A taky byl za snoubený a měl se ženit. V otázce sexu byl rozpolcený. Na jednu stranu si chtěl uchovat panictví pro svou nevěstu, ale na druhou stranu chtěl mít o svatební noci už nějaké zkušenosti. To u něj pře vážilo a vehnalo ho to do postele se mnou. A já jsem tím získala sukubí bonus za zkažený charakter a navíc ještě spoustu energie. Etienne vůči mně cítil odpor kvůli mému životnímu stylu i kvůli tomu, jakou mám nad ním moc. Ale to mu nebránilo, aby se následujících několik týdnů vracel každý večer. "Nenávidím tě za to," pověděl mi jednou poté, co jsme se spo lu vyspali. Ležel zpocený na posteli a zklidněný po sexu. Já jsem se zatím vedle postele oblékala a on mě pozoroval. "Vezmi si mě za muže." Hlasitě jsem se rozesmála a přehodila si vlasy - tehdy kudrna té a medově světlé - přes rameno. Zrudl vzteky. Měl tmavé oči a vlasy. Ve tváři měl věčně za hloubaný výraz. "Je ti to k smíchu?" "Jen proto, že mi jedním dechem říkáš, že mě nenávidíš, a druhým, že mě miluješ." Usmála jsem se a dál si zapínala svoje spodní prádlo. "Takových manželství je asi spousta.""Ne všechno je žert," namítl. "Možná ne," souhlasila jsem. "Ale tohle se tomu dost blíží." "Takže mě odmítáš?" Přetáhla jsem si šaty přes hlavu. "Samozřejmě. Nemáš ponětí, o co si koleduješ. Tohle je bláznivina." "Někdy se ke mně chováš, jako bych byl dítě," prohlásil a po sadil se. "Nejsi zas o tolik starší než já. Nemáš právo dělat ze sebe takhle přemoudřelou…, obzvlášť, když jsi…" Zazubila jsem se na něj. "Děvka?" Měl v sobě tolik slušnosti, že se zatvářil zahanbeně. "Miláčku, to je právě ten problém. Ani nemluvě o tom, jak hystericky by reagovala tvoje rodina. I kdyby chom to ustáli, nikdy by ses s tím nesmířil. Zbytek našeho man želství - které by pravděpodobně bylo velice krátké - bys vyváděl kvůli všem mužům, které jsem měla před tebou. Uvažoval bys, jestli některý z nich náhodou nebyl lepší. Říkal by sis, jestli jsem s nimi dělala něco, co s tebou ne." Vztekle se zvedl a natáhl si kalhoty. "Myslel jsem, že budeš vděčná." "Polichocená," řekla jsem chladně, "ale nic víc." Nebyla to tak úplně pravda. Pravdou bylo, že jsem Etienna i přes jeho mládí a střídání nálad měla ráda. Hodně. Něco mě na něm přitahovalo. Možná to, že ta jeho citlivost a hrdost vycházela z umělecké povahy. Jako koníček měl malování. A bylo to tu zas, ta moje posedlost tvůrčími typy. Naštěstí jsem v tomhle období svého života měla dost rozumu na to, abych se vyhýbala svaz kům s lidmi. "Přál bych si, aby si člověk mohl vybrat, koho bude milovat," vypravil ze sebe hořce. "Protože tebe bych si nevybral. Ale stalo se. Nedokážu na tebe přestat myslet. Cítím, že mě to k tobě táhne, a nedokážu tomu vzdorovat." "To je mi líto," řekla jsem něžně. Bodnutí u srdce mě samotnou překvapilo. "Počkej, až se oženíš. Tvoje žena tě přiměje na mě zapomenout." "Ne. Ta se s tebou nedá vůbec srovnávat." "Je ošklivá?" To bylo ode mě možná egoistické, ale slýchala jsem to často. "Nudná," odpověděl.Vtom jsem uslyšela děsivý křik. Pustila jsem Etienna z hlavy a vyběhla z malého zatuchlého pokoje. Běžela jsem chodbou k místu, kde se už shromáždili lidé u zdroje toho rozruchu. Byla to Dominique. Ležela na úzké posteli v kaluži krve. "Můj Bože," vydechla jsem a poklekla k ní. "Co se stalo?" Už jsem to ale věděla. Nepotřebovala jsem vysvětlení od dal ších tanečnic. Když mě před několika týdny prosila o pomoc, vykašlala jsem se na ni, protože jsem byla příliš zaneprázdněna svým novým románkem. A tak se uchýlila k vlastnímu řešení, stejně jako mnoho jiných žen z nejnižší společenské vrstvy. Tehdy neexistovaly žádné přístroje ani dezinfekce. Potrat byl nebezpeč nou záležitostí, která často končila smrtí. "Ach Bože," vypravila jsem ze sebe znovu. Nikdy jsem ne ztratila potřebu obracet se na svého Stvořitele, přestože jsem ho teoreticky odvrhla. Stiskla jsem Dominique ruku a nevěděla, co dělat. V davu se objevil napůl ustrojený Etienne. Zoufale jsem na něj pohlédla. "Musíš sehnat doktora. Prosím." Ačkoli jsem ranila jeho hrdost, tohle nemohl odmítnout. Otočil se, aby odběhl, ale Bastien ho chytil za paži. "Ne, už to není potře ba." A mně pošeptal: "Je mrtvá, Fleur." Podívala jsem se na její mladý obličej. Pleť měla bledou a prázdným pohledem zírala do stropu. Uvědomovala jsem si, že bych jí měla zatlačit oči, ale najednou jsem se jí nedokázala dotknout. Pustila jsem její ruku a začala zděšeně couvat. Rozhodně to nebylo poprvé, kdy jsem viděla mrtvého člově ka, ale s děsivou jasností mě zasáhlo vědomí, které jsem si dosud nepřipouštěla. V jednu chvíli tady byla, a v následující už byla pryč. Jaký rozdíl může způsobit jediná vteřina… Ve vzduchu se vznášel zápach smrtelnosti, který ilustroval děsivou pravdu o lidech. Jejich životy jsou tak krátké. A křehké. Jsou jako panenky z papíru, mrknutím oka se změní na popel. Kolik už jsem jich za tisíc let viděla rodit se a umírat? Kolik jsem jich viděla vyrůst z malých dětí a změnit se v bělovlasé starce? Zápach smrtelnosti. Vznášel se v celé místnosti. Jak to, že to nikdo jiný necítí? Nesnášela jsem to… a bála jsem se toho. Připadalo mi, že mě to dusí. Couvala jsem ještě dál.

Bastien i Etienne se po mně natáhli, aby mě utěšili, ale já jsem o to nestála. Dominique, která prožila dětství teprve nedávno, teď vykrvácela přímo před mýma očima. Lidé jsou tak křehcí. Musela jsem odtamtud utéct dřív, než se mi udělá zle. Vytrhla jsem se těm, kteří mě chtěli utěšit, a utekla jsem. "Lidé jsou tak křehcí," zašeptala jsem Dougovi. Když jsem teď vedle něj seděla, necítila jsem bolest ani zoufal ství. Byl to vztek. Doběla rozžhavený vztek. Lidé jsou sice křehcí, ale na některých mi záleží. A i když je to ode mě možná pošeti lé, svoje povinnosti nezanedbávám. Doug je jedním z mých lidí. A někdo mu málem ukrátil život. Vstala jsem, naposledy mu stiskla ruku a vyšla jsem z pokoje. Vzhledem k tomu, jak šokovaně se na mě dívali Corey, Min a Wyatt, jsem usoudila, že asi musím vypadat dost hrozně. Pak jsem si ale něčeho všimla a odsunula jsem svůj spravedlivý hněv stranou. "Kde je Seth?" "Říkal, že už musí jít," objasnil Corey. "Nechal ti tady tohle." Podal mi kousek papíru pokrytý Sethovým škrabopisem. Thetis, promluvíme si spolu později. Zírala jsem na to a najednou jsem nic necítila. Úplně jsem otu pěla. Moje mysl mi v tu chvíli nedovolila soustředit se na Setha. Zmačkala jsem papírek, rozloučila se s kapelou a odešla z nemoc nice. V hale jsem vytáhla telefon a vyťukala číslo. "Aleku? Tady Georgina." "Nazdar, Georgino!" V jeho hlase jsem slyšela úzkostlivý pod tón. Skoro až zoufalý. "Měl jsi pravdu," začala jsem a doufala, že to taky zní úzkost livě. "Měl jsi pravdu. Potřebuju toho víc. Hned. Dneska v noci. Můžeš to zařídit?" "Ano," řekl. Slyšitelně se mu ulevilo. "Rozhodně to můžu za řídit." Okamžitě jsme se domluvili, kde se sejdeme. Nemohla jsem se dočkat. Posledních čtyřiadvacet hodin jsem prožila na citové hou pačce a chtěla jsem si na Alekovi zchladit žáhu. Už aby to bylo. A to, že hořel dychtivostí, pro mě bylo jako třešnička na dortu."Jo, a Georgino?" ozval se ještě, než jsem zavěsila."Ano?" Jeho hlas zněl podivně, nedokázala jsem z něj vyčíst jeho roz položení. "Nemáš ani tušení, jak jsem rád, žes zavolala."

Tak :D

21. října 2013 v 21:32 | Akima |  Moje keci
Tak :D sem se rozhodla že až tu bude 5 komentů ak sem dám další kapitolku :D Uvidíme jak to pujde rychle :D no jinaks em se vám včera vrátila z lipna takže až budu mít fotky tak vám se sem nějaký hodim jesstli budete chtít :D Takže pak sem taky přemejšlela a rozhodla sem se pusti d jedné jednorázovky :D Dám vám jí sem buď 31.10 nebo 1.11. :D to ještě uvidim :D Tak to je zatím vše takže zatim ahoj :D Vaše Akima :)

No jo no :(

11. října 2013 v 21:22 | Akima |  Moje keci
Tak jedu příští tejden na Lipno na kola a tak tu nebudu...asi ani tendle wíkend tu nebudu kvůli Akcím takže se zato moc omlouvám. Hned jak přijedu a dostanu se na kompa taknapíšu nějakou tu kapču napiště si jakoubyste chtěli a já vám jí sem pak dám :) No to je asi všechno...možná dokonce dneska stihnu něco napsat ale nevim.Dávám teď do provozu ten druhej blog takže asi tak no :) Takže zatim ahj :) Vaše Akima :)